Dobrý pozorovací talent, cit pro zachycení či naznačení krajiny a um vtáhnout diváka do děje jsou částmi velkoleposti malíře Jana Jiřího Heinsche, jehož dílo právě představuje Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem.


Obrazy plnily skrze různé historické etapy rozdílné funkce. Jejich dnešní role – zpravidla zušlechťování daných prostor či jejich personalizování osobním výběrem konkrétního díla, případně sbírkotvorný potenciál a ukládání finančního kapitálu, byl v období 17. století nemyslitelný. Obrazy byly tehdy prostředkem ke komunikaci hodnot a sdělení církve svým následovníkům, v dalším případě projekční plochou pro usebrání se a započetí modliteb a meditací.

Výstava barokních pláten Jana Jiřího Heinsche (1647–1712), připravená Miroslavem Divinou a doplněná o další příklady děl z prostředí jezuitského řádu, v architektonickém provedení Richarda Loskota, evokuje vstup do kaple. Obrazy jsou soustředěny v elipsovité konstrukci přístupné pouze takovému divákovi, který k nim musí skrze konstrukci projít. Obdobně svou nepřístupnost každému tak nastiňovalo jejich umístění v sakrálních prostorách, které jim ve své době patřily.


V období dlouhého stínu
Přestože stál Jan Jiří Heinsch dlouhé období ve stínu Karla Škréty, patrně nejvýznamnějšího českého barokního malíře 17. století, systematický výzkum představil Heinschovy kvality už na přelomu let 2006 a 2007 na výstavě s podtitulem Malíř barokní zbožnosti v Císařské konírně Pražského hradu. Nyní se jeho plátna, vystavená právě v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, do jejíž sbírky se tři dostala z odkazu místního sběratele a mecenáše umění Augusta Švagrovského, dostávají k divákům opět na přelomu roku, v období ponurém, ztišeném, nakloněném či spíše přímo oddaném kontemplacím. Právě takové období závažnost barokní malby nechává vyznít a přestože náměty a jejich symbolika nemusí být jednoduše uchopitelná či dnešnímu diváku srozumitelná, Heinschovy obrazy působí bez nutnosti znalosti kontextu, ve kterém byly vytvořeny. Ostatně už Antonio Possevino (1533–1611), papežský diplomat a jezuitský kontroverzista, encyklopedista a bibliograf, napsal, že ideální malíř má být skromný, vzdělaný a emočně citlivý, aby přesně a pravdivě zachytil historické či náboženské události a zasáhl srdce diváka. A právě rétorická povaha obrazů může vyvolat emoce a soucit, což bylo v daném období cílem malířské tvorby, který Heinsch bravurně naplnil.

Výstava představuje plátna s tématy základní křesťanské ctnosti se zřejmým didaktickým apelem, ale také s eucharistickou symbolikou, která přibližuje křesťanské obřady. Jezuiti měli žít pouze o almužně a pečovat o chudé, nemocné nebo vězněné. K takovým obvyklým ikonografickým námětům je ideálním příkladem právě dvojice Heinschových pláten Sv. Mikuláš uděluje almužny (1685) či Sv. Václav přisluhuje u stolu chudým (1685). Ikonograficky vzácnému námětu druhého obrazu, který souvisí nejen s připomínkou zvyklosti hostit o svátcích v klášterních zahradách chudé a potřebné, patrně sloužila jako předloha mědirytina provedená Samuelem Dvořákem st. z roku 1679.
Jan Jiří Heinsch, malíř ve službách jezuitů, je obdivuhodný za výtvarné zpracování námětů obrazů, ale také za odkaz k jezuitské spiritualitě, který skrze svá díla uchoval.


Jan Jiří Heinsch
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, Roudnice nad Labem)
12. 11. 2021 — 30. 1. 2022