Jakub Jansa se řadí mezi umělce, kteří živě a činně odpovídají na popudy současného světa, jenž nás obklopuje. Zajímá jej především podstata jevů, které současnou společnost vystihují. Svou záměrnou polohou na hranici vážna a absurdity přitom rozehrává vzrušující hru plnou nezodpovězených otázek.

Vnitřní logika věci
Náměty volí mladý autor přímo ze svého okolí – většinou ho k uměleckému vyjadřování motivují situace, kterým je vystaven, či úkazy, které ho přitahují. Pakliže Jakub Jansa zpracovává nějaký fenomén, snaží se přijít na kloub tomu, co se skrývá v jeho jádru. Zkoumá, jak věci fungují ve své podstatě, jaká je jejich vnitřní logika. Tento rys lze vysledovat už v jedné z jeho prvních nápadných a nápaditých prací. Zone 1 vycházela ze situace, kdy se zvídavý umělec dostal ke staré vystěhované místnosti, v níž zbývala už jen jediná věc – rostlina v květináči. Veškeré hmotné pozůstatky byly z místnosti odstraněny a jediným prostředkem, který mohl o její historii vypovídat tak byla právě pozůstavší pokojová květina. Jakubu Jansovi se za spolupráce s odborníky z Ústavu experimentální botaniky podařilo naleznout způsob, jak postupně ukládanou paměť rostliny převést zpět na zdi pokoje. Společně sestavili přístroj, který snímal informace z listů a pomocí závěsného plotru je přenášel na stěnu. Dosáhlo se tak uchování místní paměti a zároveň vznikla velmi jemná a okrasná kresba působící jako dekor osiřelé světnice.

Výtvoru Model dal pro změnu vzniknout zážitek z běhu, přesněji z proudění vzduchu okolo běžcova těla. Jansa prostřednictvím zařízení na měření větru zaznamenával tok vzduchu, jenž kolem něho proudil, a výsledek přemístil díky robotickým větrákům na uvolněné plátno v galerii. Dílem tak byl interesantní přenos původně docela hmatového a zdánlivě prchavého zážitku.


Desítky tisíc let snahy o vliv
Osobitým výplodem je také Jansův Enstligenalp. Ten má podobu jakéhosi projektu, jehož cílem má být umělý, naprogramovatelný vznik jeskyně na stejnojmenném místě ve Švýcarsku, Dosaženo ho má být pomoci rozpustitelných útvarů zasazených do země. Šlo by tedy o další stupeň lidské snahy zacházet s přírodou – po přetváření živé přírody by se řada dostala i na její neživou část. Umělec sám svou aktivitou údajně nechtěl tuto lidskou touhu po vládnutí nijak pranýřovat ani oslavovat, přišla mu zkrátka jen pozoruhodná. Podle něj se totiž jedná o „zvláštní zvrhlost, která je kódovaná v nás všech.“ Bystrým okamžikem je v této souvislosti i použití námětu samotné jeskyně – právě v nich jsou nám totiž známy nejstarší dochované umělecké výtvory. Od úprav jeskynních stěn se tak skrze desítky tisíc let Jansa ve své lehké nadsázce dostává až k vytvoření jeskyně jako takové.

Zajímavým nápadem vykazujícím Jansův charakteristický nadhled bylo také najímání performerů na vlastní vernisáže. Od běžných diváků na první pohled nerozeznatelní členové obecenstva na umělcových akcích důkladně napodobovali veškeré autorovy pohyby či se snažily vniknout do pozornosti ostatních návštěvníků a chválit Jansovu tvorbu, kterou jim předkládali na mobilních telefonech.

Guru Jansa
Sklony činného umělce zatím nejintenzivněji vyústily v rozsáhlé dílo Spiritual Fitness. Sada videí, performance a objektů (mezi nimi i propagačních materiálů a tematických kostýmů) důmyslně sjednocená opět lehce nadsazeným designem reaguje na aktuální postfaktický rozkvět všemožných návodů na lepší a úspěšnější život, ale i na odvěký sklon člověka s ostatními lidmi manipulovat. Sám autor na sebe v rámci práce vzal podobu myšlenkového lídra pochybného hnutí a jeho idealizovanou podobiznou je soubor bezmála protkán. Krátké nahrávky jsou vlastně jakýmisi tutoriály – dozvídáme se v nich například, jak pomocí vhodného doteku přetvářet uvažování druhých či jak druhé přesvědčit o správnosti a důležitosti své myšlenky během krátké jízdy výtahem. To vše pod všudypřítomným dohledem povzneseného vůdce. Stejně jako on prostupuje celým dílem motiv manipulace, vědomého a cíleného zacházení s okolím.

Síla atmosféry
V umělcově podání je výrazná formální realizace děl – často co možná nejplněji obsahuje možnosti multimediálního řešení. Jansa je precizní, čistý, velmi pozorný v detailu. Svůj námět nejednou vyjadřuje hned několika prostředky najednou, pečlivě pracuje s uspořádáním prostoru a jeho soubor mívá potom podobu promyšleného a propracovaného úhrnu s konkrétní výraznou atmosférou. Fascinuje ho prvotně podstata obsahová, ale bedlivě sleduje rovněž principy, na kterých je vystavena estetika jím komentovaných jevů. Ačkoli se na autorově vyspělé práci s výstavou jako celkem rozhodně podepisuje skutečnost, že je Jansa rovněž žádaným architektem expozicí, i v tomto případě lze nacházet určitou podvratnost – kupříkladu jeho poslední umělecký výstup útočí na naše smysly se silou i rozsahem odpovídajícími leckterým reklamním strategiím.

Citlivé matení
Jakkoliv propracované a dokonalé jsou umělcovy formální výstupy, po stránce obsahové se ve svých novějších pracích doslovnosti přímo vyhýbá. Jansovy práce jsou neobyčejně zajímavou odezvou na soudobou společenskou situaci. Multimediální tvůrce často přebírá prvky i principy samotného svého námětu a velmi citlivě je ironizuje. Nastává tedy situace, kdy hranice mezi tím, co budí dojem serióznosti a co už ne, je silně ztenčena a my jsme takovými okolnostmi drážděni. Umělec tak skrze svá díla zaujímá zvláštní a přitažlivý postoj – svými projekty se nesnaží ani káravě varovat, ani svá témata jednoduše nezlehčuje. Nelze s jistotou tvrdit, že motivy svých prací pouze zesměšňuje a za stejně nepřesvědčivé lze označit tvrzení, že je autor pouhým zastáncem současných sklonů v naší společnosti. Jakub Jansa zkoumá, odhaluje, ale nevyvozuje závěry. Zůstáváme tak pozastaveni nad nejasností jeho poloabsurdních výjevů a vlastně ani pořádně nevíme, co si máme myslet. A možná právě to je na jeho díle tolik poutavé. ∞