Umělci se po staletí zabývali přírodou a zachycovali ji. Žádný s ní ale nevedl tak výrazný a vyvážený dialog jako land-artisté, pro které příroda není pouhým podnětem umělce, ale stává se aktivním spolutvůrcem uměleckých děl, jež se díky jejímu vlivu proměňují. V čem je toto umění v přírodě jedinečné, jaké má podoby a co si z něj můžeme odnést?

Land art je umělecký směr, který vznikl ke konci 60. let jak v Evropě, tak v Americe. Do češtiny by se dal přeložit jako „krajinné umění“. Pro land-artisty je typická práce s přírodním prostředím s využitím přírodních materiálů, jako jsou listy, kameny anebo zemina. Svou tvorbou podtrhují energii a působení místa. Umění Andyho Goldswortyho či třeba Čecha Jana Pohribného vystupuje z prostředí galerie do krajiny. Land art je jasný příklad postmodernismu. Předcházející moderna, a to zejména ta pod taktovkou známého kritika umění Clementa Greenberga, neodkazovala na okolní svět, snažila se umění očistit a směřovala k absolutní abstrakci, jejímiž nejradikálnějšími projevy byly například černé obrazy Ada Reinharta. Land-artisté jako Robert Smithson, se například zajímají o to, jak byla krajina modifikována člověkem. Tedy post-industriální krajina a její výtvory úzce se k ní vztahující. Vznik land artu se dá spojit s rozvojem environmentalismu. Umělci se tak svými výtvory zabývají jizvami zanechanými v lidmi zneužité krajině. Díky jejich aktivitám jsme si schopni k této krajině najít cestu a vybudovat si k ní, skrz jejich estetiku, vztah.

Permanentně i dočasně
Land art v přírodě by se dal rozdělit na dvě skupiny. Ta první je více monumentálního, permanentního charakteru – např. Smithsonův známý Spiral Jetty, vytvořený za pomoci bagru ve Velkém solném jezeře v Utahu. Spirála utvořená z bahna, solných krystalů a kamene byla ponechána přírodě, která její vzhled časem přetváří působením nánosů soli a dalšími vlivy. Druhá skupina zasahuje do prostoru velmi skromně a pouze dočasně; jako třeba Goldsworthyho sochy z ledu, jež roztají během několika hodin, anebo A Line Made By Walking od Richarda Longa, kdy se umělcem na travnaté ploše vyšlapaná rovná čára, vrátí po pár dnech zpět do původního stavu. Land art je většinou tvořen jednoduchými formami, tak v něm velmi rezonuje minimalismus. Všechny zmíněné výtvory jsou site-specific, což znamená, že jsou navrženy přesně pro určité místo, a dají se vnímat jako určitá reakce na komercializaci umění, už jen tím, že nesedí tradiční představě sochy a obecně komerčnímu trhu umění. Lidé si namísto konkrétního uměleckého artefaktu mohou koupit jen jeho záznam. Například Floataway Sculpture od Bruce McLeana, která je součástí jeho souboru Six Sculptures, se proudy vody postupně dezintegruje, což přetváří tuto sochu v „event“, a tím dále symbolicky uniká komodifikaci. Určitě je pozitivní, že jsme touto cestou více nuceni zmíněné umění ocenit pro to, jaké opravdu je. Fotografie pro land-artisty hraje důležitou dokumentární roli, jelikož je schopna navždy zachytit to, co není věčné. Pro Smithsona anebo Waltera de Mariu a jeho Lighting Field, dílo koncipované ze čtyř set tyčí vyrobených z oceli tak, aby přitahovaly blesky, dává smysl jejich práci vyfotografovat, jelikož pro běžného člověka není lehké se k ní dostat, a tak je skrz fotografii anebo video divákovi představena až v prostorách galerie. Na to, že divák nemá k uměleckému dílu snadný přístup, anebo jej nemá šanci vidět vůbec, může být nahlíženo negativně. Diváci se tak většinou nejsou schopni vcítit do díla podobně, jako jeho autor. Efemérnost v land artu je velmi zajímavá. Umělec se snaží zanechat po sobě nějakou stopu na místě, které navštívil. Tato stopa časem zmizí, tak jako se naše fyzické kroky časem stanou neviditelnými. Při pohledu na umění Goldsworthyho si člověk klade otázku, jaký otisk zanechává člověk v prostředí a naopak. Jan Pohribný říká: „Dotvářím prostor a prostor dotváří mne.“ Zajímavá je například jeho práce s pigmenty, kdy autor za jejich pomoci vytváří různé tvary, například spirálu na pláži, kterou po vyfotografování moře postupně smyje. ∞


autor: Karolina Pospíšilová