Nečíslovanou exhibici těch nejlepších pokladů ve vé-dvojkové vazbě obaluje stříbrný papír, ze kterého se po jeho rozložení stává plakát s přehledem jednotlivých stran publikace, nebo ještě lépe s přehledem toho nejlepšího za deset let fungování Ateliéru grafického designu a nových médií aka OSTROVA POKLADŮ na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Petra Babáka.

Nejedná se o žádnou mohutnou publikaci, jakou by kde kdo k deseti letům vydával, ale listuji poměrně skromným výstupem, který ale obsahově představuje highlighty českého studentského grafického designu. Proč jste zvolili zrovna tuhle formu publikace?
Těch konceptů, jak oslavit deset let, bylo v naší redakční skupině, kde nás bylo šest, celkem požehnaně. Od jednoduché appky přes speciální sympozium nadusané přednáškami o GD až po rozličné halucinace na téma grafický design. Seděli jsme nad tím, ale zásadní zpráva pak přišla ze školy, že to musí být kniha, kterou prostě škola finančně podpořila a se kterou může pak dále obchodovat. Měli jsem však už od začátku jasno, že po krabici OSTROVA POKLADŮ vydané k pěti letům od založení ateliéru, která obsahovala hlavně texty, komentáře, hodnocení, přizvali jsme tehdy i řadu externistů z různých oblastí, byl v ní třeba seznam a přesné textové zadání všech úkolů, které studenti řešili, sada plakátů, dále více než 6 hodin videa, prostě krabice, která obsahovala minimum obrázků a to z prostého důvodu: byli jsme pořád na začátku, hledali jsme „tvar“ ateliéru, zaostřovali obrysy a prací, které se mohly ukázat světu, zase moc nebylo. K deseti letům je koncept přesně opačný. Chtěli jsme ukázat, co už studenti a dnes už i absolventi na ulici udělali, co bylo vidět a co nám přijde, že už daleko lépe popisuje a rámuje naší cestu. Třeba Kolektiv, Mütanta, Dip, Magio, Advancedesign, Paralle Practise, 1a2v1, Okolo, Vajco, Deep Throat a mnoho dalších. Měli jsme taky naprosto jasno, že chceme mít knihu fresh, knihu barevnou, navoněnou, prostě pěknou kočku. A to, že bude malá, co do rozměru i rozsahu, bylo taky jasné. Prostě kniha do kapsy, kniha kompas, kniha se sladkými plody. Ne nějaký sedmitunový pomník, nejlépe s černou obálkou v plátně, a s ražbou, a na osu umístěný název a to všechno za 3 litry. Takových knih už je na světě věříme dosti. My ještě žijeme a rozhodně to tady nebalíme!

Jaké osobnosti utvářely tvůj přístup ke grafickému designu?
Nebudu tady asi čtenáře složitě zasypávat svými příběhy, proč zrovna tato jména, která uvedu. U každého to jsou jiné a pro mne moc důležité pohnutky, často je to příběh, který se mi v daném období udál a posunul mě dál, ale pokud bych chtěl najít alespoň nějakou definici či spojnici, tak mě zajímají určité protipólné osobnosti. Často jsou spíše na okraji a zkoumají břehy. Často to jsou póly od inte­lektuálního chladu až po neřízenou emoci. Bez obrazu či zavalené tvary. Henri Michaux vedle Sutnara, hudba Anthony and The Johnsons, Julia Holter, The Shamen, Václav Stratil, Zoo Kid, Young Thug, Ssion, Susanne Sundfør, spisovatelé Musil, Gibson, Hamsun, Novalis, Joyce nebo fantastický severský Jon Fosse a jeho dva díly Melancholie, zase určité hranice formy psaní. Minimal & concept art, filmaři Kim-ki Duk, Michel Gondry, Wang, Lynch, Karel Zeman a milióny dalších. Určitě architekti jako třeba Oscar Niemayer, Hadid, Ando, Šépkův svět, lidi kolem parametrické architektury. Moji učitelé v Brně, umělci, hlavně Dalibor Chatrný, Jiří Valoch nebo J. H. Kocman, mám rád aktivity některých wrajterů, u nás hlavně skupinu CAP, která se s tím nemaže, Alexeyje Kljukova, prostě žádná břečka, ale solidní solitéři, a dá se říct, že pravověrných grafických designéru v seznamu asi moc nebude. Navíc se snažím i o těchto psát, prostě jsou toho stohy, vrstvy, hromady.

