Zdeněk Sklenář a láska k umění je nerozdělitelnou kombinací. Péči o něj se věnuje ve stejnojmenné galerii, kterou založil v Litomyšli v polovině devadesátých let. V roce 1999 rozšířil její činnost do Prahy. Dnes spojuje české umění do světového kontextu. A bude tak činit ještě v roce 3016. To mi prozradil při rozhovoru v Galerii Zdeněk Sklenář Chambre à part na Kosárkově nábřeží.

V umění jste byl vychováván od mala. Váš strýc, Zdeněk Sklenář, byl malíř a ilustrátor. Přivedl vás k lásce k umění on?
Byla to především moje rodina. Maminka, tatínek, sourozenci, všichni. Nebyl v ní nikdo, kdo by umění nemiloval. Všichni na něco hráli, všichni zpívali. Uměli něco lovit, protože jsme žili u řeky. Bylo v ní zastoupeno umění, ať v každodenním životě nebo vzdělávání, protože rodiče byli pedagogové. Všichni život toho malého člověka usměrňovali, takže nebylo ani možné skončit jinak, než u umění. Jezdili k nám lidé jako Seifert, Trnka, Lhoták – na tu dobu mně neznámí lidé, ale vždycky ojedinělé poezie. To byl vždy sváteční okamžik. Když do Krasíkova k řece přijel pan Werich, tak jsem viděl, že chytá kapry stejně dobře jako já. Tehdy jsem pochopil, že jsou to velcí lidé, protože nežili u vody a přesto se chovali tiše. Nekřičeli. Vyvolávali ve mně respekt a zároveň větší zájem a touhu. Později jsem se začal dozvídat, kdo vlastně jsou. A samozřejmě to mě pak přivedlo do Prahy.

Jaká životní cesta vás dovedla právě k povolání, možná poslání, galeristy? Být samotným umělcem, tak jako váš strýc, vás nelákalo?
Takovou myšlenku jsem měl po střední škole. Předvedl jsem strýci svůj talent. Sice mě pochválil, ale tak neobyčejně kouzelným způsobem, až jsem pochopil, že taková cesta nebude tou nejlepší. Ale přibližně v deseti letech jsem se setkal s knihou Život s Picassem od Françoise Gilotové. A ta o mém dalším životě rozhodla.

Pamatujete si větu, kterou vám strýc řekl?
Řekl mi – tož Zdeněčku, co ti mám říci, vždyť jsi můj synovec.

Novodobý trh s moderním uměním existuje v Čechách de facto 25 let. Vnímáte v posledních letech rapidní posun za účelem vyrovnání se trhu světovému, nebo stále kráčíme paralelně a ten světový nedoženeme nikdy?
Za těch 25 let se ohromně proměnila naše společnost. Prodat umělecké dílo bylo na počátku 90. let téměř trestným činem. Sám sebe považuji za průkopníka trhu s uměním po roce 1989. Myslím, že jsem jeden z mála, který přežil. Mnozí skončili na nedostatek vize, romantismu. Rozhodně v tom nebyly peníze, protože ty nejsou podstatou obchodu s uměním. Základem je vize a schopnost čelit každodenním naléhavostem a potřebnostem, které den přináší. Pokud má člověk zdravý romantismus a dokáže ještě alespoň částečně ekonomicky myslet, splňuje první předpoklad k tomu, aby mohl obstát. Ale na prvním místě je láska k umění. Ta je rozhodující, protože ti největší umělci, nejcitlivější, si cení těch, co milují. Láska je nenahraditelná energie na celém světě. Láska obsahuje vroucnost, pravdivost, pokoru. Musí být sen a velká touha. Ta překoná všechna ne, která jsou tak mocná, že mohou člověka porazit. Člověk si řekne – to přece nepřekonám… Překonám vše, co si přeji. Po téměř 25 letech stojíme na prahu dobývání světa. V cizině už vědí, kdo jsou osobnosti, kterým mohou věřit. Nepotřebujeme kohokoliv dohánět. Stačí jen trpělivě sledovat ty nejobdařenější talentem a úspěch se postupně přidá sám.

