Fikční obrazy se od obrazů skutečného světa liší především směrem značení. U těch reálných je na prvním místě předmět, jehož podoba je zaznamenána a zadržena v pevném znaku. Lze si to představit jako pohyb nahoru, od předmětu k podobě, od označovaného k označujícímu. Fikční obrazy naopak začínají u podoby, u označujícího. Od nich klesáme dolů, k zamýšlenému předmětu. Ten ovšem neexistuje. Problémem je, že oba druhy obrazů vypadají úplně stejně a spíše se točíme v kruhu.


Lil Miquela je devatenáctiletá dívka z Los Angeles, která ráda nosí účes jako princezna Leia, má roztomilé pihy a mezeru mezi předními zuby. Chce rozjet hudební kariéru a vcelku se jí to daří, její písničky mají na YouTube miliony zhlédnutí. Její příjmy ale plynou především z Instagramu, kde svým skoro třem milionům followerů propaguje nejnovější módní trendy. Ale nekončí u toho, chce opravdu změnit svět, a tak v současné chvíli vyzývá své americké spoluobčany k účasti v prezidentských volbách a hrdě se hlásí k hnutí Black Lives Matter. No a taky je robot. A vlastně vůbec neexistuje.

Miquela je projekt startu-upu Brud, který sdružuje digitální umělce, scénáristy a stylisty, aby vytvářeli dokonalé virtuál­­ní influencery. Vedle pihaté it-girl stojí kolektiv také za její kamarádkou Bermudou, dlouhonohou blondýnou, která se do Miquelina účtu před dvěma lety nabourala a donutila ji k přiznání, že je vlastně robot, který se za člověka pouze vydává. Od té doby se ale dívky opět usmířily a zveřejňují své společné selfies. Přátelství možná mohou ohrozit nadcházející volby, Bermuda je totiž podporovatelkou prezidenta Trumpa.

Vrstvy mystifikací a fikcí, které se k účtu Miquely vážou, mohou znít dost dystopicky, postpravdivě, trochu jako z Lemovy povídky Futurologický kongres. Přesto si především nejmladší generace followerů celou šarádu náležitě užívá. Nejvíc pak to, že ji jejich rodiče vůbec nechápou.

Z prachu dat zformovat člověka
Největší humbuk strhlo prohlášení kolektivu Brud, že na neexistenci Miquely vlastně vůbec nesejde a že je stejně reálná jako třeba Rihanna. Generace vychovaná na sociálních sítích to přijala s úplnou samozřejmostí. Má totiž mnohem lépe zažitou skutečnost, že se Rihannin instagramový účet od toho Miquelina zas tak moc neliší. Také za ním stojí kolektiv správců, scénáristů, stylistů a hodiny retušování, také je pod drobnohledem kurátorů, také občas funguje jako reklama pro módní a kosmetické firmy. Jediným rozdílem je, že celá práce začíná zachycením skutečného objektu, samotné Rihanny. Obrázky Miquely jsou naopak renderovány bez jakéhokoliv zakotvení v reálném světě. Další konstruování významů a identity (ne)zachycené osoby je ovšem úplně totožné. A samotné obrázky jsou nakonec také skoro stejné.

Instagramovou Miquelu tak lze chápat skoro jako pravdivější než Rihannu. Alespoň svou konstruovanost nezakrývá, kreativně si s ní hraje. Rihanna naopak musí udržet zdání, že si své sociální sítě spravuje sama, že svým fanouškům zjevuje své pravé, autentické já. A vedle toho stíhá vystupovat, hrát, řídit svou kosmetickou značku a být ambasadorkou Barbadosu pro vzdělávání, turismus a investice.
Vytvářená autentičnost není samozřejmě vlastní pouze účtům popových hvězd. Veškerá naše prezentace na internetu funguje v menší či větší míře podobně. Dojem, že zde vystupujeme skutečně my sami a že zde zveřejňujeme něco podstatného z našich životů, je nutně konstruován nejrůznějšími prostředky, od dobrého světla při focení po užití těch správných emoji.
Miquela je pak pouze jakýmsi zrcadlem celé této komedie. Osvěžující je na ní to, že svou fikčností, vytvořeností poodhaluje pravidla hry, kterou všichni hrajeme. Přiznanou umělostí zpochybňuje naši kulisovou autentičnost, trochu se jí vysmívá, trochu ji utěšuje.

