Než se pardubická GAMPA přesune z Příhrádku do nových prostor Automatických Gočárových mlýnů, věnuje se dlouhodobému výstavně-intervenčnímu formátu Intermezzo, ve kterém jako platforma nechává růst a rozvíjet dílčí výstavní projekty.

Jedním z takových je i rezidenční vrstva s názvem Můžem vám pomoct?, do které bylo přizváno několik umělců a umělkyň se svými autorskými projekty. Ti se zaměřují na bezbariérové sociálně otevřené projekty, angažované projekty, na interakci mezi umělcem a divákem a zohledňují také kontext, ve kterém projekt vzniká a působí, ať už je to bezpečný interiér galerie nebo nepředvídatelný exteriér celého města. Dva takové projekty jsme probrali přímo s rezidenčními umělci Intermezza, Andreasem Gajdošíkem a Nikolou Brabcovou.

Andreas Gajdošík (* 1992)
studoval v ateliérech Intermédií a Multimédií na FAVU VUT v Brně, kde v současnosti pokračuje v doktorském studiu. Kromě toho, že je umělec, je kodér. Zaměřuje se na užitečné umění, společensky angažované projekty a artivismus, který často zahrnuje programování, nové technologie a intervenční provokativní postoje. Zajímá se o ethical source software, sdílení, DIY kulturu a experimentální formy. Byl členem rozpuštěného kolektivu Pavla Ondračky a členem kolektivu Global Genocide Inc. Společně s Matyášem Zemanem tvoří noiseové duo Kalich. Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019. Žije a pracuje v Praze.


Nikola Brabcová (* 1987)
studovala v ateliéru Malba II na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě se zabývá vrstvením obrazů a vytvářením instalací, ve kterých jsou důležité vztahy mezi jednotlivými subjekty více než samostatné artefakty. Jejich motivem jsou většinou tvary vycházející z přírody, které se rozpadají v abstraktní formy a nové situace. Její poslední práce se zabývají půdou a přírodními materiály. Další linkou posledních projektů je vytváření společných struktur a spoluprací. Spolupodílí se na projektech Prototyp, platforma pro uměleckou a kurátorskou spolupráci v oblasti současného umění, která se zaměřuje především na tvůrčí proces, jeho mapování, prožití a transformaci skrze něj a Artyčok.tv pro který připravuje vlastní pořady s environmentální tematikou a profily kurátorek a kurátorů. Žije a pracuje v Praze.



Andreasi, v rámci širšího projektu Intermezzo v GAMPA, jste připravil svůj dílčí projekt s názvem Veřejně prospěšné umělecké práce. Vaším záměrem bylo během vaší rezidence uklidit ulice, pomoc s čištěním břehů řek a soch. Co vás k tomuto projektu vedlo?
Jednou z otázek, s kterou jsem se, zřejmě jako řada dalších umělkyň a umělců, od začátku studia snažil a stále snažím vypořádat, je otázka předchozími generacemi pracně vydobyté autonomie umění – jeho odtržení od současné společnosti, určité bezvýznamnosti pro běžného člověka. Odpověď, kterou v sobě v této souvislosti dokola nalézám, je užitečnost umění, což je motiv nebo spíš aspekt, který se v řadě mých projektů opakuje. Použitelná sauna, program k podávání trestních oznámení, výstava dávající minimální mzdu osobám, které tvoří, co chtějí, pro koho chtějí, bez kontroly. Když mne pro rezidenční vrstvu Intermezza nazvanou Můžem vám pomoct? oslovila Martina Johnová a Jakub Adamec, vnímal jsem to jako příležitost se s aspektem užitečnosti konfrontovat, dotáhnout jej ještě o kousek dále a možná tím toto téma sám pro sebe uzavřít. Rozhodl jsem se tedy jít cestou práce, která je vnímána jako všeobecně prospěšná a přitom se k ní neváže nikterak vysoký společenský status a bohužel ani nikterak vysoké finanční ohodnocení, ba naopak byla v minulosti využívána jako forma nápravy vězňů, alternativního trestu, nebo jen disciplinace nezaměstnaných. A nechtěl jsem přitom poutat žádnou velkou pozornost, vnášet velké významy, ale naopak se spíše ztrácet, působit civilně, všedně. V běžném modrém mundůru jsem tak měsíc prostě jen zametal a uklízel Pardubice.

