Když vizuální událost promlouvá
Žijeme v hypervizuální době obklopeni obrazy různých podob a povah. Již v 90. letech definoval William J. T. Mitchell tzv. „obrat k obrazu“ (pictorial turn) vážící se k vizuálním objektům, jejich roli ve společnosti a k postavě vnímajícího diváka. S akcelerujícím působením nových technologií v současnosti dochází až k otupující záplavě obrazového materiálu. Dokážou nás obrazy zasáhnout a přimět myslet? Co a jak můžeme jako obraz vnímat?
Ohledávání vztahů mezi myšlením a obrazem se stalo ústředním tématem knihy Myšlení obrazem. Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé (2009) českého filosofa a estetika Miroslava Petříčka. Premisa kladoucí myšlení a obraz do těsné souvislosti pak inspirovala ambiciózní výstavu Galerie hlavního města Prahy Myšlení obrazem s podtitulem Vizuální události Miroslava Petříčka a propsala se celkovou hmotou prostoru. Kurátorka Jitka Hlaváčková spolu s Petříčkem a umělkyní Kateřinou Štenclovou stála před nelehkým úkolem: překlopit myšlenky rozvíjené v knize do jazyka obrazu a zapojit tělo s jeho komplexním smyslovým aparátem do prostorové vizuální události. Pestrý kolorit exponovaných umělců a umělkyň (více než 40 vystavujících) utváří imerzní vizuální krajiny, do nichž může divák či divačka vstupovat, unášet se jimi a nechat se jimi i proměnit.
Jak uvádí sám Petříček: „…to, co dělá obraz obrazem, je jeho rám.“ Výstava pak rámuje událost jako esenciální mechanismus vystavovaných děl. Namísto čistě pedagogické linky expozice sleduje bezprostřední zkušenost a konstruuje možnost intimního setkání se s dílem. Z toho důvodu nenajdeme na stěnách galerie žádná textová pole osvětlující viděné a zakoušené, neboť proximita mezi člověkem a dílem v daném prostoru hraje ústřední roli. Tento modus operandi vyplývá především z Petříčkovy teze, že materiál obrazu není možné snadno přeložit do pojmů, jelikož by došlo ke ztrátě informací vlastních vizuálnímu médiu. Místo klasického doprovodného textu, jenž by recipienty mohl svádět k obecným formulím a „škatulkám“, tak k člověku promlouvají samotná díla navigujícího ho rozmanitým prostorem, doplněným o efemérní světelné střípky citátů dokreslující jejich habitus.
Lapeni ve vizuální džungli
Na začátku byla tma
Vstupuji portálem do první místnosti a cítím, jak se kolem mě rozprostírá neurčitá krajina. Budiž tma. Temno protrhává mihotající skrumáž světelných paprsků, dopadajících na podlahu jako slunce na vodní hladinu či jako rozžhavené uhlíky, co pomalu a nekonečně vyhasínají. Dynamičnost a nestálost přírodního fenoménu (zde simulována umělým světlem) lehce kontrastuje se staticky nasvícenými minerály po levé straně, lehce připomínajícími muzejní exponáty. Michal Kindernay zde vytváří jakýsi dialog mezi prchavými přírodními momenty a institucionalizovanou kulturní praxí; dialog, do něhož jsme vtaženi.
Syntéza organických a anorganických prvků se dále prolíná výstavními sály a v mých očích problematizuje dichotomii příroda-kultura. Materialitu tradičních výtvarných technik střídá čistě nehmotná prostorová intervence digitální povahy (Magdalena Kašparová, Osobní archeologie), po minimalisticky laděné místnosti brzy následují až klaustrofobní prostorové instalace (Maxmilián Aaron Mootz, Já-dro). Mnohost děl, technik a přístupů umožňuje různorodé narativy, interpretace a percepční zapojení. Zároveň rozšiřuje samotné pojetí obrazu a klade otázky po jeho možnostech, povaze a vnímání. Jak se vztahují obrazy ke skutečnosti? Jaký je jejich úhel pohledu? A jak skrze obrazy přemýšlíme a jednáme?
Obrat k tělu
Dej pozor, kam šlapeš
Náročnější senzorická situace prvního sálu podmíněná zatemněním spolu s nerovným povrchem (podlaha je v pravá části pokrytá kameny) nechává vznikat pocity motorické nestability a lehké prostorové dezorientace. Řečeno lidově – musím si dávat pozor jak a kam šlapu. Narušením sterility a konzervativnosti bílé kostky (white cube) dojde ke zvýšenému upínání člověka k vlastnímu tělu. Tělesnost a jeho aktivní zapojení v prostoru ve vztahu k recipovaným jevům odpovídá Petříčkově zájmu o senzomotorické tělo a reflexi Maurice Merleau-Pontyho, předního představitele fenomenologie tělesnosti a vnímání. Vyvedení těla z rovnováhy umocňuje prožitek jak reflektovaného díla, tak vlastní přítomnosti. Akcent na různé polohy těla je kladen napříč expozicí. Odpovídá tomu situování objektů v prostoru (jmenuji například site specific instalaci Kateřiny Štenclové a Západ v ledovci od Miroslavy a Vladimíry Večeřových) i samotná povaha konkrétních děl (Dirty Sorry Kristiny Láníkové svou zvlněnou formou vychyluje tělo ze své přirozené osy). Fenomén dezorientace a smyslového vychýlení pak důmyslně prozkoumává Magdalena Jetelová ve svých Posunech reality, kde princip zrcadlení a virtuálního vtažení subjektu do díla komplikuje dynamickou složkou. Zrcadlo se chvěje, čímž dochází ke zkreslení vizuální informace a rozostření vizi. Sleduje mě můj pokroucený dvojník, něco ze mě v odraze uniká a já musím brzy odvrátit zrak a pokračovat dál. Podobné momenty znejistění mě ještě čekají.
Výstavu opouštím poněkud vyčerpaná, ale v dobré náladě. Bohatý repertoár vystavených děl v různých juxtapozicích a labyrintové architektonické řešení Richarda Loskota, které zároveň jedno zviditelňuje a jiné naopak skrývá, vybízí k vícero návštěvám. Cesta je cíl a tatáž cesta podněcuje nové a ještě nepoznané momentky sblížení. Těším se na další vizuální setkání.
Myšlení obrazem. Vizuální události Miroslava Petříčka
Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna
(Mariánské Nám. 1, Praha 1)
4. 10. 2023 — 28. 1. 2024