Prodírám se skupinkami návštěvníků historického centra Prahy a neoblomně mířím ke Staroměstské radnici. Tentokrát Křížová chodba a Rytířský sál nehostí výstavu fotografií zachycujících dramatické události posledních měsíců a horké aktuality, ale výstavu poněkud odlišnou. Jde o unikátní pohled významného představitele současné fotografie Pétera Kornisse (* 1973) na proměny tradičního života střední Evropy.

Stojím před vchodem do výstavního prostoru na Staroměstském náměstí a zírám na ústřední fotografii výstavy. Pastýř v ovčím kožichu se svým věrným psím hlídačem stáda, prsty vytvářející známé gesto – „V“ jako vítězství. Píše se totiž rok 1989, milník nejen v českých dějinách, a především příslib změny. Ve výklencích sedí asijští turisté, indická rodina, a u třetího klenutého okna osamocený muž, jenž vdechuje do plic kouř. Myslím na pastýře a přemýšlím nad tím, že proměna skutečně přišla, otázkou však je, zda do života lidí na periferii, žijících mimo dění okolního světa, přinesla a přináší to lepší, to, v co doufali.

Na rozdíl od Staroměstského náměstí jsem jediným návštěvníkem galerie. Začínám v minulosti. Tak je totiž pojmenován cyklus fotografií z let 1967 až 1978. Péter Korniss podle vlastních slov toužil uchovat to, co viděl v transylvánské vesnici v místní tančírně. Mizející svět žen s tradičními šátky na hlavě a mužů s klobouky. Každá přítomná chvíle zmizí dříve, než si to stačíme uvědomit. Jenže tohle bylo víc než prchavost okamžiku. Konec prostého života v zapadlé rumunské vesnici, neboť ten velký svět kolem, mimo onu periferii, neodbytně natahuje ruce, které se pomalu dostávají i do toho nejvzdálenějšího místa.


Rituály a lidské duše
Svatby, pohřby, Velikonoce, Vánoce, ale i cesta do školy nebo sbírání brambor – základní lidské rituály, zvyky i obyčejné každodenní okamžiky života na vesnici. Fotografie Pétera Kornisse nám ale neukazují pouze tyto výjevy a to, jak se kdysi žilo a čím lidé naplňovali svůj čas, ale zachycují i tváře členů oné pospolitosti. Školačka, dívka v šátku nebo matka s dítětem. Zblízka zachycené lidské duše nám umožňují dívat se jim do očí a být s nimi. Má oblíbená je Spěchající žena z roku 1973. Drsně působící kraj a jediná postava, postava ženy, jejíž spěch odhaduji z délky kroku a rozpražených rukou, nikoliv snad že by rychlost naznačoval okolní dav ve stejném tempu. Jak by asi vypadala fotografie se shodným názvem a tématem dnes.

Jiná tančírna
Stojím před fotkou Mladá dvojice v tančírně z roku 1992. Ještě stále tu nalezneme dívku v šátku a tradičních šatech, vedle ní už ale sedí mladík s tričkem s nápisem „Camel mild“. Působí to poněkud nepatřičně, některé fotografie pak až trochu bizarně. Například Roh svátečního pokoje z roku 1997, kde je vedle rodinných fotografií vylepen král popu Michael Jackson. Anebo muž s plakáty „we love your hair“: dvě mladé ženy z reklamy na šampón „zdobí“ světnici starého muže, do jehož chalupy pronikla nová doba.

Ve druhé části výstavy přibyla ve fotografiích barva, proměna je již zcela jasná, viditelná a smutná zároveň. Z řady fotografií je mi úzko. Jako když vytrhnete člověka z prostředí jemu přirozeného a uměle jej zasadíte do městských, moderních reálií. V sále pak procházím kolem zbytků zachovaného starého zdiva, kterého se však nemohu dotknout, smím jej pouze pozorovat za sklem. Z ničeho nic uslyším klíč v zámku a odkudsi se vynoří skupinka turistů, jež si zvědavě prohlíží původní dřevěný strop a jen letmo jim pohled sklouzne i k fotografiím, načež se spěšně vydávají po další stopách historie. Stihneme si v té rychlosti dnešní doby ještě vůbec všimnout proměny našich světů? Může periferie ustát průnik moderního světa a zůstat tím, čím je, zachovat si to, čím je krásná a jedinečná? Anebo jakákoliv snaha přenést lidové tradice do moderního světa sklouzává k bizarnosti? Zánik rozbahněných cest do školy je nevyhnutelným procesem, změna se nedá zastavit, a proto aspoň doufám, že z tradičního folklóru nezbydou jen taneční vystoupení na pódiu při akcích na náměstích našich měst.

Přínos tvorby Pétera Kornisse je mimo jiné v tom, že si takového otázky klademe. Korniss není jen fotografem, jemuž se podařilo zachytit autenticitu a jedinečnost okamžiků, ale také vypravěčem příběhů. Příběhů lidí, na nichž lze silně vnímat proměnu světa během posledních padesáti let, světa, po němž si možná někteří zastesknou a budou přemýšlet, zda žijí takový život, jaký skutečně chtěli. A zda jim odchod z periferie a domovů přinesl to, co očekávali.


Péter Korniss: Touha po věčnosti
Staroměstské radnice (Staroměstské nám. 1, Praha 1)
3. 5.—28. 6.