Neostrá hranice
David Fesl, Kateřina Holá a Jiří Kovanda – tři osobnosti, které společně připravily výstavu, jíž dala název píseň Elliotta Smithe Everything means nothing to me. Galerie UM představuje výsledek práce tohoto tvůrčího týmu, ve kterém neplatí hranice mezi umělcem a kurátorem. Po příchodu do výstavního prostoru pak do hry vstupuje další proměnná, a tou je návštěvník samotný.
Kdo je tvůrce? Kdo je kurátor a kdo umění jenom pozoruje? David Fesl (* 1995), Kateřina Holá (* 1993), Jiří Kovanda (* 1953) tyto otázky otevírají. Hranice je neostrá, odpověď nepodstatná. Důležitými jsou jen konkrétní čas, místo a my samotní. Začínám od pomyslného nebe – dívám se nahoru na nasvícení scény a pak pohledem sklouzávám k zemi. Otevřené kapesní nože, zavěšené ze stropu, hází stíny připomínající kobylky na stéblu trávy. Zmuchlané papíry poházené v prostoru. Paní sedící v rohu mě vybízí, abych některý z nich zvedla a rozbalila. V ruce tak držím list popsaný rukama samotných autorů. Můžu si sednout na zem, pročítat ony myšlenky zaznamenané na kusu papíru. A vidět svůj odraz v zrcadle. Všechny čtyři stěny, které nás obklopují, jsou totiž pokryty zrcadly a na jejich jednotlivých částech je izolepou přilepený čtyřlístek. Na každém kroku mě tak provází kousek štěstí.
Zrcadlení
Kam se pohnu, stále narážím na svůj odraz v zrcadle. Chodím v ohraničeném prostoru, který jasně a bez pochyb určuje, kam až můžu zajít. Odkud se hranice berou, kdo je vytyčil? Vnuknul nám je snad někdo cizí? Rodina, společnost? Naše podvědomí? A co když naopak nikdo, ani ty sám sobě, žádné nestanovil? Kdokoliv může vstoupit do tvého světa a ty nemáš sílu a schopnost ho z něj vytlačit. A přitom tě to ničí.
Říkáš, že jsi hrdá, a tak nechceš říct ne. Jenže teď je ta chvíle, kdy by tě hranice mohly zachránit. Žádné nemáš? Jak pak ale můžeš říct, že je někdo překročil, když sama nevíš, kudy prochází a kde je ona dělicí čára mezi bezpečím a ohrožením, mezi příjemným a nekomfortním, mezi pomocí a sebeobětováním, mezi láskou a zničujícím vztahem. Možná se to děje, abys přišla na to, kde je vlastně máš, a stála si za svým, aniž se za nimi uzavřeš.
Chci pocit bezpečí a zároveň se jednou nerozhlédnout a nezůstat v oploceném prostoru a nedívat se na ostatní jen zdálky. Chceš, abych ti šla naproti, otevřela se a byla sama sebou. Kam až tě pustím, ptáš se mlčky. Snažím se nekalkulovat, neanalyzovat, jenom cítit. Někdy se na tebe dívám a říkám si, jak tě nesnáším, jindy mám pocit, že bez tebe nemůžu být. Kdy to přeskočí z jednoho bodu do druhého, nikdy sama dopředu nevím. Občas tu hranici překračuju několikrát za den. Moje pocity jedou sinusoidy, ale alespoň nejsem uvržená do setrvačnosti. A naštěstí mě vždycky něco vrátí do reality. Do té pravé a žádné mé fantazijní.
Vycházím ven, nadechuju se, zrcadla nechávám za sebou, aspoň do té chvíle, než tě znovu potkám. A zas se rozjede onen proces neustálého vzájemného ovlivňování. ∞
David Fesl, Kateřina Holá, Jiří Kovanda – Všechno mi může být ničím
Galerie UM (nám. Jana Palacha 80, Praha 1)
6. 9.—13. 10.