Co je dobrý grafický design?
Měl by nějakým způsobem reagovat na zadané téma, často používaný, ale vlastně dost nepřesný výraz – tzv. sloužit tématu. Nejsme totiž umělci, kteří si tvoří něco pro sebe. Dostáváme zakázky, které od nás zadavatelé chtějí zpracovat. Takže dobrý design hlavně pomáhá zadání. Doprovází ho do světa. Ale pozor, někdy klidně může jít zpracování tématu i proti zadání a krásně mu poslouží.

Jak studenty do svého ateliéru vybíráš?
Už se z toho stalo jisté klišé, ale nepřišel jsem na jiný výraz a to je: zajímají mě studenti, kteří mají svůj svět. Nejsou to otroci středních škol. Nejsou to takoví ti šprťáci, co za víkend udělají do školy kromě zadaných zátiší dalších dvacet těch samých navíc, aby jejich jednička byla ještě větší. Ano, posedlost je naprostý základ, ale mě zajímají studenti, kteří vedle školy mají svůj svět. Dělají mimo zadání svých, často okoralých, pedagogů. Nazajímají mne nekonečné varianty plakátu na školní plesy, na téma ekologie nebo míru, ano míru, stále to jede, holubice a plakát, který má vyřešit problémy světa. Zajímá mě, co ti lidi dělají mimo. Co poslouchají za hudbu, jak je ovlivňuje, kudy se vydávají na vlastní cestu. To je moc důležité, vlastní cesta, vlastní svět a je úplně jedno, kolik lidí po ní šlo už před vámi.

Považuješ těchto 219 realizací, zařazených do POP10, za to nejlepší, co Ostrov pokladů vytvořil?
Určitě ne. Ani náhodou. Je to prostý výběr toho, na čem jsme se v rámci redakční rady, ve které kromě mě byli Lukáš Kijonka, Jan Matoušek, Richard Wilde, Zdeněk Kvasnica, Jaromír Skácel, shodli. Za deset let ateliér vyprodukoval stohy prací, vždyť si jen vem, že jde o deset let, tedy o dvacet semestrů, ve kterých se vystřídal zástup studentů, stážistů. Jak však často říkám, věřím, že doba opuletních, výpravných tisícistránkových knih pomalu odchází. Chtěli jsme vytvořit čerstvou knihu do kapsy, návod či spíše návěstí pro zájemce. Jde o vzorek. Ostatní je jen a jen na čtenářích a času, který jí chtějí věnovat. Je to jen a jen o času. Beru tuto knihu spíš jako určitou kešku, zapomenutou někde pod pařezem.

Před více než čtyřmi lety zpracovávali tví studenti návrh redesignu časopisu Kulturní Pecka. Ze semestrální práce vzniklo několik obzvlášť povedených výstupů a změna podnítila i restrukturalizaci měsíčníku včetně nového názvu, kterým se stal Artikl. Nedá mi to nezeptat se, proč tenhle počin není zařazen v POP10 bilanční knížce ateliéru?
Protože možná patřil k těm lepším, ale rozhodně v té záplavě nebyl z mého pohledu nejlepší. Zcela upřímně, určitě si pamatuješ na celkem výživné diskuze s vaší tehdejší redakcí. Ten časopis a už jen ten název Kulturní Pecka. Kruci, co to bylo za slovní estetiku? Pamatuješ, jak na schůzkách s vámi byla snaha vlastně vůbec rozklíčovat už jen ta dvě slova, co to vlastně definují? Byl to časák pro vesnický trempy, který zabloudili do džungle města? Pro unavené houbaře, kteří ale občas musí zajít na metalovej koncert, nebo by je sežrali červi? Prostě už název neměl kulturu, neměl styl a myslím, že jsi to pochopila. Ano, bylo to od nás drzé a kruté a ty diskuze nebyly rozhodně příjemné, jestli si pamatuješ, ale byly naprosto nutné, a jak se pak ukázalo i pro vás a to bylo hodně důležité. Pamatuju se, jak jsme se taky bavili o úrovni jednotlivých článků, byl to tehdy většinou marast, takové prázdné zpravodajství, nic, popis skutečnosti. Nafoukaně si myslím, že ty diskuze v našem ateliéru vás výrazně nakoply k zásadním změnám. Samozřejmě i ke změně tak zcela zásadní, jako je název celého projektu. Takže za sebe vás moc chválím za odvahu, se kterou jste pak do toho šli, a všechny ty tehdejší změny si myslím, že se krásně zrcadlí až dnes. Po letech jsem četl nějaké texty a paráda. Fakt jsem čuměl, jak jste proměnili ansábl psavců a že ten časopis má kulky. Takže radost, ale v té grafice jste mohli jít určitě ještě dál. Trocha podělanosti ve vás tehdy byla a věřím tomu, že dnes byste už byli odvážnější.

