Je možné malovat líbivě a nesklouznout ke kýči? Uchovat si dětskou hravost a přitom nebýt „blahoslavený chudý duchem“? K podobným otázkám mohl dojít každý návštěvník galerie v Jízdárně Pražského hradu, kde do 17. ledna probíhala doposud nejobsáhlejší retrospektiva díla Josefa Čapka.

Málokdy zažila česká malba tak překotné období jako mezi světovými válkami. Klasicistní kánon se dávno rozbořil pod nájezdy avantgardních směrů a z uměleckého hlediska nebylo v té době z Prahy do Paříže nijak daleko. Mladá generace malířů nasávala dychtivě nové postupy a přetavovala je v osobité výpovědi, které přitahují dodnes pozornost znalců a milovníků umění. Jednou z uměleckých osobností vzešlých z kulturního kvasu československé první republiky byl i Josef Čapek, malíř, v jehož díle se snoubí „krajánkovská“  přímočarost s kubistickou rafinovaností a těžká sociální témata tu stojí vedle nespoutané hravosti. Figuru podrobuje geometrickému zjednodušení a až pedantské analýze, ale přesto jí nechává světelnou, laskavou auru.

Provizorní labyrint kapitol malířova vývoje

V zastoupení je zde jak malířova raná tvorba, tak záznamy z posledních dnů jeho života. Tyto drobné kresby, studijní materiál či náčrtky z kaváren jsou zajímavým doplněním „velkých“ obrazů. A závěrečné kresby z koncentračního tábora, kde Čapek doslova pár týdnů před osvobozením umírá na tyfus, tvoří neokázale působivé memento. Kurátorům se podařilo shromáždit velké množství pláten, která jsou členěna tematicky do provizorních místností, jimiž je prostor Jízdárny rozdělen a které vytvářejí doslova labyrint. Každá tato „kapitola“ je pak doplněna textem Čapkových úvah, dopisů, úryvků z knih. Najdeme tu Čapkovo okouzlení expresionismem, jeho naturelu je blízký soucit s lidským údělem. Není to nijak okázalý  postoj, nenajdeme tu patetická gesta. Rozervanost expresionismu stejně jako kubistickou analýzu Čapek přetavuje do civilnější formy, zlidšťuje ji. Jako by v jeho díle ožívalo v nové variaci heslo renesance, že „mírou všech věcí jest člověk.“

Inspirace modernou a lidovou tvořivostí

V této souvislosti není od věci připomenout, že Josef Čapek byl jedním z těch umělců, kteří neodsoudili první pražskou výstavu Edvarda Muncha jako výplod choré mysli, ale ve vyjádření tohoto zasmušilého Nora s postupem času rozpoznali dobový „Zeitgeist“ a našli v něm východisko vlastní tvorby. Stejně tak Čapka přitahoval kubismus, který ho oslovil na studijním pobytu v Paříži. Ovšem i tento vliv je v jeho pojetí komornější. Stejně jako ostatní čeští kubisté, ani Čapek neinklinoval k úplné abstrakci a chladné analytičnosti. Z jeho maleb je cítit to, k čemu se sám hrdě hlásil, totiž celoživotní fascinace lidovým uměním. Čapkův spis „Nejskromnější umění“(1920), v kterém vyslovuje obdiv k lidovým formám tvořivosti, je aktuální dodnes, stejně jako „Umění přírodních národů“ (1938). V tomto díle Čapek navazuje jak na vlastní lásku k tvorbě cizokrajných malířů či řezbářů, tak na moderní, kubisty rozpoutaný zájem o africkou plastiku a mimoevropské způsoby výtvarného vyjadřování.

Obrazy a umění filmové, nízké i vysoké

Speciální kapitolou je Čapkův zájem o film, který v jeho době nebyl brán jako opravdové umění. Čapkovy obrazy mají často filmové kompozice, zvláště ty laděné do černo – okrových tónů, připomínající zrnitý černobílý film. Postavy působí jakoby osvětlené reflektory, je tu velký kontrast mezi světlem a stínem. Oproti barevným a lehce stylizovaným krajinám z dětství či  „na lidovú notečku rozehrátým“ výjevům ze slovenské Oravy působí tyto tmavé malby jako jiný svět. Všechny tyto postupy dohromady hovoří o tomtéž – o zaujetí vším tím, čím „vysoké umění“ té doby stále zlehka opovrhovalo. Josef Čapek tak byl vlastně jedním z prvních průkopníků – bořitelů hranic mezi vysokým a nízkým uměním, mezi akademiky a samouky, v Čapkově případě lze mluvit téměř o postmoderním přístupu k tvorbě. Vše si zasluhuje stejnou pozornost, nic není stavěno na piedestal. Josef Čapek se snažil vyhnout v tvorbě jakémukoliv kalkulování. „Nejprve třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči,“ prohlásil jednou.

Poctivý přístup

Jestli by se dalo najít nějaké výstižné slovo pro Čapkovu tvorbu, pak by to mohlo být jedno staromilské: „poctivost“. Z obrazů lze fyzicky cítit autorovo zaujetí, snahu neošidit sebe, model, ani diváka. A skutečnost, že Čapek se stejnou vážností přistupuje i k tvorbě pro děti, je dalším potvrzením. Na plátně ožívá svět dětských her, pohádek a okouzlení přírodou. Speciálním zážitkem „navíc“ je pak animované pásmo „Povídání o pejskovi a kočičce“ z roku 1952, kdy pod režijní taktovkou Eduarda Hofmana vznikl půvabný seriál na motivy Čapkových asi nejznámějších hrdinů.