Přibližuji se k oponě, skrze niž proniká hlasový záznam z prvního videa výstavy Compassion Fatigue Is Over a míjím paní, která mi s okázalou ironií sděluje, ať si výstavu užiju. „Nevydržela jsem tam ani deset minut,“ dodává. Vycházím po dvou hodinách a vracím se jiný den na další tři, ani to mi nestačí.

Výstava čítající několik uměleckých děl zapadá do dlouhodobého zájmu Galerie Rudolfinum o umělecká média založená na časovém toku (time­‑based), jak zdůrazňují kurátoři Jen Kratochvíl a Petr Nedoma. Řekněme, že deset minut je málo na to, abychom vůbec zjistili, o co se tady vlastně jedná. Jenomže lidé jsou netrpěliví, spěchají zpět k multitaskingu konstruujícímu jejich způsob života nebo nemultitaskují, a snad proto ve výstavě nespatřují hodnotu. Z mediálně a informačně přehlceného světa, pod jehož náporem je člověk permanentně přidušován (a lze se pouze dohadovat, zda dobrovolně či nikoliv), nabízí Compassion Fatigue Is Over východisko – to, co návštěvník po vstupu na výstavu zažívá, by se dalo přirovnat k flight modu.


Ostrůvky celků
Únik z reality ale nabídnut není, výstava v ní naopak člověka ukotvuje, na rozdíl od těkajícího obrazu světa, ve kterém se denně pohybujeme. Člověk tak setrvává u zdroje značně déle než v případě zpravodajského příspěvku na Instagramu nebo webového titulku, kde se kotva jen dotkne dna, zatímco bloudí labyrintem smyslu. Umělecká díla s anglickým přívlastkem „time­‑based“, tedy založená na ubíhání času, trvání, zpřístupňují kompas – udávají totiž přesný čas, po který by je divák měl sledovat, aby je viděl kompletní. Mají začátek a konec a časové minimum stanovující celek. Protože ani jedna z vystavovaných prací není zrovna krátká, ale pohybuje se v desítkách minut, pohled je udržován u jednoho materiálu déle, než jsme zvyklí.

Architektura pracuje s časem a ve výstavním prostoru nacházíme statická intermezza, která jednotlivé audiovizuální objekty obklopují, a poskytují tak návštěvníkovi prostor občerstvit se vjemy odlišného rázu, než které vycházejí z plynoucího video záznamu. Dojem z výstavy tak utváří geometrické fotogramy Aleksandry Vajdové, které rozvolňují dynamiku výstavy a zabraňují příliš těsnému nakupení v čase probíhajících video celků. Širší prostorové řešení provedla Vajdová ve spolupráci s Anet­tou Monou Chisouovou – umělkyně vytvořily barevné závěsy, které jsou jednotícím elementem, jakousi oponou lemující výstavu. Závěsy nacházíme ale i uvnitř výstavy, kde časová díla mnohdy přímo izolují, utváří pro ně privátní prostor. Uzavírají diváka do koncentrovaného prostoru, kde je nerušeně vystaven konkrétnímu videu. Na základě architektonického provedení se odvíjí i směr, jakým se výstava ubírá. Také se v něm promítá akcent na hlavní myšlenku – oproštění se od přehršle informací, které se navzájem překrývají a svou nedotažeností vlastně postrádají celistvou výpovědní hodnotu. Tento cíl se efektivně projevuje na konstrukci světa, který je návštěvníkovi galerií otevřen.

Neredukovatelné narativy
Nepřetržité přesycování mylnými fragmenty světa je únavné stejně jako soucit. Compassion Fatigue je původně psychologický termín spojený s povoláními více či méně založenými na soucitu, kdy každodenní nutnost jeho projevování vede k otupění této schopnosti. V době celodenní smrště zpráv se požadavek spolucítění přenáší i na širší masy a soucit paradoxně hyne. Přehnaný trénink tohoto orgánu vyúsťuje v jeho natržení a další a další námahou tkáň odmítá srůst. Výstava jako by se snažila poskytnout vnímání člověka a jeho myšlenkovým pochodům čas pro zotavení, zacelení ruptur, které nynější zběsilá doba uštědřuje jako na běžícím pásu. Díla jsou v takovém časovém formátu, aby mohl návštěvník plně zaměřit svou pozornost na jednotlivý fenomén a vystoupit z tísně, kterou pociťuje jsa sužován kvantitou notifikací beze smyslu. Odkrývají se mu narativy neredukovatelné na titulky zpravodajských webů či na texty nechávající povalovat předávaný význam na povrchu.

Jednotlivá díla nenesou na sebe navazující příběhy, ani nejsou vystavěna na obdobných motivech. Jedná se o rozmanitá témata, která pojí jejich nekonvenčnost v rámci celospolečenské debaty, mnohdy jsou tabu a tematizace jejich problematičnosti je v naší kulturní oblasti veskrze nová. Jedná se o otázku sexuální práce, genderu nebo chudoby rozvojových zemí v kontrastu k bohatství Západu. Reflektována jsou historická témata jako období totalitního režimu SSSR (Anna Daučíková) nebo události týkající se Hnutí nezúčastněných států (Naeem Mohaiemen).

