Do 19. září 2010 máte poslední možnost navštívit v prostorách Městské knihovny v Praze unikátní projekt Roky ve dnech s podtitulem České umění 1945–1957. Výstava představuje obrazy, kresby, fotografie, sochy i koláže vnitřně svobodných umělců z umělecky diskriminované „doby temna“.

Nástupci avantgardy
Kurátorkou výstavy je historička Marie Klimešová, která tak navázala na svůj předchozí projekt Ohniska znovuzrození: České umění 1956–1963. Rozsáhlá, místy až předimenzinovaná expozice čítá na osm set děl. Spíše než chronologicky je řazena tématicky, a tak se například s obrazy Mikuláše Medka, Čestmíra Kafky či Václava Tikala setkáváme v průběhu výstavy vícekrát. Příčné rozlišení do třinácti tématických celků a zároveň do dvou časových etap dává možnost sledovat i osobní vývoj autorů a jejich uměleckých drah. Roky ve dnech nabízejí skvosty, které jsou nezbytným a přitom značně opomíjeným spojovníkem mezi věhlasnou předválečnou avantgardou a uvolněnými, rozevlátými 60. léty.

Od Toyen po geometrickou abstrakci
Společným motivem první části výstavy nazvané Přeludy doby je reflexe subjektivních zkušeností z války. Díla pod vlivem psychoanalýzy a existencionalismu vystihují více či méně reálným způsobem atmosféru doby. Od Toyeniných „Sejfů“ zobrazujících ponurou chodbu s bezpečnostními schránkami, ze kterých vytéká krev, přes „Sutiny“ Zdeňka Sklenáře po Grossovo kubistické „Město před náletem“. Překvapením jsou surrealistické a zároveň přesně geometrické obrazy Václava Tikala – „Stavba mostu“, „Hold Albertu Einsteinovi“ či „Astrofyzikální věž“. Jejich zařazení zde není zcela přímočaré, nicméně námětově celek dotvářejí a umožňují plynulý přechod do dalšího okruhu – Skutečnosti ve znacích. Zde základ děl Josefa Istlera, Františka Grosse, Čestmíra Kafky a dalších tkví v přeměně emocionality v geometrickou strukturu až abstrakci.

Útěky k primitivismu a k tradicím
Ocitáme se v třetí části věnované Primitivismu. Elementární směr je logickým důsledkem psychických válečných traumat a postihuje převážně mladší generaci umělců. Působivý je „Bílý obraz“ Mikuláše Medka či „Dvojice“ Čestmíra Kafky. Expozice postupuje do celku Totální a jiné realismy, kde díla různými způsoby odráží realitu doby, tzv. „truchlivého realismu“. Oddíl Tváře disponuje podobiznami vystavujících autorů – od až karikaturního Andreje Bělocvětova, jemného Jana Zrzavého a Jaroslava Laciny k ponurému autoportrétu Emily Medkové. Pátá kapitola Balada/Krajina upoutá kubistickými výtvory Emila Filly – „Já som bača velmi starý“ či „Hody milé hody“ vyhotovenými kombinací technik na hedvábí. Cyklus skrz díla Aléna Diviše či Jana Zrzavého poukazuje na návrat k lidovým tradicím a domácí krajině jako nositelce identity a citových hodnot.

„Doba vymkutá z kloubů“
Imaginace strachu je nejpůsobivější částí expozice. Lyrické, snové až hrůzostrašné malby Stanislava Podhrázského – „Imaginace strachu“, „Dvě ženy“, „Kresba III.“. Medkova surrealisticky existencionální díla – „Hádka“, „Dýmající hostina“, „Hluk ticha“ či břitvou motivované obrazy – „Mlynářova vášeň“. To jsou královské klenoty výstavy. Malby celku pocházejí z období po převratu, kdy společensky vyřazení umělci různých generací hledají nové způsoby, jak vyjádřit své vnitřní prožívání plné obav a svůj negativní pocit z „doby vymknuté z kloubů“.

Samota, lebky a křesťanství
Celek Zastavený čas promítá v obrazech izolaci, nudu a melancholii. Častým motivem jsou osamocené postavy od Jiřího Johna, Miroslava Chlupáče či Františka Kalába. Memento Mori je úsekem zvažujícím znovu a znovu hodnotu života v kontextu válečných zvěrstvech. Ústředním znakem jsou lebky vykreslené Václavem Boštíkem či Janem Zrzavým. Spiritualita připojuje náboženské, především křesťanské symboly. Umělci balancují mezi typickými biblickými náměty a skutečností. Působivé jsou obrazy „Job“ od Věry Novákové a originální až komiksová díla Ivana Sobotky – „Svržený satan“, „Samson“ či „Lotova žena“. Navazuje sekce Nové role populární kultury, ve které se dostáváme k fenoménu města a především ke kolážím Karla Teigeho, Zbyňka Sekala, Jiřího Koláře či Roberta Piesena, které mají v umění i v rámci expozice své nezastupitelné místo.

Počátky Body Artu
Předposlední oblastí projektu je Akce Tělo Experiment s Boudníkovou fotografickou sérií „Levitující Vladimír Boudník“. Vladimír Boudník, který proslul svými experimentálními grafikami s využitím vlastní krve či spermatu, je považován za předchůdce akčního umění a české poválečné abstrakce vůbec . S „figurinovými prvky“ zaujme Jiří Toman a Josef Sudek v díle „Ateliér Andreje Belocvětova“. Na závěr se nám otvírá poslední, třináctá komnata 1957 – První rok změny, kde opět nechybí ojedinělé postavy Mikuláše Medka v malbách „Děti a včely“ a „Pletařka“ či osobitý Václav Tikal.

Absence sociálního realismu
Kromě ústředního zaměření se jednotlivé tématické celky liší formou, generačním i časovým rozpětím a jednoznačně také kvalitou. Je zřejmé, že do prvotně vytvořeného vzorce byla některá díla zakomponována „stůj co stůj“, a to i přes nevelkou provázanost s hlavním motivem. Ovšem, to, co považujeme za uměle zařazené, může být na druhou stranu kouzelné. Diverzifikace výstavy nemusí být finální a neměnná, ale naopak dynamická. Taková, ve které je dovoleno pomyslně i skutečně díla mezi oddíly přesouvat a zaměňovat za jiné. Pravdou ale je, že expozice nenabízí komplexní uměleckou interpretaci období, neboť je záměrně vynechán typický a oficiální přístup doby – sociální realismus. Absentují i někteří neopominutelní autoři a formy umění (např. poválečný design skla). I přesto je přínos sbírky obrovský, a to i z vědeckého hlediska v souvislosti s prezentací děl pozapomenutějších autorů. Projekt dokazuje, že české poválečné umění nezačíná rokem 1957, ale daleko dříve, o čemž se mohou zájemci přesvědčit v reprezentativním čtyřsetstránkovém katalogu nakladatelství Arbor Vitae, který je vystaveným exponátům věnován.