Do své vlastní hlavy nevidíme o nic víc než do cizích, a pokud ano, není nám to nic platné. Pravda je jen to, co se dá sdělit, a tak musíme zůstat poplatní schématům.

Není nic trapnějšího než den po dni přežvykovat pragmatickou omeletu ze žluklých vajec, na kterých jsi seděl tak dlouho, až praskla. Po básnickém bankrotu následoval sešup do propasti dezinterpretace. Život se stal oddalováním rozhodnutí. Volil jsi jen cesty, na které se dalo navázat co nejvíce způsoby. Teď se propadáš do čím dál mlhavější abstrakce. Svět kolem ztratil význam. Všechny možnosti se staly sekundárními. Nejsi už schopný dokopat se nějakou zvolit.

Regenerace se stala drogou a překlopila se ve svůj opak. Nic je stejně stresující jako všechno. Když člověk nic neřeší, má pocit, že hřeší. Radši pak řeší něco neviditelného, co ani není problémem. Problém je v oku pozorovatele. Subjektivní problém může pálit stejně jako ten sdílený-uznaný. Mnohdy se vyřeší sám nebo je odstíněn. Nejčastěji rozhřešen, zušlechtěn, přebolí, je zapomenut, přijat nebo zmírněn vlídným slovem.

Někdy problém – zahříván nudou a kofeinem – vyvře na povrch, jako když jsem si loni na Mikuláše zlomil ruku o zrcadlo. To naštve, takhle si ublížit, a pak to ještě vysvětlovat vyhořelým lékařům. Z komára se stane velbloud. Někdy stačí komár. Zabzučení rozetne tmu a spáč zařve: „Proč?“ Výbuch se jeví zcela neadekvátní situaci, ale to jen proto, že probuzenému nevidíme do hlavy. Dlouho se v ní nevětralo. Pravidla ucpala stavidla. Nahromadila se povidla jedu.

Problém dělá člověka
Problém dnešní maniodepresivní doby je v tom, že regenerujeme, až když musíme, až když hoříme, až když se ještě reverzibilní fáze degradace překlopí do už nezvratitelné devastace, z níž je návrat na výsluní spíše otázkou zázraku než odfrknutí. Je toho tolik, co dělat, že jsme regenerovat zapomněli. Když náhodou něco neděláme, přemýšlíme, co bychom dělat mohli nebo měli. Protahovací cvik zařadíme až pod rehabilitační sestrou, která nás dostává z nejhoršího.

Regenerujeme zábavou nebo sportem – nebo jen zabíjíme čas a huntujeme se čím dál víc? Jim Carrey říká, že když je někdo „depressed“, jeho tělo si dopřává „deep rest“. Odmítá nadále hrát vnucenou roli. Jak tedy relaxovat? Vychází spousta časopisů se spolehlivými návody, ale musíte napřed přijít na to, od čeho potřebujete odpočívat. Co máte za problém?

Bylo by moudré za problém brát jen to, co se dá řešit, jenže ono se dá řešit cokoli, že ano? V historii dávno minulé i té každodenní vidíme, že řešení přicházívá pomalu. Rodívá se až komicky ztuha. Ještě nedávno si doktoři mysleli, že nemoci se šíří zápachem. Představte si, že jste na tom podobně se svými vztahy.

Je třeba se do toho pořádně obout, což by ale bylo samo o sobě k ničemu bez trochy toho štěstíčka. Radši bosky? Newtonovi muselo spadnout na hlavu jablko, aby se mu v ní rozsvítilo. „Život a myšlení nejsou kompatibilní,“ říká Michelle Houellebecq. Přemýšlejte, ale taky se rozhlížejte, jestli kolem náhodou neletí pírko. Pokud ano, pokuste se ho chytit. Trénovat můžete pod opadavými stromy.

Buď máš štěstí ve hře nebo v lásce
Na akce už chodíš jenom do Kauflandu. Když potkáš někoho známého, vždycky je to někdo jiný. Už ti to ani nevadí. Stojíš u sýrů a tváříš se, že na někoho čekáš. Už jsi toho nakecal tolik, že jedinou možností, jak se vyjádřit, je vynechat. Většina slov a významů ztratila moc, jen vyplňují nekonečný prostor. Přesto je nemůžeš ignorovat, musíš je pochopit. Nesmíš to vzdát. Když je pochopíš, přestanou pálit.
Buď básníkem v bázni bažícím. Buď komikem, dráždi bránici. Smích je klepáním na nebeskou bránu. Trochu fatalismu do toho života. Pracovat na svém probuzení. Posunout se nebo regenerovat? Nervy. Zasunout? Moc to tam nervi. Dlouho jsi stál na jednom místě přisátý ke korytu jako klíště. Je čas do koryta vstoupit a plout, je-li v něm voda. Dneska je dost sucho.

Kdo se chce řítit, místo aby se řídil, pomáhej mu Duch. Beztak se řítíme všichni – na té kouli vesmírem. Čas se řítí a my ho musíme brzdit. Radši honit? „I za obecné bezproblémovosti je vesmír problémovým prostředím a bezproblémový stav duše snem,“ říká Oto Ivanovski. Možná bychom své problémy měli vítat. Já vím, zní to absurdně, ale nakonec – co nám zbývá? Bez bolesti není úleva, bez gravitace let.