Když se řekne indické malířství, představíme si nejspíše něco pestrobarevného, mnohorukého, svatého nebo mysticky zastřeného. To je ale jen jedna úzká výseč. V dnešní Indii výtvarné umění žije a dále se vyvíjí svým vlastním životem, který se často vymyká zažitým předsudkům.

Tvorbě současných indických malířů se poslední dobou dostává stále větší pozornosti i mezinárodního věhlasu. V čem je zajímavá jejich vizuální výpověď a jedná se skutečně ještě o ono „indické umění“? Kde nacházíme společnou řeč s něčím tak kulturně odlišným jako současná indická malba?
Feroz Khan, jeden z představitelů současné scény, se narodil a vyrůstal v Dillí, kde dodnes jako malíř působí. Jeho tvorba je zajímavá z mnoha důvodů – její výraz je současný a mezinárodně srozumitelný, zobrazovaná témata a způsob cítění však zůstávají indické. Přestože se Ferozovi nedostalo klasického formálního vzdělání, prodává dnes své obrazy, oceňované na nemalé částky, například v londýnské galerii Saatchi. Je výjimečný, ale zdaleka ne jediný. Tvorba i osobní příběhy mnoha současných indických umělců na Západě, zdá se, zabírají i bez filmového pozlátka tváří hypotetických milionářů z chatrčí.

Co pro tebe bylo prvotním impulzem, abys začal malovat?
Mým celoživotním vzorem byl můj otec Late Muhammad Ibrahim Khan. Táta se stal docela známým malířem plakátů a bannerů a já v jeho tvorbě vždycky nalézal zdroj inspirace. Zároveň byl prvním, kdo mě učil porozumět výtvarnému projevu. Dal mi sebevědomí nutné k pevným a jistým tahům štětcem, naučil mě rozlišovat obsahový význam i čistě grafickou výpověď jednotlivých barev. Až později jsem se dostal pod křídla renomovaného umělce Late Manjit Bhawy, který mě školil čtrnáct let a v mnohém mě ovlivnil.

Dají se nějak shrnout nebo popsat další vlivy na tvůj umělecký život, které jsou třeba i dnes čitelné ve tvých obrazech?
V umění i v životě jde o to samé – tedy o umění dívat se na to, co považujete za důležité a současně o umění přehlížet, co pokládáte za postradatelné nebo zbytečné. Ve své tvorbě považuji za základní složku všednodennost, tedy běžné výjevy každého dne. To, co vidím já, jsou drobné detaily – pečlivá práce krejčího na předpotopním šicím stroji, prodavače ledové sodovky v horkém letním dni, unavené rikšy roztlačující svá vozítka, tucty žebráků v mnoha chudých čtvrtích města… Je to právě ta nahá prostota každodennosti, která mě oslovuje a kterou záměrně odrážím ve své tvorbě.

Co si myslíš o současné scéně indického umění, má v sobě stále potřebnou dávku indickosti nebo jde už spíše o cosi jako „globálně poplatnou uměleckou výpověď“?
To je těžké posoudit. Vím, že právě punc domnělé globálnosti současného umění je častým předmětem kritiky. Nicméně z toho, co vidím zde v Indii a z toho, co jsem schopen reflektovat skrze zkušenost z Evropy, se domnívám, že je naše současné umění svým sdělením indické, ale díky své formě si snadno najde své místo v globálním rámci, což lze chápat spíš pozitivně. Velmi ale záleží na osobních postojích konkrétních tvůrců. Pro nás všechny pak platí, že myslíme spíše globálně a tvoříme lokálně.

Je podle tebe možné zobrazit dnešní Indii v současném výtvarném umění a vyprávět o ní těm, kdo zatím nemají takřka žádnou nebo jen zkreslenou představu?
Ano! Určitě je to ta věc, ve kterou silně věřím a kterou se i řídím ve své tvorbě. Tedy že je možné přenést na plátno specifický způsob vnímání nebo přímo portrétovat jiný „vzhled“ světa mimo vlastní kontext, přetlumočit významy. Tady jsme zpět třeba u oněch všedností, které se ztrácejí ve zrychleném chodu dnešního světa – u opravářů městských kol, pouličních prodavačů nebo všelijakých kumštýřů. Jako umělec cítím v prvé řadě pověření oslavovat skrze svoji tvorbu každodennost a výjimečnou krásu obyčejnosti. Vidím zde příběh i estetickou hodnotu.

Disponuje současné indické umění nějakým univerzálním sdělením, které by mohlo poskytnout Západu?
Jsem toho názoru, že v oblasti uměleckého sdělení neexistují přednastavené hranice jeho původu. Liší se jednotlivosti, odstíny významů, ale to hlavní, to důležité, je společné. Každý má svá témata a způsoby jejich interpretace – co nás zde spojuje, je jen snaha promlouvat z pozice v Indii zakořeněných umělců. Sdělení, které může euroamerické kultuře poskytnout, má myslím zejména formu připomínky, že svět není hodnotově ani socioekonomicky omezen na představy panující na Západě. Je výzvou k zazší formě mezikulturní i mezilidské reflexe a empatie. Naším úkolem je zajistit, aby se umění nestalo příliš konceptuálním a zahleděným do sebe. Umění si musí udržet svoji výpovědní hodnotu, která by ale měla být pochopitelná v širším kontextu nevyhnutelně se globalizujícího světa.

Myslíš, že existuje nějaký rozdíl mezi vnímáním současného umění v Indii a v euro-americkém kontextu?
Těžko říct. Myslím, že lidé vnímají vizuální sdělení všude podobně, výklad konkrétních obsahů se ale samozřejmě může lišit.

Chtěl bys i přesto někdy vystavit svá díla třeba v České republice?
Určitě ano! Pokud by se mi naskytla podobná příležitost, neváhal bych nad ničím. Jsem skutečně přesvědčen, že současné vizuální umění promlouvá interkulturně přenositelným jazykem a že o dnešní Indii je třeba dále vyprávět.