Korona-krize kromě obrovského chaosu přináší jednu příležitost, a to začít se na vzdělávání nutně dívat jinak. A hledat možnosti, řešit problémy, třeba mít strach a chvíli nezvládat a z toho všeho něco pochopit. Že učit se neznamená sedět ve školní lavici.

Zeptala jsem se několika studentů napříč vzdělávacím systémem, jestli si myslí, že kvůli distančnímu vzdělávání budou hloupější. Všichni mi řekli, že rozhodně nebudou. Sdělili mi to přesvědčivě, ať je jim deset, sedmnáct, nebo přes dvacet…Vědí sami dobře, v čem je problém. Problémem je motivace něco dělat.

Devatenáctiletý Dan souhlasí, že nejde primárně o to, že nemohou na vysoké škole na praktickou výuku, nejde o to, že jim učitel občas nedokáže přes PC něco dokonale vysvětlit, ale uvědomuje si postupně, že se učit nechce a nedokáže se ani donutit, pokud nesedí v lavici a nedohlíží na něj učitel se seznamem příkazů, zákazů a úkolů. Někteří přiznávají, že si sami neumějí zorganizovat čas, neumějí si zjistit všechny informace a učení se stává najednou ještě otravnější částí dne, než bývala dřív. Ti starší reflektují tento problém a uvědomují si, že jejich vztah k učení je podivný.

Neviděl někdo moji vnitřní motivaci?
Jsou jedinci, kterým motivace k učení se zůstala a věnují se s nadšením mimoškolním aktivitám nebo excelují v předmětu, co je prostě baví, anebo je jejich chvilkovou motivací sám učitel, kterému se z nějakého důvodu povedlo v žácích vzbudit zájem. Kolik takových máme? Kdyby většina byla stále vnitřně motivovaná se něco naučit, jako když jsme všichni byli batolata, tak se nemusíme bát, že vyroste hloupější korona generace. Kdo nám tu motivaci vzal?

Je překvapivé, že té většině dětí zmizí v procesu nabízeném současným vzdělávacím systémem. Seď, piš, uč se, nemluv, opakuj… Někteří jistě namítnou, že takoví, co se sami učit nechtějí, jsou prostě hloupí. Ale přece i v kategorii premiantů najdete studenty, co se učit nechtějí, ale učí se z jiného důvodu – ze strachu, z donucení. Škola jako instituce se postará o všechny, disciplína udrží pořádek v přeplněných třídách a metodiky a školní vzdělávací programy obrušují všechny děti stejným způsobem, aby pak v budoucnu zvládly vyrovnat se se stresem, zařadit se do nějaké sociální skupiny a fungovat v ní, dodržovat pravidla, nebo je chytře obcházet, a dál? Mně škola jasně vymezila, co nikdy dělat nechci, ale nepřišla jsem díky ní na to, co dělat opravdu chci a v čem vynikám.

David a Jana
Čím jsou studenti mladší, tím méně si uvědomují, co je vlastně učení. Desetiletý David si myslí, že to je plnění úkolu od paní učitelky, který dostal e-mailem. Říká, že ve škole se učí, protože musí, ale rád by se učil jiné věci, třeba něco postavit, protože to ho baví. Doma měl vždy konečně pocit, že má od učení pokoj, ale teď ho nutí i tam, což ho štve. Úkoly se mu jednoduše dělat nechce. A v čem je tedy problém? Že je škola zavřená a musí se s jeho nechutí potýkat rodiče? Ne. Problém je v tom, že jsme učení vytrhli z každodennosti a je z něj nezábavná povinnost, co připomíná pracovní proces dospělých, za který nejste placeni.

Středoškolákům škola nechybí. Sedmnáctiletá Jana říká, že jí chybějí kamarádi, ale že doma to zvládá v pohodě nebo i líp. Může si úkoly zvládnout daleko rychleji a nepotřebuje nad školou trávit osm hodin. K online přístupu dodává, že to pro ni není rozdíl ta nuda přes online hodinu a nuda v lavici. Je to stále stejná nuda! Proč má chtít něco aktivně vědět a učit se? Raději se podvědomě učí jazyk, když kouká na videa v angličtině nebo hledá informace k tomu, aby podváděla na test co nejchytřejším způsobem. Proč má umět teď v tenhle moment obsah těchto stránek v učebnici? Nejčastější otázky obecně bývají: Proč se to musím učit? K čemu to je?

Dvě stě let starý mind-set
Učení je proces, který neukončíme žádným testem. Není to našprtat se, ověřit testem, umět… Škola by mohla studentům dávat nástroje, podněty, prostor pro učení a pro otázky. Místo toho ve většině případů škola děti „děsí“ a trestá neznalost. Chybovat se nesmí, nevědět se nesmí. Když jsme se učili lézt nebo chodit, kdo nás trestal za to, že jsme spadli? Kdo nás strašil že nás o půlnoci vzbudí s otázkou, zda to ještě umíme? Odpovídají školní vzdělávací programy na to, k čemu jsou věci, co se máme učit? Dobrá známka zaručí postup v systému dál, ale nezaručí, že dítě něco umí. Vždyť my nevíme, co vlastně umět má! Kromě čtení, psaní, počítání (základy) pro jistotu lijeme do hlav studentů co nejvíc, aby nikdo neřekl, že jsme jim neposkytli vše­obecné znalosti. Výsledkem je totální guláš a všeobecně zapomenuto téměř vše. Nikdo se do hloubky nezajímá o nic, protože musí aspoň lehce vědět o všem všechno.

Možná nám koronakrize ukazuje daleko hlubší problém vzdělávacího systému, než jen zmatečné přecházení na distanční výuku a na první pohled viditelné problémy s tím spojené. A určitě se ozvou přetížení učitelé s otázkou, co tedy máme dělat. A unavení rodiče se přidají. A já jen můžu říct, že inovace ve vzdělávání nemá být přece cizí slovo. Nejtěžší na tom všem je, že nestačí do třídy rozdat tablety a tvrdit, že jsme inovovali vzdělávání. Musíme se na učení začít dívat jinak, a to všichni! Potřebujeme změnit dvě stě let starý mind-set a více věřit dětem, které dokážou nasměrovat svůj zájem a věnovat se mnoha věcem, a neznamená to anarchii a absenci struktury, ale více svobody, podpory a důvěry. Teď se nám učení vrátilo do domácností a my panikaříme. To se musí změnit.