Co znamená, když řekneme, že je obraz plný lehkosti? Můžeme lehkost v dílech uchopit, specifikovat ji? Jak lze lehkost vlastně ztvárnit? Pojďme se nad těmito otázkami zamyslet.

Když popisujeme obraz, mluvíme většinou o kompozici, barvách, autorově rukopisu, námětu. Pro popis těchto a dalších poznatků, které považujeme za podstatné, používáme často citově zabarvená slova, a to pozitivní i negativní – mezi ně můžeme zařadit i lehkost. Řekneme-li, že je obraz plný lehkosti, je to hodnocení v podstatě zcela pozitivní. Vždyť i my chceme v běžném životě být s trochou nadsázky odlehčení, dělat věci s lehkostí sobě vlastní a vypadat, jako že vše zvládáme lehce a bez problémů.

Z těchto důvodů v nás toto slovo vyvolává pozitivní emoce, v jejichž konotaci jej také sami používáme. Když by nám tedy někdo řekl, že je obraz „naplněn nesmírnou lehkostí“, měli bychom velmi příjemný pocit. Pravděpodobně bychom si vybavili objekt, který se vymyká běžným, lidmi vytvořeným, artefaktům a naopak bychom si představili až božský, lidmi nedotčený, předmět.

Co to znamená – lehkost?
Co ale myslíme tím, když zmiňujeme lehkost v obraze? Vždyť převážná většina obrazů je malována na podklad, který je od jiného pro oko běžného diváka nerozpoznatelný, a tak nejde o rozdíl v množství použité barvy, nebo v různém typu podkladu. Mluvíme takto o dílech i bez jejich zvážení na váze. Nejde tedy ani o váhu faktickou. Všichni jsme si vědomi, že používáme v tomto případě toto slovo v jeho abstraktním významu, ale co tím myslíme?

Říkáme tím, že dílo v sobě samém vytváří určitý moment sakrálnosti, nedotknutelnosti, že obsahuje nepopsatelnost a jedinečnost. Lehkostí díla nemyslíme „letmý dotek“ – nedostatečný a nedokončený. Naopak mluvíme o doteku, který prohlubuje emocionální prožitek z díla, je jeho nadstavbou a skoro až nadlidským konstruktem.

Různá zobrazení lehkosti
Můžeme říct, že o lehkost se snažily všechny umělecké směry až do příchodu naturalismu a pozdějších stylů. Ty vyžadovaly větší zapojení diváka do námětu a jeho interakci s dílem. Recipientovu větší citovou angažovanost, která však alespoň částečně znemožňuje prožívání lehkosti v díle, protože se diváka naopak snaží zatížit emocionálním nábojem a vtáhnout jej do díla samotného. Také bychom mohli říct, že lehkost je takřka výhradně spojena s figurálními malbami. Kdybychom popisovali lehkost v obraze abstraktním šlo by již o výklad jiné lehkosti. O popis fyzické vlastnosti objektu, který působí v prostoru nehmotně. A stejně tak popis lehkosti krajiny by byl spíše vnímáním jejího barevného ztvárnění než kompozičním uspořádáním.

Na rozdíl od těchto případů jde zde o lehkost vytvářející atmosféru obrazu, napětí mezi postavami a působící nedotknutelností diváka, sakrálností díla. I přes tuto nepostradatelnost figury v popisu naší lehkosti může být tento pocit ztvárněn různými způsoby. V antice takovou atmosféru často tvořily drapérie, které sem a tam, někdy snad jakoby omylem, obepínaly lidské tělo, splývaly po něm dolů a nepatrně poodhalovaly jeho křivky. Někdy jemně spadnou, jindy se nechávají unášet větrem, jak je tomu třeba u známé Botticelliho Primavery. Tato drapérie, látka, místo oděvu postupně obrazy zcela opustila a lehkost v obrazech začala vyjadřovat sama lidská těla.

Když se například zahledíme do velkolepého obrazu Únos dcer Leukippových od Rubense, neuvidíme lehkost způsobenou drapérií. Ony kusy látky zde už jen strnule leží. Napětí obrazu dodávají lidské figury, která spolu s koňskými těly skoro jakoby letěly. Z obrazu není cítit jejich tíha a váha, ale naopak z něj vychází úžas z tělesnosti, pocit její nedotknutelnosti, nedostižitelnosti, který právě v popisu pak často nazýváme onou lehkostí.

Stejně tak bychom mohli uvažovat o lehkosti například ve spojení s distingovaností postav a výrazů. Ve všech případech však, pokud mluvíme o lehkosti, mluvíme o něčem mimo reálné. O ztvárnění něčeho nad možnostmi našeho chápání. Spolu s tímto popisem zmiňujeme vlastně náš úžas nad danou věcí. Lehkost s jakou byla vytvořena jako zázrak, který jsme schopni vnímat skrze dílo.

Řekneme-li tedy, že je obraz lehký, zmiňujeme, že je vznosný a snažíme se tím reprodukovat náš pocit úžasu, který v nás dílo zanechalo. Prostředky, kterými je navozován tento dojem lehkosti v obrazech, se v průběhu dějin umění proměňují, ale jak jsme si ukázali, tak mají vždy co dočinění s figurou. Postava jako nositelka výrazu, distingovanosti, tělesnosti a lidskosti je pak vlastně paradoxním kontrastem pro výraz „lehkost“, kterým popisujeme až božské nadšení z onoho lidského díla.


autor: Ruth Peterová