Emilie Mašková, studentka pátého ročníku Fakulty umění na Ostravské univerzitě – obor knižní a obalový design, zahájila 18. 1. 2013 výstavu svých kreseb v pražském Café 3+1, kde je k vidění do 20. 2. 2013. Výstavu nazvala Tvoroš, choroš, listonoš. Povídali jsme si nejen o jejím podivném názvu, ale také o studijním pobytu ve Švýcarsku, inspiraci a dalších plánech autorky.

Tvoroš, choroš, listonoš? Co se pod tím názvem skrývá?
Název vychází ze slovní hříčky, jež mě napadla v souvislosti s mými pracemi. V nich se vyskytují různí tvorové a tvary, které víceméně vycházejí z přírody. Jsou tak trochu lidské i zvířecí, houbovité i rostlinné. Slovo listonoš mě zaujalo, protože mi evokuje třicetiletou pošťáckou kariéru mojí mámy a taky to třeba může být zkratka pro strom. Choroš je houba, co se přiživuje na dřevu a roste velmi pomalu. Tvoroš zase představuje zkomoleninu slova tvor. Není v tom nic složitého. Na výstavě jsou převážně kresby z různých časových rozmezí. Část z nich vznikla na Vysoké škole umění v Bernu a část již za dlouhých podzimních večerů v Ostravě.

Jakým způsobem tvoříš? Kdo nebo co tě inspiruje?
Ztotožňuji se s jednoduchými prostředky. Nechávám proudit tok informací, které se tlačí ven. Důležitá je pro mě jakási minuta zastavení a propojení se s jinou realitou. Jako nástroj používám převážně obyčejnou propisku. Inspirace přichází sama od sebe. Nepracuji konceptuálně, ale spíše manuálně. Téma a technika rostou z procesu, do kterého se dostávám prací v ateliéru. Většinou tvořím přes den, mám ráda denní světlo. Ve Švýcarsku mě zaujaly ženy umělkyně, jako Julia Steiner, Silvia Bächli a Beatrice Gysin. O nich se dá říci, že mě inspirují. Mají společné médium kresby, ale pojímají je každá svým vlastním, intimním způsobem.

Pobývala jsi ve Švýcarsku. Jak se tam žije umělcům?
Nevím, jak se žije umělcům ve Švýcarsku, je to na mě moc obecná otázka. Můžu ale říct, že mně se tam žilo dobře. Na Vysoké škole umění v Bernu jsem byla normální student na ročním výměnném pobytu Erasmus v ateliéru Fine Arts. Rok je ale příliš krátká doba. Zůstala jsem tedy ještě jeden rok a udělala si tam dalšího bakaláře. V bernské škole umění jsem se chvílemi cítila jako v ráji. Abych mohla pohodlně pracovat, nejdříve musím mít připravený stůl s různými barvami, papíry a podobně. A to přesně bernská škola poskytovala. Byly tam k dispozici nejrůznější ateliéry, tiskařské dílny, dílny na zpracování železa a dřeva, medialab, kde byla možnost zapůjčit si fotoaparáty a kamery a jiné technické vymoženosti. Pociťovala jsem tam velkou dávku svobody. Byla to taková řízená svoboda, protože se tam pořádaly různé kurzy, z nichž si mohli studenti vybírat podle zájmu a potřeby. Učitelé byli umělci, kteří jsou tam zaměstnaní pouze na 30 %. Ta škola je vlastně jako takové vakuum, do kterého člověk spadne jako do měkkého. Myslím ale, že švýcarští studenti umění jsou méně připraveni na realitu než ti čeští, kteří si musí od píky platit všechno sami. Švýcarští studenti jsou hýčkaní školstvím, které jim platí kde co. Podle mě je Švýcarsko dobrá země pro život i umění, ale občas mi tam chyběl ten český zmatek, spontánnost, nedokonalost a potenciál něco měnit k lepšímu.

Na čem pracuješ teď? Jaké jsou tvoje další plány?
Právě teď pracuji na opravě maringotky, ve které se chystáme s přítelem od konce února bydlet. Vymýšlíme, jak tam přivést vodu a jak ušetřit co nejvíce energie. Výtvarně pracuji na sérii obrazů k mé diplomové práci. Ta se jmenuje Jiná kra. Vychází z krajiny v krajině. Tři díla z této série jsou k vidění již na výstavě Tvoroš, choroš, listonoš. Jsou to kresby propiskou, kde vrstvím jemné linie na sebe. Ty pak vytvářejí různé tvary, které vyvstávají skrze proces. Proces ve mně evokuje pletení nebo stavění vosích hnízd. Ještě pracujeme s kamarádkou Bárou Kratochvílovou na ilustracích do knížky snů Martina Kyšperského. Bude se jmenovat Chrizácká dobrodružství Christo Bah-n a budou v ní sny, které si Martin Kyšperský zapisoval po probuzení. Měla by vyjít během března.

Oldřich Janota má písničku „Jiná krajina“, kde to sousloví opakuje pořád dokola a v jednu chvíli z toho také vychází „jiná kra“.
Jé a já si myslela, jak jsem originální. Tu písničku si určitě musím poslechnout. Myslím, že u Oldřicha Janoty by se mi mohlo dobře kreslit.