Úvahy nad tím, zda jsme si díky technologiím blíže, či dál, opodstatněně rezonují napříč globálním světem. Není snad úplně od věci tvrdit, že se virtuální přítomnost stala obligací, a to jak v kontextu našeho každodenního fungování, tak přehršle nabízeného zboží a služeb. Kdo není online, jako by nebyl vůbec. Výstava Digitální blízkost v Národní galerii Praha ukazuje lesk a bídu moderních technologií a pouští se do mlhavých vizí naší budoucnosti.

Národní galerie Praha se v současné chvíli nachází při nejlepším na rozcestí a můžeme jen doufat, že bude někdy opět v rozpuku. Otevření nové výstavní sezóny v poloprázdném Veletržním paláci a především výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze tomu však zatím nenapovídá.

Obrazy, které namalovala, vyprávějí příběh silné a emancipované ženy navenek a zároveň citlivé křehké osoby uvnitř. Výstava Marie Lassnig, významné filmové tvůrkyně a průkopnice ženské emancipace, ukazuje jinou stránku tvorby této svérázné ženy a odkrývá její nitro skrz tahy štětce a inspirativní texty z jejích deníků.

Malby, sochy, grafiky, fotografie, instalace, architektura, průmyslový a oděvní design. Národní galerie v Praze od 20. listopadu ukáže návštěvníkům, jakým způsobem se na reprezentaci před- a poválečného Československa podílelo vizuální umění. Výstava Budování státu ukáže poprvé průřez uměleckou tvorbou „krátkého“ 20. století z vybraného hlediska širšího společenského kontextu.

Nežili tak dávno, abychom jim nemohli rozumět. Přesto jsou jejich životní příběhy natolik atypické, že je přestáváme chápat.

Koncem června se v Národní galerii v Praze otevřela druhá kapitola Prostoru pro pohyblivý obraz, dlouhodobého projektu kurátorů Adama Budaka a Jena Kratochvila. Zastoupena jsou díla Haris Epaminondové, Jimmyho Roberta, Marka Geffriauda, Jesseho Jonese, Zbyňka Baladrána, Svätopluka Mikyty a Basima Magdyho.

Poslední patro Veletržního paláce je po roce opět zaplněno směsicí produktů, instalací, objektů, projekcí, šperků, obrazů, modelů a obecně výtvorů všech možných forem a významů. Probíhá zde totiž po roce další výstava nejzajímavějších projektů UMPRUM, letos netradičně „Vysokého času spojování odlišeného a vrstvení materiálů“. Co se pod tímto zvláštním názvem skrývá?

Veletržní palác mě ze svých útrob vyvrhl jako špatně stravitelné sousto. A já vdechl vůni kávy, oklepal se, rozhlédl, otočil na prošoupaném podpatku a opět jsem se do budovy vrátil. Tentokrát ne do galerie, nýbrž do Café Jedna.

Studio Hrdinů dodržuje i ve své druhé sezóně linii, kterou si vytyčilo v počátcích svého působení, totiž vytváření syntézy divadelních a výtvarných prvků. Bezpochyby inspirující je v tomto ohledu domovská scéna ve Veletržním paláci, a spolupráce s Národní galerií se tím pádem přímo nabízí…

Po dlouhých sporech s dědici, tahanicích mezi hlavními zástupci zaangažovaných institucí a měst a po mediální smršti je konečně možné si Muchovo velkolepé dílo v klidu a tichu prohlédnout ve dvoraně Veletržního paláce.

„Naší snahou je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál,“ zazní v rozhovoru, jenž na dálku vedu s Krištofem Hanzlíkem, členem Collaborative Collective.