Registrovali civilisté vaši „atypickou“ práci nebo si rozdílu mezi angažovaným uměleckým projektem a běžnou údržbovou prací nevšimli?
Většinu času jsem se cítil spíše neviditelně, lidé odkláněli pohledy, tvářili se, že mne nevidí. Myslím si – i z vlastní zkušenosti mimo tuto performance, že v naší společnosti jsme zvyklí*é odklánět pohled od všeho nepohodlného, nepříjemného: od špinavé a špatně placené práce, přes environmentální problémy, až třeba po téma stáří a/nebo smrti. Potěšilo mne těch pár osob, které se odvážily zeptat, o jaký projekt jde, nabídly pomoc či se rovnou přidaly, anebo jen daly tip na místa, která by si úklid také zasloužila. Jeden muž v údajně vyloučené lokalitě mne napřímo požádal o vypletí chodníku ke vchodu do bytového domu a pak se zcela zpříma zeptal, zda jsem z „kriminálu”. Odpověď, že jsem z galerie, jej nijak nevyvedla z míry, chtěl vědět, jaké umění dělám. To naopak vyvedlo z míry mne.

Nikolo, vy jste připravila projekt s názvem Leknínový čaj. Vaším záměrem bylo vytvořit prostředí výtvarného ateliéru – místo pro setkávání a odpočinek, tvoření léčebné i terapeutické, přístupné bezbariérově. Co vás k tomuto projektu vedlo?
Koncept projektu Intermezzo mi přijde hrozně fajn, protože vychází ven z běžného galerijního prostoru směrem prožívání a spolupráci, přesahuje svoji uměleckou bublinu a vtahuje i jiné aktéry než ty z klasicky uměleckého prostředí. Přemýšlela jsem, co mohu do tohoto projektu přinést. Chtěla jsem pracovat s něčím, co dělám běžně, jen to ještě trochu posunout směrem k hlubšímu vzájemnému prožitku, neakcentovat tolik výsledek, ale proces práce. Kresba nebo malba je pro mě způsob, skrze který se toto dá dobře transformovat. Snažila jsem se tedy nastavit příjemné a bezpečné prostředí ke společné práci a sdílení, ale dál jsem nic nekonstruovala a nechala jsem volný průběh tomu, co se stane. Čekala jsem, s čím kdo přijde a co se bude dít.

Setkala jste se v s něčím nepředvídaným, nečekaným? Odehrál se nějaký silný příběh?
Představovala jsem si, že budou lidé chodit spíš nárazově, ale utvořila se skupinka, která fungovala po celou dobu trvání mé rezidence. Vznikla taková přátelská ženská skupina napříč generacemi, každá z nás přinesla jiné podněty a příběhy, které se postupně odkrývaly a byly silné. Trávily jsme spolu docela dost času na to, aby se určitá témata otevřely a probraly, také vzniklo hodně výtvarné práce. Myslím, že každá z nás prošla nějakým procesem. Vnímám prostředí, které vzniklo jako velmi intenzivní a tvůrčí.

