Před více než měsícem představila umělecko-provokativní skupina Ztohoven svůj nový projekt Občan K. Způsob, jak dílo prezentovali, ve mně vzbudil docela rozpaky a dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co je vlastně oním výstupem, který by měl být nezbytnou součástí každé konceptuální umělecké práce. Kdyby jím byla pouze výstava, respektive vernisáž, na které se Občan K. představil veřejnosti, jen těžko bych z toho našel cestu ven.

Provizorní galerie v centru Prahy, uprostřed které stojí zvláštně estetická ocelovo-skleněná skulptura se zatavenými 12 občankami, na zdi běží videoart s proměňujícími se obličeji členů skupiny Ztohoven a pár lidí si vyřezává své fotky z občanek ve speciálním stroji. Byl jsem ztracený, tak jsem šel raději domů, kde jsem se podíval na internetové stránky Ztohoven, abych zjistil, co mi tím chtěl Občan K. říct.

Manifest k projektu mi obsahovou linku jejich nového díla přiblížil. Kromě jiného se v něm píše: „Skrze staré, ale i nové technologie a procedury o sobě dobrovolně poskytujeme čím dál tím více informací, které mohou být a jsou jednoduše registrovány, vyhodnocovány, propojovány a využívány bez našeho vědomí. Žijeme v době, kdy vzniká čím dál tím více registrů, kartoték, statistik pravděpodobnosti našeho chování, výpisů hovorů, bankovních účtů, popisů zdravotního stavu či monitorování pohybu v prostoru. Vznikají nové – mnohdy virtuální – časoprostory s pamětí našich tváří, nálad, přání, našich známých – našeho všeho!“ Anebo: „Změny identifikování lidí jdoucí ruku v ruce s vývojem nových technologií nenávratně ukusují, pozvolna a nenápadně, z našich individuálních svobod. Postupně se zbavujeme prostoru pro hledání, prostoru pro sebe sama, pro druhé, pro budoucnost, prostoru pro tajemství, překvapení, improvizaci a iracionální konání. A jakoby překvapeně pak nacházíme sami sebe chudší nežli kdykoliv dříve.“

Obsah mi byl konečně jasný. Ztohoven si za svůj terč (opět) vybrali společnost, ve které žijeme a to je dobře. Někde jsem narazil na větu Umberta Eca. Novodobý filosof napsal: „V dnešní společnosti je člověk jen položkou v rámci organizace, která rozhoduje za něho.“ A je to pravda. Současná společnost se pomalu stává víc systémem než společenstvím a tento systém využívá stovky našich údajů, které mu bez možnosti volby poskytujeme. Vzpomněl jsem si na George Orwella a Banksyho. Asi na tom něco bude. Biometrické údaje, identifikační čísla, všechny třistašedesátkové i jiné kamery, co mě každý den sledují, seznam virtuálních kamarádů a číslo OP. Kde mám mezi tím hledat svojí identitu?

Pustil jsem si ještě video, kde jsem se dozvěděl víc o samotné realizaci projektu. Členové Ztohoven nějak zfalšovali identity a nechali si vyrobit nové občanské průkazy, s kterými pak podnikali různé akce typu svatba, cestování, získání zbrojního pasu nebo volby. Zaprodali svoje falešné identity systému, zatímco my vesele zaprodáváme ty opravdové. Jestli z toho bude dokument, tak myslím, že je na co se těšit. Mezitím, co jsem doma seděl a dozvídal se zajímavé pozadí celého projektu, provizorní galerie v centru Prahy praskala ve švech zvědavými návštěvníky, z nichž velká část vůbec nevěděla, která bije, a tak si z nouze vystřihli z občanky fotku a chudáci museli druhý den do fronty na úřady.

Sám jsem si vzpomněl, co jsem na té vernisáži viděl a od té doby jsem dlouho bloudil v projektu Občan K. Sháněl jsem víc informací z různých médií a neustále si tím lámal hlavu. Nemohl jsem si spojit tu internetovou verzi s tím, co jsem viděl v galerii. Souvisel nějak vystavený materiál s čistým konceptem? Proč nezůstal Občan K. v rovině abstraktní a sestoupil na zem v podobě konkrétního ocelovo-plexisklového válce? Nakonec jsem na to rezignoval. Občan K. pro mě představuje dva naprosto různorodé výstupy, z čehož jeden by mohl klidně na tomto světě chybět. Jenže dvě kuřata prodáš lépe či jak se to říká. Ostatně zájem o prapodivnou skulpturu z výstavy už projevila spřízněná galerie Dvorak Sec, která si ale ještě chvíli počká, než dílo vystaví ve svých prostorách. Provizorní výstavní sál Ztohoven totiž uzavřela Policie ČR (za okolností jak ve filmu, když se Roman Týc bránil několika agresivním policistům), kvůli podezření z trestného činu poškozování cizích práv. Tomu říkám ironie.