Muž za vitráží

Kdo se svým týmem stojí za skleněnou revitalizací pražského Výstaviště a Národního muzea? Sám se prezentuje jako umělecký řemeslník, který se vyhnul akademické půdě právě kvůli lásce k řemeslu.

Skláře Zdeňka Kudláčka znám několik let. V jeho ateliéru jsem absolvovala svou studentskou praxi. I teď na dílně práce běží v plném proudu. Nemůžu se vynadívat. Čtenářům Artiklu předávám alespoň střípek z našeho obsáhlého rozhovoru.

Od kdy začalo kompletní restaurování Výstaviště?
V Průmyslovém paláci jsem stál poprvé v březnu minulého roku. Tomu předcházelo dva roky lobování. Za ta léta, poučen z podobně velkých projektů, vím, že čím dřív tam budu stát, tím líp pro všechny. Byť ta věc byla v přípravách, začal jsem si testovat věci. Je tam tolik provozních etap! Hned na úvod demontáž, to je velké téma, jak ji vlastně udělat v tom rozměru a množství. Pak další velké téma, jak vše vyčistit, jak si vést přehled o tom, kde co máš a jak se to děje. Realizuje vše tým přibližně dvaceti lidí, někdy jen deseti. Práce je různě intenzivní podle toho, jak to stavba umožní. Rozsahem jde tady o největší zakázku za sto let. Opravujeme 2300 m² vitráží se 103 000 dílů skla. Zčásti jsou ještě na stavbě. Jede se postupně. Mně by se líbilo mít lešení po celém domě, vše si sundat a pak se tím zabývat, ale to prostě není možné. Člověk koordinuje operace s oceláři, kteří opravují poškozené rámy a s koordinátorem hlavní stavby. Jsou tam pořád nějaké změny. Všechno vyžaduje permanentní komunikaci.

V jakém bylo Výstaviště stavu?
Alarmujícím. Je to dané tím, jak vyhořela západní strana. Vitráže vypraskaly žárem. Všechny ostatní strany byly taky v žalostném stavu. Za období Rakouska-Uherska se postavilo Výstaviště a Petřínská věž, aby se dohnaly světové trendy a uspořádala se v roce 1891 Zemská výstava ke 100. výročí císařství. Postavili provizorní stavbu na dva roky, která s námi žije přes sto let. Od té doby se v různých etapách opravovala, ale nikdy ne komplexně. Vždycky to bylo záplatování. Konstrukce je ve špatném stavu, protože je nýtovaná podobně jako Eiffelova věž. Momentálně se smí na stavbu jen s povolením a helmou. My pracujeme na lešení dvacet metrů nad zemí a teď si představ, že vypadne sklíčko, letí prostorem a padá dolů… to je gilotina!

Co je charakteristické pro Kolektiv ateliers a.s.?
Je to uskupení vrstevníků sklářů, kteří léta spolupracovali mezi sebou. Pořád jsem chodil za někým, kdo brousí, ryje nebo maluje. Vždycky se mi líbila představa mít ateliéry pod jednou střechou, ale vím, co obnáší dát to dohromady. Byli to vždycky jen takové řeči u piva. Neobětoval bych rodinu, řemeslo, ruce a hlavu pro práci manažera. Jednou si na to pivo se mnou sednul kamarád Michal Vlček. Sklem nedotknutý ryzí obchodník a mně najednou došlo, že s ním by to šlo. Když jsi tvůrčí člověk, tak k tomu, kdo se stará o peníze, musíš mít ohromnou důvěru. Kolektiv už funguje deset let a už pět let má pobočku v Dubaji. Tohle se podařilo a začali jsme z nuly, nepřebírali jsme žádné lidi ani klienty. Jsme soběstační, všechno pod jednou střechou. Broušení, rytí, malování, fusing, vitráž, pískování, kovodílnu, elektro, stříkání barvami atd. Tyhle položky mají ve firmě svoje akcie. Narodili jsme se v den, kdy jsme město požádali o spoluúčast na Mezinárodním sklářském symposiu. Měli jsme tak jasný deadline pro to dát dohromady ateliéry, přestěhovat se a otevřít.

Čím je pro tebe sklo jedinečné?
Na sklo jsem se díval vždycky kvůli světlu. To bylo moje téma. Vybav si, když jde přes vitráž to pravé denní slunce pod správným úhlem. Je to jako promítačka. Barvy jdou prostorem. Když jsem tohle viděl, ještě nepolíben řemeslem, tak mne to fascinovalo, byla to pro mne ohromná výtvarná inspirace. Sklo si mě jako prostředek k vyjádření získalo.

