Fotograf Martin Wágner, známý především svými dokumentárními snímky Ruska, je pravidelným účastníkem a opakovaným vítězem Czech Press Photo, v současné době také kurátorem a zároveň jedním z autorů výstavy „Viděno devíti. Fotografie z Ruska“. Setkali jsme se v jeho studiu v Praze, kde mi vyprávěl o sobě, o tom, jak ho cesta zavedla až do daleké Sibiře, a proč se Rusko stalo jedním z ústředních témat jeho tvorby.

Martine, jak se fotografie stala součástí vašeho života?
Fotím asi od 13 let. Jedním z mých prvních popudů se staly skautské výpravy do přírody. Přál jsem si ty zážitky nějakým způsobem zaznamenat, a tak jsem začal fotit. Poměrně záhy nato mě zaujala také východní Evropa. Po sametové revoluci všichni chtěli cestovat hlavně na západ. Na východ v podstatě zanevřeli nebo se o něm mluvilo v takových neskutečných barvách, že tam není co jíst, že v Rusku je možné cokoliv a tak dále. Poprvé jsem byl na Podkarpatské Rusi v roce 1994, tři roky nato jsem se dostal do Moskvy a od té doby jsem cestám do Ruska propadl.

Co vás na něm tak zaujalo?
Fascinovalo mě, připadalo mi velmi dobrodružné, exotické, daleko zajímavější než západ. Ale hlavním důvodem bylo, že jsem tam pokaždé potkal lidi, kteří mě přijali k sobě, se kterými jsem se spřátelil. Což se mi při dalších cestách, třeba když jsem jel autostopem do Skandinávie, nikdy nestalo. Může za to samozřejmě i jazyk, protože jsem se naučil rusky určitě lépe než anglicky. Ale lidé tam na východě jsou prostě vstřícnější. Proto mě to tam pořád baví. Pokaždé se těším na nová setkání.

Jak vznikala výstava „Viděno devíti. Fotografie z Ruska“?
Původní myšlenka patří zakladateli galerie „Zahradník“ Dmitriyi Rubinshteynovi. Chtěl jsem, aby výstava působila jednotně, tak jsem oslovil jenom ty fotografy, kteří fotí černobíle. Dalším jednotícím prvkem byla doba pořízení – od perestrojky dál. No a protože já sám se zajímám o dokumentární fotografii, tak i ti ostatní byli dokumentaristé.

Každý z autorů nám ukázal svůj pohled na Rusko. Jaký je ten váš?
Já ho vidím poeticky, ale zároveň velice subjektivně. Zajímá mě především periferie, příroda, vesnice a věci, které se nezměnily od doby Sovětského svazu. Z nějakého důvodu nechci, aby na mých fotografiích byli lidi s mobilním telefonem. Snažím se fotit nadčasově, aby nebylo poznat jestli jsou to záběry z 50. let, nebo ze včerejška. Přál bych si, aby působily jako obrazy od Ajvazovského, Repina nebo Surikova.

Ale vy fotíte černobíle, což vás odlišuje od vyjmenovaných ruských malířů. Máte raději černobílou fotografii?
Ano, určitě, vyrostl jsem na ní. Hlavně proto, že byla finančně dostupná. Když mi bylo 15, koupil jsem si za pár korun film v metráži a namotal ho do kazety, koupil jsem dvojku ustalovače fotopapíru a pořídil jsem tak fotku velice levně. Ale také se mi líbí, jak ta černobílá graficky působí. Už mám takové vidění.

Ovlivnil konflikt na Ukrajině návštěvnost výstavy? Nedívají se teď lidé na fotografie z Ruska negativně?
To je otázka, také jsem nad tím přemýšlel. Nedávno jsem na své facebookové stránce napsal, že v souvislosti s politickým děním na Ukrajině a ruskou okupací Krymu si dám zatím s těmi ruskými snímky pohov. Ale spousta lidí mi odpověděla, že ty fotky nejsou politické a lidi, kteří na nich jsou, za to určitě nemůžou. Ale ano, mám trochu pocit, že lidi nemají moc chuť dívat se na výstavu fotek z Ruska. Ani já tu chuť nemám. Mám z té situace nějakou depresi nebo podvědomě špatnou náladu. Takže když si mohu vybrat, raději teď budu dělat ty svoje krajinky nebo něco jiného.

Plánujete další cestu do Ruska, nebo máte jiné projekty?
Určitě bych se do Ruska ještě chtěl podívat, ale mám teď čtyřměsíčního syna, kterému bych se měl věnovat. Manželka je ze Sibiře, z Angary, tak až bude náš syn Václav trošku větší, určitě se tam s ním pojedeme podívat. Pak jsem také začal včelařit. Hrozně mě to baví a vidím v tom určitou perspektivu. Včelaření je něco hmatatelného a z fotografické tvorby nic hmatatelného není.

Je velice příjemné udělat dobrou fotku a je i společensky prestižní udělat výstavu. Ale trošičku se mi zdá, že je těch výstav a fotografií moc. A snažím se najít místo, kam dnes ta fotografie, kterou já dělám, patří. Vytvořit kvalitní soubor fotek je nesmírně náročné a třeba 16 fotografií, které visí na výstavě v Zahradníku, tvoří průřez mojí tvorbou za 10 let. Mám ty fotky rád, těší mě, ale zároveň bych možná chtěl dělat něco efektivnějšího, co by mělo pozitivní dopad na mě a na moji rodinu.

Koukám, že máte ve studiu zajímavou sbírku dýmek a už vícekrát jsem vás viděla naživo nebo na fotkách s tímto, řekněme, doplňkem. Patří to k vašemu stylu?
Dalo by se říct, že je to taková blbá intelektuální póza. Ale já to mám tak, že moje maminka kouřila dýmku a mně se to docela líbilo, tak jsem začal asi před 10 lety taky. Dýmka dokáže člověka uklidnit. Navíc v Rusku je to skvělý seznamovací prostředek. Kupuji si hodně aromatický tabák, takže když si zapálím ve vlaku na Transsibiřské magistrále, všichni za mnou chodí a ptají se, co je to zač.

Co byste vzkázal začínajícím fotografům?
Pokud se někomu líbí dokumentární fotografie, asi by se měl připravit na to, že je to časově náročné. Pokud focení věnujete málo času, je to na snímcích vidět. Ale nejdůležitější je nesedět na zadku, najít si zajímavé téma. Vyrazit z domova, pověsit si fotoaparát na krk a koukat se kolem sebe. Je obrovská výhoda, když člověk cestuje s fotoaparátem – dostane se pak do míst, kam by se normální turista nedostal. Může rozpovídat úplně neznámé lidi. Ti mu dovolí nahlédnout do svého soukromí, intimity svého domova, takže je to trochu takový sociologický, etnografický průzkum. Když se vrátíte domů a díváte se na pořízené snímky, něco se povětšinou vybrat dá. Jak kdysi pravil můj vážený učitel Aleš Kuneš: „Kdo chce fotografovat a vystavovat, tomu se to povede.“ Musím mu dnes s odstupem skoro dvaceti let dát za pravdu. ∞


autor: Yana Yushkevich
úprava: Maria Belinson