Tvorba Jana Pfeiffera je hravá, ale i přemýšlivá, přitažlivá vizuálně, ale také obsahem. Přestože jako umělec lačně přijímá nové podněty a své myšlenky se poté snaží uchopovat pestrými prostředky (častokrát potom přímo jejich kombinaci), pomyslnou mediální kotvou zdá se mu býti v poslední době kresba.

Jan Pfeiffer je soustavně fascinován zejména prostorem a především pak vztahem člověka k němu. Zkoumá, jaký je poměr člověka ke struktuře, v níž se pohybuje, přičemž je při své umělecké činnosti schopen na svůj námět často osobitě nahlížet.

Cesty oficiální i nevyzpytatelné
Příkladnou je Pfeifferova práce se zkratkami. V jednom případě umělec mapoval pěší stezky, které si lidé v různých městech sami vytvořili coby svou alternativu k nastolené podobě komunikační sítě. V pražských Dejvicích potom vyšlapané stezky opatřil cedulemi nesoucími údaje o tom, kolik kroků a času takové ukrácení cesty ušetří. Symbolickou úroveň představovala skutečnost, že propracovanější a hustší předivo zkratek Pfeiffer při svém pátrání skrze satelity nalézal v zemích východní Evropy. Tedy často ve státech, jejichž občané mohli být po dlouhou dobu oklešťováni totalitními režimy. Přidanou vizuální hodnotou potom bylo zaznamenávání celého systému zkratek z ptačí perspektivy – ten totiž vytvářel velmi spletitý a poměrně libý ornament. Jindy zase Pfeiffer zanimoval své kresby mnohočetných variant toho, jak se lidé po městě pohybují. Video se tak odvíjí od ústředních symetrických komunikací až opět právě po příčné zkracující trasy podvratně vytvořené samotnými cestujícími. Znovu tak navozuje pocit pestrého počtu možností, kudy se lidé mohou uvnitř daného prostoru pohybovat.

Další výraznou kulturní sondou, při níž si vzal výtvarník na pomoc určité městské prvky, je výtvor Předtím, než jsem tam byl. Řeč je znovu o animaci Pfeifferových kreseb s podnětným námětem. Tím jsou tentokrát autorovy představy o tom, jak by mohly vypadat ulice metropole státu bývalého východní bloku (v tomto případě Sofie), aniž by ji v té době daný člověk kdy fyzicky navštívil. Do autorovy hypotetické představy reprezentativních míst velkoměsta (hlavní náměstí), ale rovněž objektů, jež mohou být docela všední (pouliční lampy), se poté promítá bohaté množství domnělých kulturních odkazů. Pfeiffera při jeho práci tedy zajímá, co utváří město, co vše z toho lze vyčíst a jak na sebe vzájemně působí městská struktura a člověk.


Podle první i podle paměti
Na první i mnohý další pohled nesmírně zajímavý výtvor představuje Pfeifferova práce Podle první. Autor v ní opětovně vychází ze svého pozorného vnímání města a přemýšlení nad ním – v okolí jednoho z pražských letišť nejprve vyfotografoval skupinku osob čekajících na dopravní spoj. Vzhledem k danému místu není nikterak zvláštní, že je složena z lidí odlišných etnik a odkazujících na rozmanité kulturní oblasti. Následně trpělivě vyčkával chvíli, kdy bude moct podobou situaci, včetně totožné kompozice, zachytit v Berlíně. To se mu skutečně podařilo, načež byla celá trilogie zakončena na stejném principu za pomoci Pfeifferovy sestry v New Yorku. Bez jakékoliv dodatečné manipulace tak vznikla trojice snímků jak z hříčky pro děti „najdi pět rozdílů“; poutavá série až podivně podobných fotografií ze třech různých světových metropolí.

Se snímkem si Pfeiffer hraje také v dílku Předpoklad. Umělec vyfotografoval pohled ze svého okna, načež oslovil odborníky na rozličné problematiky s prosbou, aby se na základě fota pokusili předpovědět budoucnost jednotlivých zachycených objektů, k nimž se jejich profese vztahuje. Zajímavé na počinu mimo jiné zůstává, že například proroctví Pfeifferem osloveného botanika o pochmurné budoucnosti stromu rostoucího v ulici se skutečně naplnilo.

