Opona je spojována s představou těžkého sametového závěsu, který odděluje jeviště od hlediště. Rozmanitost jejích podob představuje výstava divadelních opon v českých zemích 19.–21. století Velký obraz.

Prvotní asociace černého nebo červeného sametu oddělujícího prostor pro diváky od toho pro herce je skutečně zjednodušenou. Role tohoto velkoformátového předělu je mnohem rozmanitější. Skrýt to, co nastane, vytvořit napětí, uchovat tajemství scény, než jej hodina zahájení představení nechá odhalit. To jsou jedny z funkcí hutného materiálu divadelního světa. V neposlední řadě je to ale identita konkrétního představení, byla-li opona vytvořena přímo k němu, nebo rovnou divadla, zůstává-li opona fixní součástí scény. Opona může být také uměleckou vizí, programem, který ukazuje ideál nebo hodnoty a nese jej širokému publiku. Umístění právě v prostoru divadla, které jako veřejná instituce zažilo svůj největší rozvoj v 19. a částečně i ve 20. století, jí dává možnost oslovovat širokou společnost napříč jejími vrstvami.

V Galerii výtvarného umění v Chebu je k vidění množství přístupů, jak lze oponu ztvárnit. Výstavu kurátora Milana Kreuzziegera uvádí návrh opony Josefa Berglera ml. pro Stavovské divadlo v Praze z roku 1803 a Gareisův návrh pro Prozatímní divadlo v Praze (70. léta 19. stol.) a přes množství soutěžních návrhů, náčrtů, studií nebo reprodukcí se skrze chronologickou časovou linii dostává představení různých pojetí až k podobě, jak s oponou jako tématem pracují současní umělci. Konkrétně přístup k médiu opony autora Romana Štětiny (* 1986) v práci Stereo Auditorium (2014) představuje rekonstrukci závěsu, který visel v budově plzeňského Českého rozhlasu mezi lety 1965 a 1980. Závěs, původně v pastelových barvách, se nacházel ve stereoposluchárně, která byla používána uměleckou radou Československého rozhlasu pro poslech a schvalování stereofonních rozhlasových programů, stejně jako pro testování reproduktorů. Ty byly umístěny za průzvučným, ale neprůhledným závěsem, takže výrobce testovaných reproduktorů zůstal anonymní. Podle svědectví se závěs nezachoval a jeho autor není znám. Znovu zhotoven byl na základě černobílých archivních snímků, a proto je i výsledná podoba závěsu černobílá.

Umělecká skupina Rafani je na výstavě zastoupena oponou z roku 2017 Ballance of New, která je jazykem skupině vlastním poukázáním na velké divadlo historie a politiky, kdy není jasné, kdo je herec a kdo jen lhář.

Následující místnosti galerie představují přípravné kresby pro oponu Státní opery Praha Antonína Střížka z roku 2002, návrh opony k inscenaci Cossi fan tutte Petra Kolínského pro Janáčkovo divadlo v Brně, skicu opony pro operu Rusalka Daniela Dvořáka nebo jeho návrh pro inscenaci Světáci pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové a další.

Bez ohledu na velikost města nebo divadla vznikalo množství opon jak pro profesionální divadla, tak pro ochotnické spolky, které nacházely svá divadelní prkna v sokolovnách nebo orlovnách. Jednou z takových je v podobě reprodukcí na výstavě přítomna i opona Václava Boštíka (1913–2005), zachycující ve vtahující letní atmosféře čtoucí múzu básnictví a komedie Thálii. Opona byla vytvořena pro spolek místních ochotníků a slavnostně byla zavěšena 18. července 1937 v Orlovně v Poříčí na Litomyšlsku, kde výtvarník působil. Postavy jsou podané plasticky, v duchu figurální tvorby ze 30. let. Nelze nespatřit vliv tvorby Jana Preislera, kdy divák v levém rohu opony vidí archetyp zamyšleného muže, jakoby si sem z Preislerova Jara odskočil pro pár veršů. Jedná se o Boštíkovu ranou tvorbu, která dokresluje vývoj českého malířství před druhou světovou válkou a významně rozšiřuje poznání Boštíkovy tvorby. Ten o své rané práci příliš nehovořil, takže se o oponě dlouho nevědělo.

Další část výstavy ukazuje opony vytvořené pro jedno představení v rámci celkového řešení. Jednou z nich je návrh surrealistické opony od Vladimíra Sychry z roku 1938, které k divadelním inscenacím a večerům poezie nechal zhotovovat Emil František Burian pro své brněnské „Déčko“, tedy divadlo D 34, které koncem roku 1933 založil. Každý další rok název divadla posouval o jedno číslo až do roku 1941, kdy byl zatčen a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračních táborech. Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47. Roku 1951 poté, co hrozil bezprostřední zánik jeho divadla, převedl své D 51 do svazku Československé armády, a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem. V roce 1955 z armády odešel a divadlo přejmenoval opět na D 34.

Samozřejmě na výstavě nechybí – pochopitelně v podobě reprodukce – proslavená opona Vojtěcha Hynaise z roku 1883 Národního divadla v Praze, která byla instalována po požáru a rekonstrukci divadla. Stejně tak jsou přítomny i soutěžní návrhy pro první oponu Národního divadla vzniklé v letech 1879–1880. Soutěž vyhrál František Ženíšek a požárem byla zcela zničena. Další dochované návrhy od Mikoláše Alše, Maxmiliána Pirnera, Felixe Jeneweina, Emanuela K. Lišky, Petra Maixnera nebo Adolfa Liebschera ukazují, jak se se spektakulárním „velkým obrazem“ vyrovnávali tehdejší malíři u nás i ve střední Evropě.

Divadelním oponám a jejímu průzkumu se v posledních letech věnuje značné množství odborníků. Po výstavě ve Státní opeře v Praze v roce 2002 s touto tématikou vyšly specializované monografie a vznikla veřejně přístupná obsáhlá databáze. Poznávání této specifické umělecké kategorie je ve svých začátcích, ale zájem o ni značí, že by se „oponologie“ mohla stát uznávaným studijním oborem. ∞


Velký obraz
GAVU – Velká galerie (nám. Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb)
4. 10.—30. 12.