V knize velmi důvtipně vyvstává, kromě množství vizuálů, i poměrně stěžejní otázka – „Psát o grafickém designu u nás nikdo nechce nebo neumí?“ Je tahle řečnická otázka cestou, jak zbytečně nezatěžovat vizuální jazyk slovy a nechat jej vyznít právě v jeho podstatě, nebo si to opravdu myslíš a tímto popíchnutím očekáváš i odpověď?
Jak dobře víš, je to jen jedna z otázek, které se v katalogu objevují. A má přesně znamenat to, co si pokládá. Rozhodně jsme nechtěli dělat jen obrázkový katalog, vždy je za těmito obrázky nějaký příběh, děj, nějaká jasná návaznost na zpracovávané téma. Uvažování o grafickém designu je v našem ateliéru základem. Prostě každý úkol je budován na základě nějaké struktury, osnovy, jak často říkám příběhu. Nevadí, že ho divák nečte snadno a na první dobrou, ale je to vždy reakce na zpracovávané téma. A to, že psát o grafickém designu nikdo nechce a neumí, myslíš si, že to je špatně položená otázka? Bohužel bych řekl, že je to popis zcela reálné situace. Nikdo o něm prostě nepíše. Bylo pro nás celkem tristní zjistit, že když jsme si s naší redakcí knihy POP10 několikrát sedli a chtěli si dát na papír seznam lidí, jejichž názor na grafický design u nás by nás zajímal, tak přesto – nebo asi právě proto, že jsme byli skupina celkem věkově bohatá, nebyli jsme schopni dohodnout se a shodnout na někom, ono teda hlavně opravdu nebylo na kom. Pokud budeš o někom vědět, kdo bude mít chuť o grafickém designu psát a být třeba takovým popularizátorem, jakým je Adam Gebrian v architektuře, dej vědět. V našem oboru to jsou často takové malé, někdy do sebe zahleděné ostrůvky a hlavně bez pokračování. Žádná spolková činnost. No, celkem smutný ostrůvek tohodle grafickýho designu. Přitom by se mohlo říct, že ty lidi si nelezou do zelí, každý má dost práce, nebo každopádně je tady práce pro schopnýho grafickýho designéra spousta a přesto takový smrádek. Vůbec tomu nerozumím. A psaní o oboru? Pche, nic. Zcela výjimečně zazáří nějaká teoretická diplomka často na uměleckých školách, třeba Anna Štysová a její „Je to potřeba“ nebo Julie Kačeřovská a její ponor do tématu knihy „Kniha jako forma umění“ jako svébytného autorského projevu či v poslední době Veronika Nováková a její „Vizuální smog“ nebo „Proto“ Jansy a Bosáka, ale často to jsou jen „epizody“, žádná další soustředěná práce a dál se pak už nic neděje. Po škole temno a provoz a složenky. Byl určitě sympatický pokus kolem projektu Kód, který jako svoji diplomku dělala Markéta Hanzalová a tam taky vypadalo, že by na sebe mohla natáhnout okruh lidí schopných a ochotných psát o grafickém designu, nestalo se tak a po prvním čísle a pár aktivitách kolem šlus, ende. Vycházel tu chvíli časopis Deleatur, ve kterém jsem byl rovněž namočen a dnes se dá mluvit už o silné a vlastně úplně ojedinělé aktivitě zespodu. Časopis, který vytvářeli samotní grafičtí designéři, po pěti číslech šlus, ende. Je tu Iva dříve Janáková dnes Knobloch, do které jsme vkládali jisté naděje, ale její bádání o grafickém designu skončilo u Sutnara, nebo jsme se shodli, že velké očekávání jsme měli o projektu designreader, který startoval hlavně Michal Rydval společně s Kateřinou Přidalovou, ale taky se pak vlastně nic nestalo. Abych jen nekritizoval ostatní projekty a sám jakože nic. Snažím se pravidelně přednášet, prezentovat názory kolem Laboratoře i ateliéru, který vedu na VŠUP, jsem často zván na workshopy, přednášky a veškeré výsledky se snažíme s Laboratoří veřejně prezentovat na řadě různých veřejně přístupných kanálů, píšu pravidelně pro různá média a rozhovory, píšu pro Revolver Revue o pracích napříč obory, které si myslím, že mají přesah, po kterém dlouhodobě volám, jsem často zván do porot, vedu ateliér na VŠUP, pravidelně píšu o pracích studentů oponentské posudky, každý půlrok dáváme až pod nos veřejnosti naše ateliérové snažení, myšlení a úvahy o grafickém designu v rámci semestrálních prezentací, jejichž diskuze jsou vždy veřejné stejně jako každý čtvrtek u nás v ateliéru pořádané tzv. POPy, což jsou prezentace lidí kolem ateliéru, studentů, vedoucích workshopů. Prostě nesedím jen doma a nekoukám z okna, ale to musí hlavně posoudit ostatní.