Autorově pozornosti tedy neuniká ani otázka paměti. S tou si Pfeiffer hraje také ve svém dlouhodobém projektu Kresby poslepu. Jeho podstata ale spočívá v zásadně jiné formě – silně intuitivní, bezprostřední, poslepu zhotovované (ač díky autorově řemeslné úrovni mnohým akademickým předpisům odpovídající) kresbě, jejímž prostřednictvím umělec zachycuje své (leckdy matné) vzpomínky na rozličná místa, která navštívil. Již osmým rokem trvající projekt spontánního kreslení bez nároku na předem jasně daný výsledek tak doplňuje přístupovou škálu autorovy tvorby, jež je jinak vždy poměrně přísně rozvrhována.

Okázalá a(bs)trakce
Obecně lze prohlásit, že Jana Pfeiffera podněcuje také vztah podoby věcí s jejich významem. Ať už se snaží rozklíčovat příčiny konkrétních městských jevů, přemýšlí nad vypovídající hodnotou architektury nebo nechává ze vzhledu věcí vyvozovat jejich možnou budoucnost. Další polohu tohoto zájmu je potom autorův obrat přímo k symbolickým systémům.

S nimi autor pracoval v instalaci pro ostravský festival Kukačka. Tématem ročníku, jehož se výtvarník zúčastnil, byla Pravidla hry. Výtvor nesoucí název Děkuji, že jsi mě vyhodil tvoří velkoformátová kresba obklopena balíky slámy. Spatřit na ní můžeme klasickou šachovnici, pokrytou množstvím rozmanitých a zdá se nahodile uspořádaných mystických symbolů. Jsme tedy tak trochu dáni napospas vnímání podivné kombinace k letním radovánkám odkazující slámy, která částečně překrývá spleť tajuplné symboliky. Nevíme, zda rozverné balíky zvítězily nad temným systémem či je jejich přítomnost naopak jen hořkým, steskem prodchnutým mementem…

Neobyčejnou reflexi vycházející pro změnu i ze samotného umění a jeho forem nabízí práce Okázalá abstrakce. Základem propracované choreografie odehrávající se v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci je „hraní“ smyčci na tenké kovové destičky pokryté jemným bílým prachem. To souběžně se zvukovým účinkem vytváří díky chvění i poutavé pravidelné obrazce. Přísně uspořádaný a disciplinovaný celek je potom oděn až do hávu jakéhosi církevního obřadu a je zakončen tvorbou abstraktního obrazce na nejvyšším ze stojanů umístěným pod velkolepým lustrem. Na tajuplnosti celého záznamu přidává i fakt, že na představení opakovaně nahlížíme přes ramena záhadné postavy, jež dění po celou dobu nehnutě pozoruje z balkónu paláce.

Autorovy nejnovější práce potom mají podobu scénografické činnosti. Pro experimentální prostor NoD připravil Pfeiffer představení Dvojí pravidlo pro jednu věc. V něm jsme svědky dvou osob stojících na opačných stranách objektu vzdáleně připomínající zvlněnou krajinu či dokonce vodní vlnu. Aktéři „kreslí“ každý na svou část bílého objektu pomocí dlouhých košťat a grafitového prachu, zatímco na pozadí jejich činnosti slyšíme rozhovor, který je ovšem ve skutečnosti spíše střídáním monologů. Dozvídáme se, že oba muži krajinou cestují, co je ovšem znepokojující je skutečnost, že pro každého z hrdinů platí jiná pravidla. Jeden může ve stejné krajině kamkoliv, druhý pouze někam. Pfeiffer se tak navrací k jednomu ze svých nejpříznačnějších motivů – člověku a prostoru – a nechává jej zaznít v novém uspořádání vycházejícím také ze zkoumání nových možností média.

Umělec hravý i přemýšlivý
Výtvarníka Jana Pfeiffera mimo jiné zdobí jedna výrazná umělecká ctnost – jakoby na svět nahlížel specifickýma, hravě-přemýšlivýma očima. Za docela všedními a někdy i prostými náměty je schopen spatřit materiál pro působivé umělecké zpracování. Je umělcem otevřeným, vstřebávajícím podněty, umělcem, jemuž nechybí přirozená hravost, ale zároveň dokáže své ideje o okolním světě poměrně přesně uchopovat. ∞