Salvator Mundi
Požadavek autentičnosti, pravdivého vyjádření naší vnitřní podstaty, který stále na sociálních sítích panuje, je historicky podmíněný. Rodí se spolu s novověkým individuem v období renesance, jednotlivec se vymaňuje z kolektivu, on sám dokáže konat a měnit svět. Známky tohoto posunu můžeme najít opět v obrazech. Když kolem roku 1500 maluje Albrecht Dürer svůj známý Autoportrét ve věku dvaceti osmi let, vychází z typu obrazu, který lze chápat jako fikční a konstruovaný dle tradičních předpisů. Jde o znázornění Krista jako spasitele světa, s frontálním pohledem na diváka a žehnajícím gestem pravé ruky. Šlo o ustálený typ malby, který byl určen pouze pro obrazy Krista. Že tak Dürer znázornil sám sebe, proto může vyznít trochu nabubřele, snad až kacířsky.

Tak to jistě působilo na lidi, kteří stále prožívali individualitu středověkou, zcela podvolenou autoritě a společenství. Dürer se ale maluje jako úplně nový typ člověka, jako spasitel svého vlastního světa. Chápe se jako konající individuum, které píše vlastní životní příběh. Může tvořit, může měnit, svět už není pasivně dán jako předem připravený řád. Dürer je takový, jaký se sám maluje, sám sebe vytváří.
Nové sebechápání vytváří malíř odkazem na náboženský, fikční (řekli bychom dnes kacířsky) výjev. Projektuje se do znázornění Krista, napodobuje je. Je tak opakem Miquely, která parazituje na podobě opravdových influencerů a je vytvářena jako jejich fiktivní obdoba. Ale tak jako napodobení Krista říká něco nového o Dürerovi, vypovídá Miquela něco o naší současné sebetvorbě na sociálních sítích. Fikce vždy nějak nově osvětluje skutečnost, ke které je vztažena.

Find your squad
Jakkoliv je trochu přehnané žádat takovou věc od teprve devatenáctileté robotické dívky, Miquela může být ukazatelem dalšího vývoje lidské subjektivity. Tak jako Dürerův autoportrét postupuje od fikce k realitě, od středověku k novověku, vrací se Miquela opět do fikce a směřuje nás kamsi dál. Rozvoj internetu a digitálních technologií nás nutí přehodnotit způsob, jakým si budujeme svá individualistická, moderní já.

Kolektiv Other internet přišel letos s pojmem „squad“, který má označovat menší skupiny lidí, do kterých se sdružujeme, abychom měli v současném světě a na internetu šanci. Příkladem může být váš group-chat na posílání memů, zaměstnanci Brud vymýšlející Miquelu nebo skupina správců mediálního obrazu Rihanny. Velké internetové projekty už nedokáže řídit jeden člověk. Jakkoliv může mít výsledek pouze jednu tvář (Rihannu, Miquelu), jde o skupinovou práci. Realita se stala příliš komplikovanou na to, aby ji mohla obsáhnout jedna postava renesančního učence. Je třeba se vrátit do středověkých dílen, jenom jsou teď online.

A je také čas přehodnotit náš postoj k fikci. Tak jako byly v životě středověkého člověka neustále přítomné příběhy z Bible, žijeme dnes narativy seriálů z Netflixu a svými reprezentacemi na sociálních sítích. Jasná distinkce mezi skutečností a fikcí se opět pomalu rozpouští a je třeba se v tomto novém světě naučit pohybovat. Postavy jako Miquela jsou nejmladší generaci srozumitelné a jsou pro ni smysluplné. Lidem, kteří vyrostli před příchodem sociálních sítí, se stále mohou zdát matoucí, až neetické. Propojení a zastření světa internetem už ale neodčiníme, a tak se nejspíš nakonec budeme muset přizpůsobit všichni. Vzít vážně zkušenost s fikcí a poslouchat, co nám říká o světě, může být prvním krokem.

text: Matěj Hřib