Kde má v současném světě své místo výtvarné umění? Dokáže působit společenské změny? Nese umělec za „účinky“ svého díla odpovědnost? Nejen na to nám odpověděla světově uznávaná umělkyně Kateřina Šedá.

Kateřina Šedá (* 1977, Brno)
v roce 2005 absolvovala pražskou AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii. V její tvorbě dominují projekty v hlavní roli s laickou veřejností. Její zástupci však nejsou pouhými herci nebo účastníky happeningů, ale především těmi, kdo z projektu, sociálního experimentu vytěží nejvíce. Akce Kateřiny Šedé, často označované za projekty spadající do tzv. sociální architektury, tedy zpravidla nepřispívají k pouhému poznání dané části společnosti, ale i k jejímu rozvoji. Spolupracovala s nespočtem významných uměleckých institucí, včetně Tate Modern v Londýně, a získala řadu ocenění, jako Contemporary Art Society Award, Fluxus Award nebo Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Jak chápete roli výtvarného umění v současné společnosti?
Výtvarné umění má lidem zprostředkovat věci, které nejsou na první pohled vidět nebo si jich lidé nevšímají, opomíjí je. Umění má sílu zobrazit věci a vztahy v jejich krystalické podobě, a tím má schopnost společnost měnit.
Hlavní role umělce je tak učit společnost vidět věci, které běžně vidět nejsou. Každý k tomu používá úplně jiné prostředky a dodnes nechápu spory o menší a větší důležitost různých typů vyjádření. Ve finále je úplně jedno, zda jste malíř, sochař nebo aktivista, zda používáte štětec nebo princip participace, podstatné je, jak silně dokážete svoje vidění světa předat ostatním a obohatit tím jejich vlastní svět.

Může mít výtvarné umění na dění ve společnosti reálný dopad (tj. může například něco změnit k lepšímu tím, že upozorní na nějaký problém)? A pokud ano, jak toho může umělec dosáhnout?
Výtvarné umění má prokazatelně reálný dopad na společnost. Problém ale je, že společnost si myslí, že ten reálný dopad musí vždycky okamžitě změřit, zvážit nebo doložit třeba pádem vlády. Takhle to ale v umění nefunguje, protože jsou desítky přístupů a forem, které v různém časovém horizontu formují a ovlivňují každodenní životy. Třeba obrazy a dětské ilustrace už od dětství formují vkus a vnímání dětí. Některé akční formy umění sice upozorňují na spoustu problémů radikálněji, ale ve finále, s odstupem času, může paradoxně spustit společenskou proměnu úplně opomíjené dílo.

Myslíte během tvorby na diváka?
Záleží na tom, o kterém divákovi se bavíme. Prvními diváky jsou totiž samotní účastníci akce, a na ty myslím nejen po celou dobu rea­lizace projektu, ale i po ní. Tento vztah je pro mě naprosto zásadní složkou každého projektu a bez něho by to ani logicky nešlo. Druhou skupinou jsou pak diváci třeba v galeriích nebo na přednáškách, kterým se pokouším celou věc zprostředkovat. Na ty v průběhu akce nemyslím, ale logicky na ně myslím při zpracovávání materiálů po akci, jelikož k nim musím najít most, aby můj záměr pochopili.

Záleží vám na tom, aby divák pochopil, co jste dílem chtěla říci (stojí-li u zrodu dané práce nějaká konkrétní myšlenka, např. společenská kritika)? Pokud ano, jak toho docílit?
Na vzniku díla se v mém případě podílejí samotní obyvatelé (ti jsou logicky i první diváci), což je vždy náročný proces, který z principu přináší i konflikty. Lidé jsou v případě mých akcí často postaveni do situace, které nerozumějí, a mým úkolem je trpělivě smysl dané věci vysvětlovat a stát se jakýmsi průvodcem jejich vlastní proměny. Jejich kritika často nesouvisí se mnou ani se smyslem konkrétní akce, ale odráží jejich vlastní problémy nebo konflikty s okolím. Pro mě je však zásadní být pevná, neustupovat tlaku negace a nenechat se takovými postoji zviklat. Je to složitý proces a na každém místě se vyvíjí jinak, ale mnohokrát se to už vyplatilo – ti největší odpůrci se nakonec stali největšími fanoušky.

Nese tvůrce za vyznění a účinek díla odpovědnost?
To je složitá otázka, kterou řeším každodenně. Byla jsem roky přesvědčená, že mám odpovědnost za to, jak moje dílo vyzní. Jenže postupem času jsem zjistila, že na řadu věcí nemám vůbec vliv, i když bych si to strašně přála. Stačí, aby novinář nebo kurátor překroutil v médiích smysl akce a je strašně náročné to během realizace zase vrátit zpátky. Takže jistou odpovědnost cítím určitě (například jak veřejnost vnímá účastníky mých projektů), ale určitě ne absolutní.

Jak jste dospěla k nápadu vytvořit Národní sbírku zlozvyků?
Minulý rok proběhlo výročí 200 let narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela. Všechny projekty, které jeho osobu připomínaly, se nějakým způsobem zabývaly vědou. Dostala jsem tak od Mendel Festivalu za úkol tuto osobnost a jeho obor více zpopularizovat pro širokou veřejnost. Bohužel jsem ale zjistila, že toho lidé o něm moc nevědí a tak jsem pátrala po tom, kdo ve skutečnosti byl. Kromě toho, že křížil hrachy, byl meteorolog, včelař a zemědělec, tak byl také silný kuřák. Zbylo po něm dokonce několik propálených ubrusů! Přišlo mi to jako dobrý klíč a rozhodla jsem se vytvořit NÁRODNÍ SBÍRKU ZLOZVYKŮ.

Co považujete za největší přínos tohoto projektu?
Původně jsem měla skutečně v plánu hlavně popularizovat osobnost G. J. Mendela, ale postupně se ukázalo, že má projekt daleko větší přesah do mnoha různých oborů. Už samotný sběr je zajímavou reflexí české společnosti a věřím, že až začnu jednotlivé zlozvyky klasifikovat, tak sbírka mnohé překvapí - jak svým rozsahem tak i zprávou, kterou o nás všech poskytne.


text: Marie Jiřičková