Výstava Daniela Pešty WHO? WHY? otevírá dveře do temného prostoru, kde se dějiny a současnost znepokojivě zrcadlí. Kurátorka Dadja Altenburg Kohl ji vystavěla jako etickou laboratoř: připomíná, že lidský život považujeme za posvátný, a přesto se jako civilizace neustále vracíme k destrukci.

V centru kurátorského konceptu stojí fascinující paralela: geneticky jsme šimpanzům podobní z 99 %. Kde se bere ono „jediné procento“, které umožnilo kulturu, ale i genocidu? A nejsme už dnes spíše homo digitalis – bytosti s oslabenou empatií a náchylné k anonymnímu sledování utrpení?

Peštova malířská řeč je antropologickým záznamem současnosti: krev jako nositelka života i smrti, motiv porodu, holocaustu či zneužité víry jsou vyjádřeny v expresivní, ale kontrolované estetice. Altenburg Kohl zdůrazňuje, že angažovanost v umění není póza: od Goyi, Beuyse i Ai Weiweiho je vždy zrcadlem civilizační vady. Pešta navazuje v této linii; jeho opulentní minimalismus umožňuje přímou konfrontaci s divákem a otevírá nepříjemná témata. Nikoli explicitně nebo vulgárně, ale se zralostí a pokorou k nejrůznějším podobám lidského utrpení.

Řev, který nelze přeslechnout

Úvodní sál výstavy konfrontuje návštěvníka obrazem monumentální opice, jejíž němý řev doslova zaplňuje prostor. Opice s výrazně zvětšenými ústy křičí na svět. A ptá se – bylo by vaše lidské dítě u mne v lepších rukou než u vás? Co se to děje s vámi, s lidmi? Motiv zvířete zde není exotickým dekorem, ale filosofickým zrcadlem: instinkt vs. kultura, genetické dědictví vs. etická volba. Kontrastem je cyklus o holocaustu, vedený subtilními gesty a symbolikou. Zde se dialog přímo s Danielem Peštou stává klíčem k pochopení jeho metodiky:

Co vás přivedlo k tématu holocaustu?
Holocaust je moje dlouhodobé téma a už se jím zabývám více než třicet let.

Co byl ten první iniciační moment pro hlubší zpracovávání tohoto tématu?
Jako dítě jsem jezdil do Jáchymova. Procházeli jsme se tam také těmi opuštěnými „fabrikami na smrt“. To bylo velmi sugestivní. Tahle emoce ve mně zůstala. Byly tam také sklářské manufaktury, kde vězni sekali ze skel korálky. A ty jsme pak sbírali. V místech, kde ti vězni umírali. V těchto domech na smrt zároveň byla taková rozesetá krása a to na mne mělo velmi silný účinek. Za prvé tedy ta estetika sklíček, která se třpytí a jsou krásná. A za druhé ta hluboká tragédie, která v tom všem byla schovaná.

Krása mezi zdmi smrti. Estetika a hrůza v jednom okamžiku.
Byly tam také zatopené lomy. A tam byla křišťálově čistá voda. Nádhera. Ale nebylo v ní nic živého. Bylo to prázdné – ale křišťálové… A my jsme si tam smočili nohy, přestože si pamatuju, že jsme tam nesměli. Utkvěl mi kontrapunkt mezi vnímáním té křišťálové vody a pozdějším uvědoměním si, proč je ta voda tak čistá.

Tam je znatelné, že už se vám rozvíjel cit pro práci s nuancemi. Neříkáte těžká témata explicitně, ale necháváte je vyznít právě v těch drobných nuancích.
V díle, ve kterém jsou ústředním motivem dívčí copy, je symbolizován prvek ženského osudu. Cop je symbol identity i omezení. Žena přivede dítě na svět, vdá se – ambice i vlastní život se často ztrácí. I zkrácení vlasů je forma sebevýchovy a reflexe společnosti. Údajně i reakce na určitou depresi. Žena samu sebe tím zkrácením trestá.

Komorně hluboké a intimní utrpení

Tíživou sociální symboliku nechává Pešta divákovi objevovat namísto explicitně předloženého konstatování. Právě ženský osud je další silnou linií výstavy, symbolizovanou vlasy a tělem jako místem identity i zranitelnosti. Peštova ctnost je právě v tom, že nemoralizuje, nýbrž přepisuje kolektivní stigma do vizuálních stop. Tato estetika je klíč k hlubší etické reflexi: obrazy nejsou ilustrací historie, ale výzvou k introspekci. Každý divák přichází do expozice i s osobní historií; právě tato konfrontace mezi obrazem a naším svědomím je nejsilnější složkou výstavy.

Další motiv, porod a prenatální symbolika, rozvíjí filosofickou rovinu díla: člověk se rodí do bolesti, ale zároveň do možností – které ale historie i kultura determinují. Symboly moudrosti, náboženství i touhy po moci reflektují dualitu lidské přirozenosti – schopnost tvořit i ničit, vědomě i instinktivně. Fluorescenční barvy na patnáctimetrovém obraze v posledním sále zdůrazňují ekologickou a civilizační zkázu, která doprovází lidský pokrok. A ta je často kriticky sledována pouze z pohodlí vlastní pohovky – k čemuž instalace přímo odkazuje.

Výstava působí navzdory hutné tematice komorně a nabízí sugestivní ponor do takové hloubky, jakou jen každý návštěvník snese. Intimní světlo umožňuje každému dílu vyznít v jeho samostatné existenciální situaci. Peštovy obrazy nejsou pohodlné; nutí k etické introspekci. Výstava WHO? WHY? V Museum Montanelli vytváří prostor, kde se estetika propojuje s filosofií, antropologií a historií a přináší v uceleném představení díla, která byla dosud viděna v menších celcích na Benátském bienále nebo v Německu – a jako výstavní celek prvně v Čechách.

WHO? WHY? je výstavou o vině, odpovědnosti a o nebezpečném procentu v nás samých. Patří k těm, k nimž se člověk vrací – pokaždé objeví něco nového a pokaždé odejde jiný.

Daniel Pešta
WHO? WHY?
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
24. 9. 2025 – 29. 3. 2026