Mediální archivy, zvukové krajiny, obrazové manipulace či paměťové asambláže. Videoart si s formálně-obsahovými kategoriemi nikdy příliš nelámal hlavu a jeho přirozená heterogenita a mediální zpupnost často komplikovaly kurátorům vystavování. Brněnský Dům umění v letošním roce připravil dvě výstavy, které reflektují počátky tohoto média zejména v Československu, Polsku a Maďarsku a prostřednictvím tematizace databází a archivů poukazují na re-distribuci výstavních nároků videoartu.

Kurátorská péče není jednosměrnou službou divákovu pohodlí. Je to způsob rozhodování, konání, utváření souvislostí, vjemů, mediace. Kurátor je jako překladatel, který transponuje mediální významy, a stává se tak vlastně katalyzátorem mezi autorem a recipientem.

Pozor, křehký!

V současné kurátorské praxi lze velmi dobře sledovat proměnu, kterou tato činnost prošla. Zatímco dříve se jednalo zejména o správu muzejních či galerijních sbírek, dnes je obsáhnuta komplexní sítí vztahů a komunikace mezi jednotlivými aktéry uměleckého provozu, v nichž se kurátor místy i přelévá do pozice spoluautora.

Co bychom mohli dříve charakterizovat jako caring for objects, v současnosti spíše nabylo podoby caring for subjects. Kurátor totiž kromě role pečovatelské zastává i roli koncepční, organizační, zprostředkující nebo sociálně-kritickou. Jak se tedy vypořádat s vystavováním videoartu, který do rozšířeného vztahu mezi autorem, kurátorem, dílem a recipientem vnáší další vrstvu technologicko-prostorového ekosystému?

Dluh digitální tělesnosti

Kapitoly z počátků videoartu představuje celé horní patro Domu umění v Brně pod názvem Distorted Image. Vystavovat videoinstalace na tak velkém prostoru a v takovém množství je samo o sobě náročnou disciplínou, která se navíc vždy nutně bude potýkat s úskalím archivace vs. prezentace.

Ačkoli se už v mnohém podařilo odbourat dřívější limity mediálně specifických prostředků a jsme schopni oživit zastaralou techniku, kolabuje dnes paradoxně to nejdůležitější, a sice divácká pozornost a ochota obětovat své tělo galerijnímu black boxu.

Architektura výstavy proto volí hybridní prostorové uspořádání a staví vedle sebe množství obrazovek se sluchátky, které obnažují materiálnost paměťového média, subvertuje divákovo očekávání dřevěným sedátkem židle, které zobrazuje monitor snímající jeho vlastní záda, v rohu místnosti vrství v nákupním košíku analogový sediment VHS kazet a část sálu izoluje do jednotlivých počítačových stanovišť tak, že evokují falešné soukromí univerzitních studoven.

Kurátor z druhé ruky

Příměr ke studovnám není náhodný; odkrývá současnou podstatu vystavování videoartu proměňujícího se v archivní badatelskou práci. Dotýká se však i návštěvníka, který na ni musí v galerii přistoupit. V tomto modu je realizovaná druhá výstava s názvem Orbis Fictus Re-Visited v brněnském centru umění nových médií Vašulka Kitchen, jež nese jméno po průkopnících světového videoartu Woodym a Steině Vašulkových.

Kurátor zde ve svém už tak liminálním postavení přibírá i roli archiváře tvořícího expozice na principu live archive, který ožívá až v součinnosti s návštěvníkem. V otevřené databázi je možné při zkoumání digitálního archivu volit různorodou trajektorii průchodu. Každý návštěvník si tak konfiguruje vlastní nelineární narativní linku.

Je zde patrná návaznost na mediální archeologii Erkkiho Huhtama, neboť kurátor tu zastává podobnou pozici jako archeolog, pro něhož se galerie a práce s materiálem mění na badatelnu. Tímto přístupem návštěvníka vybízí, aby vstoupil do nalezišť archivů a listoval jimi též, čímž se péče podstatně více deleguje právě směrem k publiku.

Expozice tematizuje cyklický návrat médií prostřednictvím formátu re-visited původní výstavy ORBIS FICTUS: Nová média v současném umění z poloviny devadesátých let. V kurátorském textu se hlásí k tzv. post-databázové vzpomínající výstavě, jejímž předmětem není rekonstrukce výstavy původní, ale spíše reflexe minulosti. Navíc neobsahuje pouze databázové archivy, ale oživuje i některá díla a dobovou dokumentaci. V expozici se znovu objevují především historické vrstvy kurátorské praxe a způsoby, jakými se s těmito médii kdysi manipulovalo.

Limity jsme my

Snaha o péči s sebou však někdy nese daň v podobě přetížení pozornosti, neboť na návštěvníka klade poměrně vysokou kognitivní zátěž, která se transformuje ve fyzické i mentální vyčerpání v důsledku syndromu muzejní únavy (museum fatigue). Ta byla paradoxně předmětem diskuzí ve výstavnictví před více než sto lety, dnes vlivem technokratického diskurzu mutuje spíše do postdigitální únavy.

Ukazuje se tak, že kurátorská péče o návštěvníka nespočívá jen v generační obměně palčivých společenských témat a v práci s aktuálními technologiemi, ale právě i ve velmi citlivém dialogu s divákem, ve kterém se jeho základní potřeby péče vyjevují cyklicky v novém kabátě. Pozornost je zkrátka omezený zdroj. ∞