Národní galerie Praha se v současné chvíli nachází při nejlepším na rozcestí a můžeme jen doufat, že bude někdy opět v rozpuku. Otevření nové výstavní sezóny v poloprázdném Veletržním paláci a především výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze tomu však zatím nenapovídá.

Zmíněný výstavní projekt je dalším pokusem o převedení mohutného tématu monumentální architektury do galerijního prostoru. V úvodní anotaci se dozvídáme onu neustále opakovanou mantru,
že brutalismus je „někdy obdivovaným, někdy nenáviděným, intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost jej možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí“. Tato slova jsou samozřejmě stále pravdivá. A nyní kvůli samotné výstavě možná ještě o něco víc.
Název i anotace výstavy totiž odkazuje k názoru, že brutalismus je nadčasový, ve městě 21. století má mít své místo, a je tedy hodný ochrany a zachování. Formální i obsahové pojetí výstavy jej však prezentuje spíše jako jeden z ukončených architektonických stylů a bez jakýchkoliv přesahů do současnosti jej pevně ukotvuje do 60. a 70. let minulého století. V efektně kontrastních červených vitrínách se s jednotlivými významnými stavbami seznámíme prostřednictvím série malých, převážně dobových černobílých fotografií. Hlavním těžištěm výstavy jsou pak především autentické plány, nákresy a návrhy umístěné v kovových stojanech evokujících dobu, v níž stavby vznikaly. Ačkoliv pro skutečně hluboce ponořeného fanouška brutalismu může být nerealizovaný návrh reverzního hotelu Pyramida od manželů Machoninových zajímavým objevem, troufám si tvrdit, že pro drtivou většinu návštěvníků bude výstava představovat spíše nedobrovolný návrat do minulosti. Hlavní křídlo totiž působí jako přehlídka výsledků architektonické soutěže v 70. letech a nabízí méně kurátorské invence než expozice Muzea Police. Soubor odborných textů i sbírka dobových návrhů, které připravila kurátorka Helena Doudová, je jistě úctyhodná. V této podobě nicméně působí více jako výsledek podrobného dizertačního výzkumu (hodícího se spíše do výstavních prostor ČVUT) než veřejnosti otevřený a ze své podstaty ideálně atraktivně-poučný výstavní projekt v prostorách Národní galerie.

Širší veřejnosti nakloněné výstavní projekty se v českém kulturním prostoru obecně moc nenosí. U tématu, kde si sami kurátoři v úvodním textu postesknou, že je širokou veřejností vnímáno zbytečně kontroverzně, bych však diváckou vstřícnost uvítala, ba přímo vyžadovala. Jak chceme návštěvníkům nabídnout jiný pohled na brutalistní architekturu, když jim ho vůbec neukážeme? Proč brutalismus označujeme za fenomén současnosti, a pak připravíme přehlídku, za kterou by se nestyděli ani na 16. sjezdu KSČ? Proč zde chybí barevné fotografie propracovaných detailů a bohaté výtvarné výzdoby? Proč nevidíme, jak stavby vypadají dnes – v kontextu současných měst? Proč neukázat reklamou zahlcenou budovu DBK nebo aktuální stav na místech zbouraných staveb? Nemohly by takové polohy vyvolat daleko kýženější emoce?

Některé ze zmíněných nedostatků se NGP pokusila dohnat v dokumentárním snímku čerstvě publikovaném na svém YouTube kanále. Ačkoliv je stejně jako výstava zakletý v historicko-teoretických definicích a potřebná poutavost tedy chybí, dokument alespoň přibližuje současný stav a zajímavé interiéry některých staveb.

Brutalismus na vlastní kůži
Národní galerie samozřejmě není jedinou institucí, která se v galerijním kontextu brutalismem zabývala. Přesně před dvěma lety se k podobnému činu rozhodla i Galerie Hraničář v Ústí nad Labem.
Co do počtu děl poměrně skoupá výstava Sluneční město nabídla v prostorách galerie například velkoformátové ilustrace Jana Šrámka či sochařské intervence Tomáše Džadoně. Jakkoli mohla výstava sama o sobě působit poměrně nedostatečně, předkládala alespoň důkazy, že brutalismus inspiruje i současné umělce, a objevuje se tak v aktuální tvorbě napříč žánry. Jak je uvedeno i v tiskové zprávě, prostor galerie se stal jakýmsi neuralgickým výchozím bodem pro doprovodný program, který zmíněnou nedostatečnost naštěstí bohatě vykoupil. Zajímavé přednášky, a především komentované procházky městem a podrobné prohlídky samotných staveb se dle mého názoru ukazují jako vůbec nejefektivnější způsob předávání skrytého půvabu brutalismu. V obchodním domě Labe či v nádražních budovách v Bílině nebo Duchcově můžete příznačnou prostorovou i materiálovou velkorysost, důmyslnou propracovanost jednotlivých detailů i koncepční pojetí celých staveb zažít na vlastní kůži. Především ale máte možnost vidět jejich současný stav bojující pod nánosy svítících poutačů a křiklavých reklam o svou dřívější majestátnost. Věřím, že právě tato neutěšená podoba má potenciál vyburcovat oslovené diváky k nějaké aktivitě.

