laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Oskar Helcel.

Co pro vás CJCH znamená?
Cenu Jindřicha Chalupeckého vnímám jako institucionální podporu nezávislé umělecké tvorby, které není úplně jednoduché se věnovat, zejména v takovém tom vakuu shánění uplatnění po vysoké škole. Je to také kvůli tomu, že umění není širší veřejností příliš vnímáno jako plnohodnotná práce. To pak například u mě osobně znamená, že jsem odkázaný na hledání časových (a prostorových) skulin, kdy se umění můžu věnovat. Tak nějak ale věřím, že pokud se něčemu člověk věnuje opravdu, tak se to dříve, nebo později projeví. CJCH je snad v tomto případě toho důkazem. Díky ní tak tento rok můžu projektu, na kterém dělám, věnovat mnohem více času a to je skvělý.

Proč jste se přihlásil?
Pro mě důvod, proč se do CJCH hlásit, byl asi vcelku jasný, je to právě ta podpora umělecké tvorby, respektive lepší podmínky pro vývoj uměleckého projektu, který by za normálních okolností vznikal mnohem složitěji anebo by nevznikl vůbec. Nicméně rozhodnutí, že se do CJCH přihlásím, přišlo myslím už před dvěma nebo třemi lety, kdy se mezi laureáty začali objevovat lidé z mého okolí, jako např. bývalé spolužačky a bývalí spolužáci. Došlo mi, že už to není nějaká vzdálená síň slávy, kam patří jenom dospěláci, ale že je to legitimní cesta, jak se ucházet o jistou formu podpory a pozornosti. Protože té v rámci umělecké scény u nás tolik není.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Tématem mého projektu je privatizace města, je toho tam ale mnohem více. Nechci to příliš prozrazovat, protože to ještě není hotové, a když by o tom člověk moc mluvil, může to přinést smůlu… Asi bude nejlepší, když se přijdete na podzim podívat do Moravské galerie v Brně.