Deset let aktivního nasazení a vedení ateliéru je už pěkný zářez vrásek na čele. Nebo je to naopak stále spíš energie, kterou ti tahle práce dává? Bilancuješ?
Rozhodně je to energie a určitě neberu tento katalog za finální produkt svého snažení ve školních škamnách, navíc své domovské alma mater. To určité ohlédnutí je dobré hlavně proto, vidět za sebou produkty, jestli před deseti lety nastolená cesta a zakládající manifest, který jsem při nástupu do školy napsal, jestli se naplňuje. I když bych tento rozbor stavu a pohled do historie očekával spíš od někoho zvenčí, stav je takový, že grafický design vlastně vůbec nikoho nezajímá. Je to obor, kterému hoví velká grupa a vedle ní pak velmi malinkaťoučká, skoro neviditelná skupinka svátečních psavců o něm. Věřím, že solidním měřítkem úspěšnosti mé nastolené cesty mohou být absolventi ateliéru a jejich, podle mne, už teď dost jasně viditelná brázda. Na půdě ateliéru vznikla celá řada grafických buněk, které obor aktivně dělají. Řadu z nich jsem vyjmenoval už v úvodu našeho rozhovoru a mohl bych jich připsat ještě více… Myslím si, že dobrým potvrzením smysluplnosti našeho snažení byl možná paradoxně i konkurz na vedení ateliéru, který škola po změnách ve školském zákonu musela letos udělat. Po celý rok vypisuje konkurzy na vedení všech ateliérů na celé VŠUP. Náš ateliér byl mezi prvními, a i když, jak jsem pak slyšel, bylo do konkurzu „proti nám“ oslovena a ponoukána velká řada lidí, nakonec nikdo proti nám nešel. Co to tedy znamená? Často za zády slýchávám, jak ten ateliér nefunguje, že si v něm hrajeme jakoby na design, ale že design je jinde, a pak všichni ti chytráci, kteří mají tak jasné svoje vize, nemají chuť a asi tedy ani důvod do konkurzu dorazit? Co to znamená? Jsou tak líní, protože by zjistili, že vedení ateliéru nevzniká samospádem? Nemají čas, protože musí honit zrní pro složenky? Nemají odvahu? Nemají žádný koncept? Na konci loňského roku byla určitě dobrá možnost tento ateliér proměnit. Nestalo se tak. Za nás s Honzou Matouškem, mým asistentem, to byla dobrá příležitost pečlivě se ohlédnout a vytyčit si další cíle. Přednášku jsme nebrali rozhodně na lehkou váhu a jistá dvojjedinost byla, doufám, ukázána i ve formě samotné přednášky. Jelikož se škola zcela správně snaží posílit roli asistentů, protože ateliéry pana mistra na piedestalu, který si vychovává své epigony, jsou, věřím, už dávno pryč, i když… u nás spíše jdeme cestou horizontálního členění ateliéru. Celou přednášku vedl Honza a já jsem si sedl do posluchárny. Drobnost, ale pro nás celkem důležitá. Pokud bych měl jen lehce poodhrnout, co myslím tím horizontálním způsobem vedení ateliéru. Snažíme se výuku například často různými způsoby proměňovat. Jedním z již osvědčených způsobů jsou změny rytmu. To znamená, že často studenti jiných grafických ateliérů mají pouze jeden úkol na semestr, u nás se snažím někdy zcela zásadně měnit rytmus úkolů. Jde o jasné cvičení a přípravu na realitu, kdy máme v semestru třeba i 50 úkolů. Úkolů velice různorodých, někdy i třeba jen na hodinu. Ano, taková je někdy praxe venku na ulici. Reagovat hned teď, nejlépe obratem. Navíc, a tím se vracím opět k horizontalitě, někdy si role v ateliéru prohodíme a vedoucím se stane někdo ze studentů. Sám se třeba úplně vytratím. Prostě změny rolí, student prvního ročníku vede či konzultuje své někdy o dost starší spolužáky. Zkušenosti pro praxi k nezaplacení. Je to jedna z metod, kterou sem tam rád využívám.

