Dětská tématika v díle bratří Čapků nebyla pouhým obdobím, ve kterém Josef a Karel setrvali a nepokračovali dál, ať kamkoli. Stala se východiskem a symbolickým těžištěm k definování fenoménu zvaného člověk.

Bratři Čapkové byli povoláním novináři. Přestože Josef s touto rolí nebyl vždy v souladu, Karel se s ní ztotožňoval a miloval, že mu tato profese umožňuje o vše se zajímat. Tvořit pro děti nebylo u bratří Čapků programovou cestou, přestože měli za úkol se starat o nedělní dětskou přílohu v Lidových novinách. K dětem, a především jejich světu, je poutala láska k dětské duši a obdiv k čistému dětskému vnímání.

Návrat k dětskému pohledu na realitu v dospělém věku vyžaduje množství citlivosti a rozpomínání se na to jednoduché, co bylo dětskýma očima vnímáno jako fantastické a okouzlující. Každodennost, která se pro dospělého stává stereotypem, dítě nezná. V jakémkoli momentu je schopno objevovat nové a vzrušující. Nepočítá hodiny ani minuty, plyne v realitě, kterou právě poznává. Takové nazírání na svět je ryzím pohledem, který může obohacovat život každého nehledě na věk.

Bratři Čapkové ve svém díle nepřinášeli svět určený jenom dětem. Vědomě zrcadlili univerzální lidské hodnoty, na které dospělý zapomíná. Zvlášť potřebné pro svou dobu, ve které vznikaly. Třicátá léta dvacátého století plná diktátorské agrese režimů okolních částí Evropy byla podhoubím pro vytvoření ztraceného ráje, který tepal kladnými myšlenkovými hodnotami.

Ábrdy bábrdy
Vzkřísit žánr pohádky bylo pro bratry Čapky jedním z naléhavých úkolů tehdejší doby. Moderní česká literatura 19. století pro děti a mládež byla hlavně didaktická nebo zatížená sentimentalitou. Chybělo podání, které by tento čistý a krásný druh poezie, pohádku, představilo. To bylo pro Karla Čapka podnětem pro vytvoření trojdílného sborníku ilustrovaných pohádek. V roce 1918 tento projekt s názvem Nůše pohádek připravil a vybral pro něj ukázky z tvorby soudobých literátů a výtvarníků. Mezi nimi byli například František Bílek, Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Viktor Dyk, Antonín Sova nebo Karel Václav Rais. Obsahoval i první verzi Josefovy pohádky Můj tlustý dědeček s jeho vlastními ilustracemi. Přestože byl celý sborník skromně vypadajícím dílem, stal se svou originalitou a ojedinělostí významným mezníkem v rozvoji dětské literatury meziválečného období.

Pohádkám bratří Čapků se dařilo být osobitými, nadčasovými i živými. Nebyly podbízivými díly, které by se uzpůsobovaly dětskému vkusu, ale nabízely dětem to, co je samotné baví, těší nebo zajímá. Karel psal, Josef kreslil, a protože si oba bratři byli blízkými sourozenci i přáteli, vznikalo něco pospolitého, co zcela výjimečným jazykem hovořilo k dětskému čtenáři. Jen Devatero pohádek je přeloženo do 27 jazyků.

Oba bratři si zpětně uvědomili, jak zásadně tvorbu ovlivnila vyprávěním právě jejich babička. První verš „Ábrdy bábrdy“ Josefovy Loupežnické polky, kterou také zdramatizoval a vydal samostatně jako hru pro děti, vycházel od ní. Neuměla německy a tak často na hosty reagovala svébytným způsobem.

Boj o pohádku
Žánr pohádky ale nekráčel pouze cestou vzestupu. V roce 1913 se o ni muselo začít bojovat, protože začala být zastánci pokrokové výchovy mládeže kritizována jako prostý kulturní zločin, který páchá inteligence. Karel reagoval o pár let později a všech víl, sudiček, mluvících zvířat i šťastných princů se samozřejmě zastával jako pochopitelně bližších dětským představám než je mluvnice nebo hovor dospělých při obědě. Konec dvacátých let už proti pohádce zbrojil jako proti přežitku feudalismu a něčeho, co přeci dětem v době divů moderní techniky nemůže imponovat. Karlovi se ale po důkladné rešerši odborné dobové literatury a obsáhlé studii pohádkových antologií z celého světa podařilo rehabilitovat pohádku jako nadčasový literární žánr.

I díky Josefovu zájmu a studiím přírodních národů a Karlovu zájmu o otázky pravdy a spravedlnosti se podařilo oběma bratrům v syntéze společné práce ukázat na pospolitost a jednotu společnosti skrze základní hodnoty, které jsou vlastní všem lidem bez jakéhokoli rozdílu. Z rozboru hlavních pohádkových motivů poukázali na závěry, které žánr pohádky daleko přesahují a přináší výpovědní hodnotu o člověku jako takovém. I tímto přispěli bratři Čapkové mimořádným způsobem k identitě autonomní české kultury.

Není tedy nepochopitelné, že výstava „Ty děti si pořád hrají“ dostala v Galerii Středočeského kraje zásadní prostor. Jejími kurátory jsou Richard Drury a Pavla Pečinková, kunsthistorička, kritička a odbornice na dílo bratří Čapků. Ta jejich bohatou a mnohostrannou tvorbu představuje v kontextu dětské tématiky. Nechybí představení Pejska a kočičky nebo Dášeňky. Zásadní prostor dostávají ale i obrazy a kresby, které zobrazují univerzální lidská témata. K vidění jsou dále skici, fotografie, dětské knížky v různých jazykových mutacích i Josefovy návrhy potisků textilií. Výstava zahrnuje i dosud nevystavená díla z 20. až 30. let 20. století. Jednotlivé sekce výstavy uvádí Karlovy myšlenky. Součástí expozice je část věnovaná dětskému animačnímu programu, který je ale přístupný i rodičům. Ostatně výstava ukazuje, že dětský pohled na svět není ohraničen věkem. ∞


Ty děti si pořád hrají
GASK (Barborská 51-53, Kutná Hora)
6. 11.—12. 3.