Doprovodný program slibuje také Národní galerie. V době trvání výstavy, tedy od března do září, se kromě sedmi komentovaných prohlídek samotné výstavy uskuteční dvě architektonické procházky, jedna přednáška na téma umění v architektuře a jedna diskuze s názvem Ohrožené stavby 60. a 70. let – jak dál? Nabízí se otázka, zda by Národní galerie neměla být schopná rozsahem doprovodného programu překonat regionální galerii z Ústí nad Labem, ale především nezbývá než snažně doufat, že obsahově bude program mnohem vstřícnější, záživnější a podnětnější než samotná výstava.

Perfektní oběť arogance moci
Komu se naopak zpracovat brutalismus do formy samostatné výstavy povedlo výborně, byl nepochybně Pavel Karous. Neúnavný ochránce umění ve veřejném prostoru (nejen z období před rokem 1989) připravil pro Retromuseum v Chebu obsáhlou prezentaci dnes již zbouraného hotelu Praha. Zaměření se na jednu konkrétní budovu mu pro komplexní představení jistě hrálo do karet. Nicméně zásadní je propracované koncepční pojetí, a především upřímná chuť návštěvníky pro brutalismus nadchnout. Výstava tak nepředstavuje jen celkové nákresy, plány a modely, ale i unikátní výtvarné prvky, originální designový nábytek a osvětlení či „podnikové“ sklo a porcelán, čímž jen podtrhuje koncepční propojení celé stavby. Nejdůležitějším momentem výstavy je však pro současného diváka především část odkazující k samotnému podtitulu – Oběť arogance moci. Prostřednictvím transparentů s příznačnými ilustracemi Petra Kellnera, kterak v teplákovce rajtuje na hotelu Praha i obří plachtě s nápisem Vekslák bourá Prahu se můžeme dozvědět, proč k demolici unikátní stavby vůbec došlo i jak vypadaly dobové protesty. Právě toto zasazení do minulého i současného kontextu nám může při ochraně těchto památek skutečně pomoci.

Nebourat?
Musím se zcela bez mučení přiznat, že jsem na výstavě NEBOURAT! v Národní galerii nepřečetla z doprovodných textů ani řádek. Toto mé navýsost ignorantské chování však vychází z předpokladu, že běžný návštěvník bude postupovat velmi podobně a chtěla jsem vědět, kolik si pak z takové výstavy vůbec odnese. Zároveň jsem o brutalismu již přečetla pár knih, které se mi nicméně pro hloubkové studium jakékoliv problematiky zdají stále poněkud vhodnější. Navíc namátkou knihy Praha brutálně krásná od Ondřeje Horáka, Hotel Praha od již zmíněného Pavla Karouse či jakákoliv činnost spolku Architektura 489 (mapa, online kartotéka, kalendář) jsou schopny zaujmout laika i uspokojit odborníka, a minimálně tak vyvstává otázka, proč nejsou alespoň součástí výstavy.

Závěrem se tak nabízí zamyšlení, proč byla vůbec výstava v této podobě prezentována na půdě Národní galerie. Akademická historizující strohost téměř navozuje pocit názorové nevyhraněnosti a na první pohled to tak skoro vypadá, že by v názvu tohoto půl roku trvajícího počinu klidně mohl být otazník. Ochrana staveb postavených v období 1945–1989 je stále velmi aktuální a momentálně pod velmi diskutabilní rekonstrukcí skomírá unikátní hotel Thermal v Karlových Varech. Českému brutalismu bych tak přála, aby jakékoli další tematizující výstavní projekty byly divácky atraktivnější a nebály se razantně předložit vlastní názor. Aby dopomohly k tolik potřebnému rozpuku památkové péče brutalistních staveb. Aby za slovem nebourat už nikdy nebyl ani pomyslný otazník.

text: Tereza Bonaventurová