Jak aktuálně hodnotíš úroveň grafického designu v tuzemsku? Když se podívám na trendlist.org, nacházím podobné tendence napříč celým světem. Nechybí v grafickém designu autenticita?
Trendlist.org, víš jak, proč se toho někdo pořádně nechytl? Proč už si všechny firmy a všechna divadla nedělají GD sami? Asi to není tak snadný a zároveň tak zábavný, když se můžeš s někým hádat a tahat ho za fusekle, že jako toto se nelíbí majitelově dceři nebo tetě režiséra. Prostě všechno už bylo, OK, a navíc v tomto případě ti návrh během chvilky vytvoří generátor. OK, ale nebrečím. Když si tohle pustíš do hlavy, tak si to můžeš rovnou hodit. To prostě nejde. Ano, všechno tady bylo, všechno tady ještě bude, a když to tu nebylo, tak to tu stejně bylo. Bohužel. Návod, jak s tím žít, nemám, snažím se i ve škole děti ponoukat k bezbřehosti na akademické půdě, k experimentům, a taky ukazovat to, co sám dělám. Nesnažit se moc koukat kolem sebe, co kde letí a jestli už skončila ta lajna pretty ugly a jestli už je tady zase minimál, nebo kudy to teď pojede… prostě dolovat ze sebe. Žít si svůj život, vstřebávat informace napříč lidským snažením, neomezovat se rozhodně pouze na GD, číst, poslouchat… Věřím, že i moje cesta v rámci studia Laboratoř může být pro studenty určitým vodítkem, jednou z možných cest… Ale zpět k tvé otázce. Teda jak hodnotím úroveň? Víš jak, něco určitě dobrý a pak hodně špatnýho. Taková klasika. Navíc si evidentně žiju v bublině, protože kolem sebe v nejbližší blízkosti se potkávám s lidma, kteří grafickej design umí, zkouší a pokouší ho, je vidět, že jim jde a že je baví. Možná to může být málo, ale víc s tím spolu teď neuděláme. Ano, byl bych rád, kdyby kvalita byla vysoká, nekonečně vysoká a byla všude kolem nás, všichni kvalitní GD měli denně na očích a vůbec o něm ani nepřemýšleli, prostě by byl všude, ale to se bohužel nikdy nestane. Svět je nespravedlivej. Stačí vykouknout z okna!

Ateliéru přezdíváte OSTROV POKLADŮ. Jak název vznikl? Musí to mít určitě nějakou dlouhou myšlenkovou cestu.
Naopak. Jde o krátkou myšlenkovou cestu, neboj! Když škola ateliér před cca 12 lety akreditovala jako zcela nový ateliér vzniklý na pomyslné zelené louce, byl požadavek zacpat chybějící díru na trhu grafického designu. Proto vznikl, za mne dosti neohrabaný, dlouhý a zároveň vlastně nic neříkající název. Poslechni si: Ateliér grafického designu a nových médií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Co? Není to zbytečně dlouhé? Tak jeden z prvních úkolů, který jsem zadával studentům, byl navrhnout nový název ateliéru. A jelikož nikdo, a bohužel ani ve škole, nechtěl ty už stávající tři grafické ateliéry pouze očíslovat, teda Grafický design 1, 2, 3, a jejich rozlišení by byl způsob vedení, kdo ho vede a jak a podobně, tak u nás v ateliéru v líté soutěži, kdy vzniklo asi padesát názvů, zvítězil OSTROV POKLADŮ. Ano, může to někomu znít až moc dětsky a romanticky, ale pro nás ten název znamenal větší „otevření nůžek“. Daleko víc popisoval, jakým způsobem grafický design dneška vůbec chápu. Prostor grafického designu je výrazně rozkročený a dělat ho dnes znamená nesedět doma v temné místnosti s nažhaveným monitorem, ale znamená to sezení na několika rozličných židlích. Grafický design dneška je přirozená fúze mnoha oborů. Proto i naši studenti OSTROVA POKLADŮ jsou vedení k mnohosti. Měli by za dobu studia zvládnout anebo minimálně potkat se s řadou odvětví lidské činnosti. Nejde mi rozhodně o pouze jednosměrně zacílené odborníky třeba na písmo. Na OSTROVĚ najdeš krásnou zralou papáju, nekonečně sladká měkká a příjemná manga, se kterými je radost spolupracovat, ale i chlupaté kokosové ořechy s tvrdou skořápkou, nedobytné želví krunýře nechuti, ale taky tlející brambory a ostré ředkvičky se štiplavou cibulí. O všechny plody se však po celou dobu studia musíš průběžně starat. Okopávat je a pečlivě přihnojovat, jinak ti shnijou bez rozdílu. ∞