Je Česko pořád centrem sklářské tvorby?
Sklo je jako textil. Pod tím si můžeš představit vše od punčocháčů až po nano technologie. Máme průmyslově vyráběné sklo, tam určitě ztrácíme dech. Umělecké sklo je úplně jiná kapitola. I tam jsou trendy a je to živé. Sklu se pravidelně v sinusoidě daří a nedaří. To je historicky prokázané. Řemeslník ji za profesní život zažije až čtyřikrát. Stojí na vrcholu a má pocit, že se daří a pak padá na nulu, protože ten trh to nechce. Sklo je křehký bussiness. Lidi nechtějí dělat rukama. Osm let je základ, abys na tom mohla stavět. Doba je velmi netrpělivá a sklo je o trpělivosti.

Jsi ten, kdo předává sklářskou tradici dál?
Nejstarší syn fouká sklo. Asi to má určitý vliv, ale nikdy nebyl přímý. Neovlivňoval jsem své děti v tom, co by měly dělat, ani moje žena ne. Syn k tomu došel sám, a dokonce hodně vzdorovitě. Cíleně ho nechtěl dělat kvůli mně. V době, kdy šel v patnácti ze základní školy, tak jsme mezi sebou měli hlubokou krizi. Jako otec a pubertální syn, který mu přerostl přes hlavu. Úplně typická situace. Měl úplně jiný zájmy než já a oklikou se dostal k foukanému sklu. Sám jsem to chtěl kdysi dělat, ale zkrátka jsem si vybral to B, vitráž. Foukání jsem nikdy neopustil v tom smyslu, že ho sice řemeslně neovládám, ale teoretickým způsobem mu rozumím. V huti jsem pořád. Používám foukané sklo do realizací. Lákalo by mě tolik věcí, ale vědomě je nedělám, už jsem dospělý kluk. Mám jiné priority, které mě naplňují. Tohle by mě od nich odvádělo a byl bych o to slabší, ne silnější. Teď když vidím Kryštofa, jakým způsobem o to pečuje, jak uvažuje, jak se učí, tak já jsem vlastně dojatý. Je chytřejší, než jsem byl já v jeho věku. Taky je jiná doba a možnosti. S rodinným zázemím, které má, si může dovolit jít svojí cestou. Nebát se tolik.

Máš sen, který bys chtěl ještě proměnit ve skutečnost?
To je právě ten můj problém. Mám v hlavě víc věcí, než se dá zrealizovat. Vždycky, celý život. Občas mě to dostává do slepých uliček. Mám těch přání a vizí opravdu hodně, ale naučil jsem se o nich nemluvit. Pojďme mluvit jen o tom, co je za mnou.

Na který z projektů rád vzpomínáš?
Národní Muzeum. Vymyslel jsem technické řešení na skleněné stropy, které nebylo jednoduché a dopadlo strašně dobře. Navíc se tam každý může jít na podívat. Aby mě víc bavilo tradiční zadání postav světců do kostela, nad kterým strávím i 150 hodin, nenamaluji už „nounejmy“, tzn. obličeje, které nikomu nepatří. Na vitrážích jsou lidi z Kolektivu, přátelé a rodina. Koukám tak do něčeho, co mám rád.

Co děláš dál?
Rád poslouchám hudbu a podcasty v různých rovinách. Víc při práci, při tvorbě méně. Jsem z práce nadšený, ale kdybych neměl psycholožku při ruce, tak bych to vnímal jako riskantní režim. Uvědomil jsem si, jak jsme se zbavili těch farářů, o co jsme se ochudili. Před pár lety jsem přemýšlel, že to všechno zabalím. Vyhořel jsem a sáhl si na své dno. Nikdy bych neřekl, že se mě to bude taky týkat. Sebeobjevování je fascinující životní rovina. Tím spíš za doprovodu někoho, kdo ti vejde do nitra úplně jinak, než to jsou schopní udělat tvoji nejbližší. V určitém aspektu i víc než ty sama. Ten úvod jsem si oddřel, mám ohromné ego. Zároveň mi to trochu komplikuje život. Vstoupily mi do něj mnohem víc ty nejistoty. Pochybuji o své volné tvorbě, o tom, jestli jsem se správně rozhodl. Řekněme, že teď se snažím být více otevřený. Opustil jsem mnoho totemů, které jsem si pro sebe vystavěl a celý život jsem se o ně opíral. To je momentálně ta největší proměna.

text: Magdaléna Nešněrová