Už se pomalu stává zvykem, že prostory Galerie Rudolfinum mění svůj vzhled s každou novou výstavou. Tentokrát světlo ustoupilo tmě, aby pozornost návštěvníků upoutalo šest videoartových projekcí. Vítejte na výstavě Domestic Arenas.

Architektura výstavy je rozdělena do jednotlivých prostorů označených jako A, B, C, D, E a F. Tím schopně ilustruje samotný název celého projektu a otevírá pro každé dílo svojí domácí arénu. Zdánlivě přísná struktura plní funkci pouze orientační. Sám kurátor výstavy Petr Nedoma zdůrazňuje: „Každé dílo je samostatné, není vázané na ostatní vystavené práce, je možné ho shlédnout v jakémkoliv pořadí a v jakémkoliv počtu…“

Kurátorský úmysl seskupit pod jednu střechu šest odlišných videoartových projektů, jejichž kořeny jsou silně zapuštěné ve vzdálených kulturních a etnických končinách, je sympatickým pokusem o osvětu skrze nová média. Prezentovaná díla nepředstavují ve středoevropském kontextu palčivá témata, ale při hlubším pohledu vyplouvají na povrch souvislosti, které skrze regionální – domácí prostor hovoří o naší zodpovědnosti víc, než si myslíme. Některá z nich zpřítomňují důsledky evropského kolonialismu, otroctví a traumata z války na Blízkém východě. Pestrá přehlídka autorských počinů, kdy každý sebevědomě představuje svoji domácí arénu, je dramaturgicky spojena hudební složkou. V některých případech je i ticho hudbou.

Nesourodné jen na první pohled
Pokud se výstavou vydáme podle předepsaných not, naše pozornost nás v prvním případě přiměje se posadit před videoinstalaci Shimona Attie s názvem Stateless. Obrazová sekvence v hypnoticky pomalém tempu sleduje několik mladých Syřanů v elegantních róbách při hře rulety. I když hra rulety není ruská, samotná metafora je funkční i v podobném příměru. Nepřítomné výrazy, minimalistická zvuková složka a samotná situace postupně odpadajících hráčů citlivě odkazují na rizika spojená s životu nebezpečnou migrací do Evropy. Projekce je ozvláštněna hracím polem s čísly. Divák se tak stává žetonem na hrací desce.

V následující aréně ovládá prostor Stan Douglas s dokumentárním filmem Luanda – Kinshasa. Slavné newyorské studio Columbia 30th Street records, přezdívané „The Church“, se stalo předmětem rekonstrukce, do které umělec zasadil fiktivní multikulturní kapelu ze 70. let. Sofistikovanou střihačskou prací autor docílil zdání nekonečného (šestihodinového) hudebního jamu. Splynutí několika kulturních stop společně vytváří novou autentickou podobu hudby jako důsledku vývoje ke kosmopolitní společnosti. Skrze jazz, funk a afrobeat v jedné nádobě nalezneme témata otrokářství, migrace, která se jako živoucí organismus přizpůsobují a vyvíjí v nový, bohatý kulturní prvek.

Aréna s označením C prezentuje filmovou instalaci s názvem m.A.A.d. od Kahlila Josepha. Tvůrce, který se rekrutuje z prostředí populární hudby a komerční sféry, má ve svém portfoliu tvorbu hudebních videoklipů pro Beyoncé a reklamní spoty pro O2 a Kenzo. Vystavované dílo v Galerii Rudolfinum originálně kombinuje estetické prvky popové kultury a intimních archivních záběrů pouličního gangu pořízené strýčkem Kendricka Lamara. Osobnost jedné z nejvýraznějších postav hiphopové scény je přítomná hudební složkou a názvem díla, které je inspirováno albem good kid, m.A.A.d city. Kahlil Joseph pro svůj specifický portrét čtvrti Compton využívá střihovou skladbu jako hlavní klíč v tvorbě atmosféry a rytmu, které v komplexní koláži důrazně promlouvají o současné afroamerické kultuře.

Při následném postupu galerií divák narazí na výrazně narativní snímek Continuity Omera Fasta. Ten svojí formální stránkou hovoří filmovou řečí. Téma navrátivšího se syna s posttraumatickým syndromem v několika variantách je sondou do duše individua, které se potýká s nezhojitelnými jizvami. Autor naznačuje, jak silný je otřes, jenž je způsoben střetáváním kultur ve válečném konfliktu.

Země vzdálené
Pravděpodobně nejexotičtější videoinstalace celé výstavy nese jméno Bom Boms Dream. Fiktivní příběh japonské tanečnice, která na Jamajce v agresivním a stylově těžko definovatelném tanci ve finále vítězí jako elektrický větrák, má na svědomí Jeremy Deller a choreografka Cecílie Bengoleo. Dílo připomínající verzi Alenky v říši divů na LSD využívá estetiku videoklipů devadesátých let. Pod absurdním povrchem, v němž hlavní roli vypravěče zastává chameleon, se autoři pokoušejí komentovat význam rituálů v souvislosti s popovou kulturou. K tomu je ale nutná velmi silná trpělivost, aby se v kadenci bizarních obrazů spojily myšlenky tohoto tématu se týkající.

Posledním dílem v přehlídce Domestic Arenas je film Johna Akomfraha Tropikos. Epicky vizuální snímek je odkazem na první kontakt evropských kolonizátorů s místními africkými domorodci. Příběh vyprávěný pomocí symbolů a citací Shakespeara a Miltona se pokouší nastavit zrcadlo naší historii. Tento opulentní výlet do dob minulých však ztrácí na intenzitě uměle kalkulovaným obrazem.

Odvaha odhalovat
V konečném důsledku je výstava Domestic Arenas přehlídkou témat, které je nutné v rámci globalizovaného světa připomínat. Odvahu prezentovat myšlenky, k jejichž pochopení je potřeba aktivního diváka, je nutné ve středoevropském kontextu zdůrazňovat. Forma videoinstalací, kde velkou roli hraje hudební složka, tento princip plní lépe než dvě solitérní filmové projekce. To však nikterak nesnižuje jejich kvalitu. Galerie Rudolfinum se v první kapitole nově se rodícího dramaturgického konceptu nebojí potvrdit, že lze odhalit témata vzdálená, aby výrazně rezonovala domácí arénou. ∞


Domestic Arenas
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
19. 1.—18. 3.


text: Jakub Kučera