Historik Vijay Prashad komentující omšelost gigantické La Coupole d’Alger Arena v Alžírsku. Osoba pátrající v archivech po fotografii z roku 1987, na níž je zachycena coby bondage modelka. Postava obkládající části svého těla skleněnými destičkami, fenomenologie tvaru, hmoty, těla. Odkrývání okolností života tanečníka, který participuje na technologickém experimentu. Zachycená ústa sexuálních pracovníků a jejich výpovědi, které jsou tímto úzkým záběrem zbaveny těla generujícího předsudky, jemuž je často věnována pozornost na úkor uchopení váhy projevu.

Nezúčastněné země, bondage, tělo­‑budova
Prashad ve snímku Naeema Mohaiemena skrze architekturu poukazuje na prázdné politické megalomanství zplozené touhou po autentickém místě v rámci geopolitiky druhé poloviny minulého století. Gesto, které má uměle konstruovat zdání silné národní pozice je manifestováno jako by však bylo zcela odtrženo od reality, která sestává z chudoby země a živořících obyvatel. Film je syntézou vyjádření intelektuálů, archivního materiálu nejen z jednání Hnutí nezúčastněných zemí, záběrů města a účastníků jejich proudění. Předávané obsahy vyrůstají na pozadí komplikované minulosti, která se neskrytě vpíjí do současnosti.

Hito Steyerl odkrývá historické a filozofické pozadí tradiční japonské bondage. To, co na první pohled působí jako pornografie, se jí vlastně stalo až v posledních dekádách. Film nastoluje otázku po tenzi mezi pornografií a uměním či pop­kulturou a filozofií. Nezávislost a závislost navzájem se podmiňující, self­‑bondage jako masturbace, povznesení, které je umožněno spoutáním, Spiderman, web design, ale i fakt, že každá práce je vlastně bondage, každý vztah, společnost, svět. Steyerl tak dává celistvě nahlédnout fenomén vyrůstající z japonských bojových umění i technik mučení, přitom jde o pojem, který má v dnešní době konotace primárně sexuální až pornografické.

Anna Daučíková připodobňuje lidské tělo k budově, jejíž hranice jsou flexibilní, dává prostor pro přestavbu, ale také stržení. Jedná se o konstrukt – a před divákem se otevírá otázka po definici, ohraničitelnosti a uchopitelnosti těla, jehož hmota může být bez vědeckých škatulek, kulturních a sociálních nánosů a deformujících kazajek ve skutečnosti fluidní. Zároveň navádí k promyšlení interakce těla s prostředím, ve kterém se pohybuje nebo existuje. Tak jako budovu utváří její kontext, je např. hodnocena s ohledem na to, jak zapadá do okolí, jak s ním koresponduje a jestli je vzhledem k okolnostem funkční, i tělo je determinováno vztahy s environmentem, ať už fyziologickým či sociálním. Poeticky vizuální znázornění zasazování těla do skleněných rámců vyvolává kontemplaci nad možnostmi tělesné hmoty vzhledem k vnějším vlivům a nad tělem jako výslednicí sil.

Estetika zkušenosti
Tento text nechť je nastíněním povahy Compassion Fatigue Is Over. Zachycuje pouze několik střípků vydatného komplexu, který nabízí jedinečný typ zkušenosti a jistě se vyplatí jej probádat osobně. Domnívám se, že ohled na divákovu perspektivu a apel na jeho zkušenost, respektive důraz na průnik výstavního bloku s jejím pozorovatelem, má mít v současné galerijní praxi přirozeně místo. Jedná se však stále o fenomén, který není pochopitelný pro všechny. Za zásadní považuji zdůrazňovat originální zkušenost, která leží v jádru interakce člověka s uměním, jako podstatu návštěvy galerie. Projekty, jako je tento, cílí přímo na člověka, který do galerie zavítá – má zájem na tom, vztáhnout se k němu osobně, a to na pozadí globální či kulturní (ne)zkušenosti.

V tomto případě byla zkonstruována krajina, která před člověkem nechává rozprostřeny louky a lesy buď zatím zcela nepovšimnuté, nebo jen zahlédnuté a míjené při každodenním spěchu za cíli. Možnost uchopení nám povědomého, ale nikdy hluboce zakušeného, její vědomé přijetí a využití je vzácnou událostí, za kterou je třeba děkovat také současnému umění. Jak je zjevné z této výstavy, velký podíl na takové události má však svědomitá kurátorská práce, která je za ni mnohdy přímo odpovědná. Za případnou komplikaci pro některé z návštěvníků ovšem považuji absenci českých titulků. Zato příležitost výstavu kdykoliv opustit a díky volnému vstupu se také snadno vrátit, podnikat nerušeně expedici do jejích rozmanitých koutů, je základem pro předpoklad zakoušet svět jinak.

Compassion Fatigue Is Over
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
18. 5.—8. 8.