Celý svět se ze dne na den uzavřel, všechen život se zastavil a umění s ním. Část kulturních institucí přesunula své působiště alespoň částečně na internet, kde se museli zabydlet i jejich návštěvníci.

Z pohodlí domova tak můžeme virtuálně navštívit Louvre, Národní galerii, koncert Berlínské filharmonie nebo film z kina Světozor. Do webových databází se urychleně digitalizuje vše, co v nich dosud chybělo. Milovníci kultury mají příležitost na svých obrazovkách cestovat po celém světě, dostat se na jinak vyprodaná představení a zkoumat slavné obrazy až do nejjemnějších tahů štětcem. A já se koukám na videa na YouTube a těším se, až vše zase otevřou.

Walter Benjamin ve slavné stati Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti zkoumá povahu technických obrazů (v jeho době především fotografie a filmu) a jejich vliv na společnost. Předvídá rozvoj masové kultury, která může fungovat pouze v technických reprodukcích bez originálu (neexistuje padělek filmu). Také zvěstuje konec či alespoň historickou bezvýznamnost starším uměleckým formám, jako je malířství nebo třeba divadlo.

Pravdy je na tom dost: Zfilmovaný Pán Prstenů a nahrávky Britney Spears byly pro kulturu začátku tisíciletí v určitém smyslu důležitější, než co se zrovna hrálo v Národním divadle. Přesto se pár čtenářů při této tezi maličko ošije. Takhle to přeci srovnávat nejde! Staré formy jsou dodnes důležité, a plné koncertní sály, hlediště i galerie to jenom dokazují. Benjaminovi lze empiricky namítat, že se stále hrají symfonie, otevírají se nové galerie a chodí se na balet, dokonce snad ještě víc než kdy předtím. A aktuálněji: Mnohým lidem zavřené koncertní sály, výstavy i divadla velmi chybí. Umění je nám sice technicky reprodukováno až do vlastní ložnice, ale něco tomu schází a možná právě to, co je důležité.

Nereprodukovatelná aura
Benjamin hovoří o auře uměleckého díla, o jeho specifickém zde a nyní. Když se setkám s originálem obrazu, protne se jeho jedinečná historie s mým vlastním životem. Koukám na plátno, které kdysi někdo vzal, barvami namaloval a které se nejrůznějšími peripetiemi dostalo právě sem. I já mám vlastní příběh, i když nemusí být nijak dramatický: Ráno jsem se oblékl, vyrazil si do galerie a těším se na kávu, kterou si dám potom. S obrazem se setkávám v jedinečném okamžiku střetnutí našich životních cest. Když jdu na koncert filharmonie, čeká na mne výsledek práce mnoha hudebníků, který mohu zaslechnout pouze jedinkrát v daném koncertním sále. Jde o jedinečnou událost, kterou jsem si připravil i já sám: Koupil jsem si lístky, slavnostně se oblékl, setkal se při té příležitosti s přáteli.

Aura se při technické reprodukci ztrácí. Není neutrálnějšího, ahistoričtějšího „plátna“ než svítící obrazovka, anonymnějšího zvuku než hrající sluchátka. Na internetu jsme Všude a Pořád a pro umění, které běžně funguje zde a nyní, je velmi těžké se tu prosadit. Jakousi vzpomínku na auru nám mohou poskytnout přímé přenosy nebo prožitky sdílené s přáteli. Přesto zde kralují formy, které pro toto prostředí vznikly a které jsou aktuální (v Benjaminově pojetí relevance vyjadřovacích prostředků): Večery trávím na YouTube, přes den scrolluji Instagram a občas zavítám na TikTok.

Chrámy umění
V karanténě poznávám něco o sobě i umění s aurou: Skutečně mi začíná chybět. Chci si zajít do divadla, a tak se obracím k záznamu. Alespoň nahlédnu do galerií na druhém konci světa, do kterých se nejspíš nikdy naživo nepodívám. Jedinečný prožitek aury mi v životě schází a také z tohoto důvodu se těším, až se vše zas otevře.

Benjamin chápe auru jako přežitek původní rituální funkce umění. Obrazy slavných mistrů považujeme skoro za jakési „relikvie“, virtuos jako by měl při výkonu položit oběť na oltář umění. K tomu lze spolu s Benjaminem přistoupit kriticky: jde o přežívající fetišismus, kterého nás právě technická reprodukce může zbavit. V případě videa na YouTube je nesmyslné uctívat jakýsi „originál“, který může vlastnit a sledovat pouze někdo.

Rituál lze ovšem nahlédnout i z druhé strany: Jde o svátek, slavnost, událost, která nás vytrhuje z běhu každodennosti a poskytuje jakýsi speciální prostor mimo. Právě to mi v karanténě chybí nejvíc. Každý den je jako druhý, stírá se rozdíl mezi víkendem a týdnem, občas i mezi dnem a nocí. Díky internetu mohu být všude a pořád a jsem za to rád, schází mi však zde a nyní, které je neopakovatelné, které je speciální a slavnostní. Chybí mi chystání a strojení se na koncert nebo do galerie, setkávání se s lidmi, následné diskuse; chybí mi onen aspekt Události.

O umění jako novém náboženství se uvažuje už od devatenáctého století. Není snad bez souvislosti, že se tak děje se zrodem prvních technických obrazů, především fotografie. Sdělovací funkce klasických forem zaniká a umocňuje se jejich druhý, rituální pól. Umění se stává zbytečnou hrou pro sebe samotnou, stává se svátkem, událostí. Právě vysvobození ze jha účelnosti přineslo obrovské převraty a rozvoj umění ve století dvacátém. Naučili jsme se vyžadovat zážitek, který je nepřenositelný, neredukovatelný na svou sdělovací hodnotu.

Až to otevřou
Jistě nechci tvrdit, že digitalizace uměleckých děl je zbytečná. Zcela naopak, i po otevření může být velmi užitečnou. Mohla by být alespoň částečnou odpovědí na problém turismu, který se ke světu umění váže: budeme mít možnost se rozhodnout, zdali nám virtuální reprodukce nevynahradí ušetřené emise. Digitální katalogy usnadní práci mnoha lidem a napomohou mnohem snadnějšímu sdílení.

Přesto mi karanténa čím dál lépe ukazuje, co všechno je do digitálního světa přenositelné, a co nikoliv. Mnohé z toho, co mě na světě umění tak baví, tuto zkoušku neobstálo. Kultuře současnou pandemií začínají těžké časy, některé instituce nejspíš budou muset zavřít, další se omezit. Plně se ukazují problémy financování tohoto sektoru a mnoho dalších nepříjemností, na které žádné řešení nemám. Mohu snad nabídnut alespoň jednu malou pozitivní myšlenku: Po konci karantény nebude o návštěvníky nouze. Já už se na tu událost moc těším.

text: Matěj Hřib