Co konkrétně naopak vás oba jako iniciátory těchto sociálně-angažovaných projektů obohatilo?
Andreas: S odstupem času si myslím, že to byly hlavně dvě situace. První den jsem uklízel na soutoku řek, jedno místo obývala mimo jiné labuť. Zpočátku byla velmi ostražitá a výstražně syčela. Uklízel jsem tedy s patřičným odstupem a nechtěl ji plašit, avšak zároveň jsem si přál uklidit břeh celý. Později se dvakrát nebo třikrát přemístila tak, abych mohl poklidit opravdu všechna místa, přičemž na konci se vrátila na své původní místo. Když jsem odcházel s několika pytli odpadků a vyloveným kanystrem použitého motorového oleje, měl jsem pocit, že jsme se navzájem pochopili. Druhá situace se stala poslední den. Starší paní mi poděkovala za úklid potoka, říkala, že jej dříve jako děti také poklízely. Svěřila se mi, že jde z nemocnice od bratra, který měl těžkou nehodu a patrně již nikdy nebude při vědomí. Bavili jsme se velmi otevřeně a upřímně o smrti, strachu z umírání i budoucnosti, a poté šli zase každý svým směrem. Já uklízet potok a ona základní školu. Poděkoval jsem ji. A také popřál hodně štěstí i sil.
Nikola: Tím, že jsem se na nějaký čas přestěhovala do Pardubic, jsem měla možnost zažívat a objevovat věci nově, hrozně mě to bavilo. Skrze to jsem vnímala tyto nově vzniklé vztahy a setkání silněji. Určitě mě obohatily jednotlivé příběhy a společně sdílené zážitky. Mimo tento otevřený ateliér jsem měla ještě dva časově ohraničené workshopy se školními dětmi z Pardubic. Byli jsme na soutoku Labe a Chrudimky a pozorovali a poslouchali řeku. Snažila jsem se napnout naši pozornost k věcem, které jsou tak všední, až jsou neviditelné. Dětem stačí jen malý spouštěč a hned vzniká spousta úžasných situací. To byly asi momenty, které jsem hledala a ve kterých cítím vzájemnou inspiraci.

Pojala jste svůj projekt jako výzkum pro demonstraci toho, že by kultura měla být otevřenější pro širší spektrum návštěvníků a nejen pro ty obeznámené, protože samotná tvorba může být obohacující pro kohokoli bez rozdílu?
Je to přesně to, co mě zajímá, vystoupit z čistě galerijního prostředí a skrze určitý proces trávit čas s lidmi a prožívat tato setkání. Přemýšlím nad tím, že workshop může být jednou z příležitostí, jak komunikovat s lidmi co nejvíc bez bariér. Je to způsob, jak se obohatit navzájem, protože každý vždy vnese něco svého a to, jakým směrem se dál vše modeluje, závisí na tom, jak se snažíme naslouchat si.

Andreasi, vnímáte na poli umění nějaké hranice? Co je umění a proč a co už ne? Může být běžná činnost civilisty vnímána jako umělecká angažovanost? Co tyto dva přístupy od sebe rozlišuje?
V umění vnímám hranic velmi málo. Patrně pro jeho historicky se opakující a nekončící snahu hranice znevažovat, překračovat a bořit. Přesto ale nějaké hranice vnímám, obecně asi především: neubližovat ohroženým či slabším. Dílo Clean Hands od Gianniho Mottiho, tedy mýdlo z tělesného tuku Silvia Berlusconiho, mi svým způsobem přijde roztomilé, zatímco performance I Like America and America Likes Me (umělec, zabalený v plsti, žil tři dny se živým kojotem, pozn. red.) od Josepha Beyuse už spíš ani ne.
Rozlišovat umění a ne-umění pro jiné než sebe bych ale nechtěl, na to nejsem dost chytrý – jak mi pravil jeden muž v Pardubicích: měl ses víc učit! Umění je nejspíš asi všude tam, kde jej někdo vidí. Ale abych alespoň na něco odpověděl: myslím, že pokud bych uklízel jako angažovaný občan, chtěl bych uklidit, co nejvíce, pokud jako politik, chtěl bych u toho být co nejvíc vidět, pokud jako vědkyně, chtěla bych toho co nejvíce zjistit, jako podnikatelka bych chtěla co nejvíce vydělat, ale jako angažovaný umělec bych neměl jasné zadání ani kritéria závěrečného hodnocení. Mohl bych uklízet zapomenutá anebo nedoceněná místa, nechat se unášet náladou, pocity, mohl bych uklízet břehy, pečlivě plít vchody vyloučených lokalit, omývat sochy a naslouchat lidem. Umění se často chová neutilitárně, vnáší do situací moment překvapení, zdánlivou nelogičnost, vybočení z daných kritérií. A to i když jde o utilitárnost. Had se možná kousl do ocasu, nebo taky naopak.