Prosinec nutil k lehké nostalgii z několika důvodů. Blížící se loučení s uplynulým rokem podkreslovalo ještě trochu listopadové počasí a z Vysočan zazněla industriální labutí píseň.

Nejen umělecká a umění milující veřejnost měla v prosinci poslední možnost navštívit pražskou Trafo Galerii. Jedinečné místo, které skupina umělců proměnila v multikulturní centrum, totiž po osmi letech (tentokrát už definitivně) skončilo svůj provoz. Událost ale paradoxně měla i svůj radostnější rozměr. Nikdo totiž v roce 2007 nepředpokládal, že bagry developerů nechají zdi bývalé trafostanice žít dlouhých osm let. Rozlučka s prostorem a zároveň narozeninová párty galerie zarezonovala celým objektem pátého prosince. A jelikož to byla poslední velká událost na tomto místě, tak proběhla v pompézním stylu. Velká část gratulantů (nebo kondolujících) přišla v maskách. Prostor našlapaný lidmi zhustila ještě hudba DJů a kapel. Tóny a hluky do éteru vyslaly mimo jiné Floex, Ježíš Táhne Na Berlín, Udo Kraft nebo Ondřej Formánek. Tahle závěrečná párty byla navíc vernisáží a odstartovala tedy intimnější loučení v podobě poslední výstavy (ta skončila 14. prosince). Artefakty a instalace dodaly desítky autorů, kteří měli s Trafačkou během jejího pestrého života nějaký vztah.


Vizitka, nebo parte?
Prostor mi nedovoluje je vyjmenovávat, a ani by to nemělo velký smysl. Nicméně pro demonstraci toho, jak galerie zasáhla do uměleckého života v Čechách, musím zmínit, že na zdech měli svá jména současní umělci, mnozí po zásluze známí, také ti, kteří jsou prostě známí, a spousta jiných zatím nedoceněných. Umělci, jejichž práce jsou jednoduše dobré, i ti, jejichž díla často zastiňuje mediální prezentace autora. Množství autorů, zastoupených na výstavě svými pracemi, prostě nejlépe dokazovalo, co Trafačka znamenala v kontextu současného českého umění. Byla podhoubím, tvůrčím zázemím, určitě inspirací a centrem, kde se scházelo mnoho kreativců. Místem, které umožnilo jejich zhmotněné myšlenky, názory a představy demonstrovat publiku. Trafačka mi vždy připadala jako taková streetartová, rozvernější, neučesaná, ale stejně pěkná ségra MeetFactory. Abych zbytečně nezabředával do nějakého obecného bilancování, říkám si, co plácek přinesl mně. Ohlížím se ve své ochablé paměti. Spatřuji konkrétní místa jinak málem zapomenutých výstav a nejasné kontury konkrétních věcí. Vybavuji si pocity z několika vydařených koncertů. Nejjasněji stále vidím setkání s dílem Tetse Ohnariho, který zde vystavil několik věcí skoro přesně před osmi roky.

Rytmy bouracího kladiva
Kdyby nebylo důvodů dost, je zde ještě jeden, proč je tohohle počmáraného bloku budov škoda. Bývalá trafostanice je totiž dalším důkazem toho, jak industriální stavby mizí z Prahy. Ve srovnání s jinými starými průmyslovými objekty, které jsou v hlavním městě v ohrožení, působí bezvýznamně, ale přesto má své kouzlo. Mimo jiné díky tomu, že Trafačka tvořila zábavný ostrov v jinak už celkem nudně zastavěném okolí. Dobře by to vyniklo na nějakém hodně zrychleném osm let snímaném timelapsu. Kaleidoskopický mumraj, který by byl takto zaznamenán, by nejlépe demonstroval, jak objekt převlékal svoje graffiti hávy. Jak pestře, proměnlivě a hlavně živě působil proti přiléhající zástavbě. Centrum metropole se rozšiřuje a Vysočany se (logicky) proměňují v nějakou „výstavnější“ obytnou čtvrť. Jdou stejnou pěšinkou jako kdysi industriální čtvrtě Holešovice, Karlín nebo Libeň. Takže, jak říká popletený klasik: „Nostalgie pryč, nechť vyjedou buldozery.“ Že vyroste na místě bývalé trafostanice něco architektonicky kvalitního, ale zatím pochybuji. Nově vybudovaný bytový dům se svým výrazem zřejmě připojí k okolní zástavbě. Ve Vysočanech zaniklo něco osobitého, tak doufejme, že někde jinde něco podobného vznikne. ∞