Tříštění. Tak vnímám současnou společenskou situaci. Polarizující atmosféra se táhne napříč socio-politickým spektrem. Kolektiv upadá pod nánosy individualizace a v nekonečnu globální paměti, na pozadí nových komunikačních sítí, se ruší časoprostor. Zdá se, že k sobě máme blízko. Člověk si ale připadá sám. Co může dnes znamenat pospolitost a jak s ní pracuje Milena Dopitová?

Úvahy nad tím, zda jsme si díky technologiím blíže, či dál, opodstatněně rezonují napříč globálním světem. Není snad úplně od věci tvrdit, že se virtuální přítomnost stala obligací, a to jak v kontextu našeho každodenního fungování, tak přehršle nabízeného zboží a služeb. Kdo není online, jako by nebyl vůbec. Výstava Digitální blízkost v Národní galerii Praha ukazuje lesk a bídu moderních technologií a pouští se do mlhavých vizí naší budoucnosti.

Národní galerie Praha se v současné chvíli nachází při nejlepším na rozcestí a můžeme jen doufat, že bude někdy opět v rozpuku. Otevření nové výstavní sezóny v poloprázdném Veletržním paláci a především výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze tomu však zatím nenapovídá.

Obrazy, které namalovala, vyprávějí příběh silné a emancipované ženy navenek a zároveň citlivé křehké osoby uvnitř. Výstava Marie Lassnig, významné filmové tvůrkyně a průkopnice ženské emancipace, ukazuje jinou stránku tvorby této svérázné ženy a odkrývá její nitro skrz tahy štětce a inspirativní texty z jejích deníků.

Malby, sochy, grafiky, fotografie, instalace, architektura, průmyslový a oděvní design. Národní galerie v Praze od 20. listopadu ukáže návštěvníkům, jakým způsobem se na reprezentaci před- a poválečného Československa podílelo vizuální umění. Výstava Budování státu ukáže poprvé průřez uměleckou tvorbou „krátkého“ 20. století z vybraného hlediska širšího společenského kontextu.

Nežili tak dávno, abychom jim nemohli rozumět. Přesto jsou jejich životní příběhy natolik atypické, že je přestáváme chápat.

Koncem června se v Národní galerii v Praze otevřela druhá kapitola Prostoru pro pohyblivý obraz, dlouhodobého projektu kurátorů Adama Budaka a Jena Kratochvila. Zastoupena jsou díla Haris Epaminondové, Jimmyho Roberta, Marka Geffriauda, Jesseho Jonese, Zbyňka Baladrána, Svätopluka Mikyty a Basima Magdyho.

Poslední patro Veletržního paláce je po roce opět zaplněno směsicí produktů, instalací, objektů, projekcí, šperků, obrazů, modelů a obecně výtvorů všech možných forem a významů. Probíhá zde totiž po roce další výstava nejzajímavějších projektů UMPRUM, letos netradičně „Vysokého času spojování odlišeného a vrstvení materiálů“. Co se pod tímto zvláštním názvem skrývá?

Veletržní palác mě ze svých útrob vyvrhl jako špatně stravitelné sousto. A já vdechl vůni kávy, oklepal se, rozhlédl, otočil na prošoupaném podpatku a opět jsem se do budovy vrátil. Tentokrát ne do galerie, nýbrž do Café Jedna.

Studio Hrdinů dodržuje i ve své druhé sezóně linii, kterou si vytyčilo v počátcích svého působení, totiž vytváření syntézy divadelních a výtvarných prvků. Bezpochyby inspirující je v tomto ohledu domovská scéna ve Veletržním paláci, a spolupráce s Národní galerií se tím pádem přímo nabízí…

Po dlouhých sporech s dědici, tahanicích mezi hlavními zástupci zaangažovaných institucí a měst a po mediální smršti je konečně možné si Muchovo velkolepé dílo v klidu a tichu prohlédnout ve dvoraně Veletržního paláce.

„Naší snahou je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál,“ zazní v rozhovoru, jenž na dálku vedu s Krištofem Hanzlíkem, členem Collaborative Collective.