Rozrývání nastoleného systému, ale i půdy, která měla mlčet. Pronikavé počiny ve veřejném prostoru, ale také niterní a osobní výpovědi. Pod rozličnými uměleckými i společenskými činnostmi je podepsáno jedno jméno – Roman Týc.

Občan X
Roman Týc, rodným jménem David Brudňák, díky projektu Občan K. uváděný občas také jako David Hons je kromě své vlastní výtvarné aktivity rovněž spoluzakladatelem volného mezioborového uskupení Ztohoven, centra pro alternativní kulturu Trafačka a komunitního centra Paralelní Polis. Svojí vlastní tvorbě se věnuje již od počátku devadesátých let. Kořeny třiačtyřicetiletého umělce sahají ke graffiti, kde se realizoval prostřednictvím svého dalšího pseudonymu Root (tedy právě kořen). V druhé polovině devadesátých let se také věnoval VJingu. Ačkoli je pro Týcovu (zejména pozdější) tvorbu charakteristický důmyslný obsah, není mu cizí ani výtvarné řemeslo jako takové.

Do povědomí širší veřejnosti vešel Roman Týc hlavně díky společensky podněcujícím počinům společně se svými kolegy ze Ztohoven, výtvarníkova samostatná tvorba je však místy i dosti intimní.


Nejtemnější poklady
Výrazný soubor z poslední doby například představuje umělcova výstava Im Boden, tedy V zemi. Výtvory jsou odezvou na umělcovo zjištění, že jeho děd byl členem československých Revolučních gard. Ty se podílely na drastickém odsunu Němců po druhé světové válce. Týc ve svém díle potom rozvíjí právě téma vztahu mezi Čechy a Němci. Křehkou a až děsivě autentickou částí souboru je instalace připomínající motýlí alba. Autor ji vytvořil z nalezených kulek, které vyhrabal na popravišti v Praze-Kobylisích. Týc každou z nich opatřil křídly, takže nabyly jepičího vzhledu. Do jednotlivých vitrínek je potom rozmístil ve skupinkách odkazujících na počet obětí v jednotlivých dnech válečného řádění.

Součástí celku je také obsahově více vrstevnatá skupina hrozivě vypadajících loutek. Jejich prapodivný, nestvůrný vzhled zvýrazňuje skutečnost, že byly sešity z vepřových žaludků. Autor tím odkazuje nejen na výraz svině, jenž byl a je častým prostředkem nenávisti (a užívaným obzvlášť právě v česko-německé při), ale také k faktu, že umělcova rodina po válce získala dům dříve patřící německému řezníkovi.

Snahu nezapomínat zhmotňuje také staré album, z něhož byly vytrhány snímky. Jako memento zůstaly jen růžky na jejich uchycení. Do černého pole mezi nimi vepsal Roman Týc tužkou sotva postřehnutelné popisky.

Sám umělec své počínání okomentoval slovy, že jediný rozdíl mezi Čechy a Němci ve skutečnosti spočívá v jejich odlišném jazyku. To, co nás prý spojuje, je ovšem kultura.

Povstalí z popela i díra v plotě
Esteticky podobně temnou prací je Týcův celek Grave Robber (Vykradač hrobů). Pod tímto názvem se skrývá sbírka podobizen vytvořených ze skutečného lidského popela. Ten umělec získal z kontejnerů pražských krematorií. Portréty jsou navíc záměrně vytvořeny v duchu starých aranžovaných fotografií. Mrazivý charakter výtvorů měl podle autorových slov poukázat na skutečnost, že přebytečný popel po spálení zesnulého končí zproštěn jakékoliv piety jako obyčejný odpad. Původnost díla a jeho trýznivý námět také přirozeně ponoukají k obecnějšímu přemítání nad lidskou smrtelností.

Velmi něžnou prací je pro změnu výtvarníkova Madona, jež zdobila fasádu v českokrumlovské Široké ulici. Týc obrysy Panny Marie s malým Kristem po dobu dvou let vystříhával a tvaroval z drátěného pletiva. To pak umístil na bílou podkladovou desku a celý objekt byl vsazen mezi dvě okna na stěně galerijní budovy. Drsnost pletiva tak ležela v ostrém protikladu k láskyplné něze madoniny náruče. V podobném střetu se jevila i skromnost materiálu a síla výrazu, kterou originální dílo neslo.

Nebyl to ostatně jediný případ, kdy výtvarník použil techniku vystříhávání do pletiva. Uplatnil ji i v rámci výstavy Jen blbni… Zkazíš to všem. Pod jízlivým názvem, jenž zní jako klasické napomenutí z úst staromilného kantora, se skrývá možná úplně ústřední motiv Týcových aktivit – vzdor vůči autoritám. Ve zmíněné expozici jej Týc umělecky vyjádřil už právě svými „kresbami“ lidských obrysů do plotu. Materiál zde, a je tomu tak v mnohých umělcových výstupech, opět zastává roli symbolického odkazu – plot je sice určitou překážkou, ale pohyb jí končit nemusí. Silnou částí souboru jsou také multimediální objekty mající podobu dveří od dětského pokoje v panelovém domě. Skrze jejich matné sklo můžeme sice pozorovat, co se děje v zatemnělém prostoru za nimi, ale dveře nemůžeme otevřít. Jsme tak odkázání pouze na odzírání z pohybu siluet. Nastalá situace utváří znepokojující nejistotu přerůstající až ve strach, jaký zažívá malé dítě za dveřmi svého pokoje v nefunkční rodině. Celek potom doplňuje další „rekvizita“ z dětského období života a zároveň odkaz na charakter pohybu člověka – funkční autodrom umístěný přímo v galerii.

Vytrhnutí z každodennosti
Patrně nejznámějším počinem Romana Týce se i kvůli mediálnímu ohlasu následného soudního procesu a pobytu v pankrácké věznici stala výměna skel na padesáti pražských semaforech. Svým novým pojetím uvolnil autor semaforové panáčky ze strnulé šablony a zachycoval je při činnostech jako venčení psa, pití, močení, ale také jako oběšence. Za práci obdržel Týc ocenění na vídeňském festivalu CINEMA 2007.

Výrazným veřejným zásahem byla také úprava památníku 17. listopadu 1989. Ta nás pro změnu vytrhává z klamavého dojmu, že soudobý režim je oslavou svobody. Ústřední motiv ukazováčku a prostředníku pozvednutých ve vítězné listopadové véčko rozšířil Týc o další dvě gesta a data. Na levou stranu umístil ruce hajlující, opatřené datem 17. listopadu 1939 a na stranu pravou potom zdvižené již pouze prostředníky a podtitulek 17. listopadu 2009.

Roman Týc šokuje. Bylo by ovšem nadmíru povrchní skončit pouze u tohoto tvrzení. Forma díla je častokrát součástí jeho obsahu. Postup šoku je mu nástrojem k působivosti jeho děl. Ústřední úlohou jeho tvorby ovšem vyvolat šok není. Je jí vytrhávání lidi z každodennosti a podněcování k přemýšlení a činnosti. Pomyslným i skutečným rozrýváním ustálených skutečností, pomyslným i skutečným překračováním hranic, o jejichž konečné správnosti není přesvědčen, pudí kontroverzní umělec k přehodnocování a kritickému zkoumání. Je mu vlastní přirozený dialog a – jakkoli klišovitě takový popis zní – pokud možno co nejsvobodnější prostředí. Výtvarný jazyk mu je přitom nejbližším vyjadřovacím prostředkem. ∞