Zdá se, že fikce, tj. smyšlenost, patří zcela neodmyslitelně do našich životů už od nepaměti. Ať už se jedná o zahlazení pomyslných stop, zbarvení skutečnosti, zmatení protivníků i souputníků, nebo vytváření příběhů alegorických pro poučení, pobavení a čtenářskou i posluchačskou katarzi.

„Promiňte, madam, ale vaše boa mi vyžírá bonboniéru!“ – „Nic si z toho nedělejte, on má rád jen ty lanýžové…“, je citát z jednoho z čarodějných příběhů Terryho Pratchetta, zcela jistě nejen mého milovaného spisovatele. Jeho knihy by se právě mohly nazvat fiktivními, ale je v nich tolik pravdy a laskavého humoru, že jsou ve skutečnosti pravdivými obrazy našich životů, postojů, charakterů a způsobu nahlížení na svět. Je to pravda, která, ačkoli podána za fikci, jí plně prostupuje. Je to Shakespeare i věda o uskupení světa, která se právoplatně přednášela na školách, až na to, že to bylo před několika sty lety.

A přece se točí!
Galileo Galilei, Giordano Bruno, Jan Hus, Jan Ámos Komenský a nespočet dalších učenců byli obviňováni z kacířství, to jest z vytváření fikce, za což byli nemilosrdně trestáni. Jenže, jak se ukázalo, právě proto, že jejich um, představivost, znalosti a schopnost pozorovat byly na tak vysoké úrovni, že se dopátrávali pravdy.

Kde tedy leží fikce a kde pravda a kdo o tom rozhoduje? Na první pohled se zdá, že je to banální otázka. Jsem přesvědčená o tom, že některé věci jsou dané. Jsou ukryty hluboko v nás, jsou v nás zakódované. Přesto si člověk od pradávna zřejmě klade tuto otázku. Náš pohled na svět se neustále rozšiřuje a vzápětí zužuje. Jako systola a diastola. Jako líc se mění v rub a naopak. Fikce je zastoupena všude kolem nás, i v přírodě jako fata morgana, jako duha na obloze, po které se v dětství chceme projít, jako obzor, ke kterému kráčíme, a on se pořád vzdaluje. Je to však skutečně klam?

Člověk má tendenci považovat to, čemu nerozumí, za klam a svědectví toho, který pochopil, za smyšlenku. To, čeho se bojí, za tabu. A bojí se většinou toho, že bude prohlédnut, že to bude bolet. Bojí se pádu a zjištění, že všechny snahy byly marné. To často vede ke ztrátě kontroly nad vlastním jednáním a snahou o odstranění nepohodlných osob, těch, co vědí.
Přitom už Platon slovy Sokrata klade otázku, zdali člověk může nevědět to, co pochopil a co si zapamatoval. Z toho vyplývá, že je třeba si pamatovat a snažit se pochopit, aby bylo možno vědět. Protože člověk nemůže nevědět to, co pochopil. Tam je ukryta pravda.