Co je umění?
Začíná tam, kde končí naše možnosti, tam začíná umění. Když narazíte na svá omezení a už nemůžete jinak, začíná to pravé umění. Do té doby je vše jen od slova umět, kdy leccos se dá naučit.


Krása je subjektivní. Přesto existuje krása, která má univerzální povahu

Vnímáte na současném trhu s uměním nějaký trend? Jak globálně, tak i v rámci vaší působnosti?
Považuji trendy za slabost. Je to nedostatek odvahy a ducha. Určitý strach z možnosti přijmout leccos jako jednotu. Trendy mě zajímají spíš jako něco, co může potěšit. Lze nazvat třeba kubismus trendem? Nebo třeba vznik fotografického aparátu? Nedokážeme ani odhadnout, co je trend a co závažný historický jev. Chce to určitý odstup několika desítek let, abychom věděli, jestli vzniká nový sloh, nebo je to jen bezvýznamný jev, který má pro někoho osobní význam, dokáže svým nadšením strhnout davy lidí a pak zanikne.

Setkáváte se s mladými vycházejícími umělci a hledáte jejich potenciál?
Nic nehledám. Žiji naplněný, šťastný život. Občas mě na mé cestě něco potká. Svoji energii neuzavírám do letopočtu narození. Jde mi o to, jestli je to umění, které mě inspiruje.

De facto před rokem byla v Jízdárně Pražského hradu uvedena výstava Karla Malicha. Setkala se s velkou návštěvností a ohlasem. Byla pro vás příprava Malichova díla pro další výstavní prostory v zahraničí výrazným podnětem?
Karlu Malichovi bude letos 90 let. Znám jej, miluji jej a obdivuji. Je to člověk, který jako jeden z mála současných umělců obsahuje univerzální hodnoty. Umělci si většinou vyberou úzký jev a ten vytěží. Malich je génius, který pracuje s univerzální energií. Je si dobře vědom, že je boží podstaty. Za slovem boží je obsažen i velký prostor pro činy člověka a jeho vnímání. Obsahuje i formy života v nejnemožnějších podmínkách. On oslavuje život v každé podobě. 30. března začíná v Ludwig Muzeu v Koblenci výstava Karel Malich Cosmic. I ve světě si přejí poznat Malicha. A další výstavy v zahraničí budou následovat. Malich je zázračná, čistá energie, zbožná.

Rád navštěvujete Čínu. Čím vás zejména obohacuje a co vás učí pro fungování ve vašem vlastním životě?
Čína je především zcela odlišná v každodenních náležitostech. K úžasu mě samozřejmě přivádí kontinuální vývoj pět tisíc let staré kultury, která je tou nejstarší na světě. Formy velkého umělce Brâncușiho byly známy už možná před mnoha sty léty. Mondrian, Kandinskij nebo Kupka a jejich geometrické obrazy, které daly základ konstruktivistickému umění, už známe z tužové malby z roku 1604. Aktivita Číny je tak značná, že bude bezesporu ovlivňovat naši zemi a život Evropy. K tužové malbě proniká vše, co je médiem západu – tedy olejomalba, klasické zobrazování sochy nebo nová média. Svaz umělců Číny má několik set milionů lidí. Představte si celou Evropu, kde všichni jsou malíři a sochaři. Čína je inspirativní země. Vychází z upřímného zájmu o pochopení povahy umění.


Planeta je pokropena krásou

Je to už téměř rok, kdy se výbuchem tehdejší galerie na Smetanově nábřeží uzavřela jedna kapitola vaší činnosti. Jak byste zhodnotil toto nové časové období? Co by vám nepřineslo, kdyby se tato událost neuskutečnila?
9. hodina, 57. minuta dne 29. 4. 2013, kdy došlo k tomu obrovskému výbuchu plynu, je novou zkušeností. Je to jistá mez, kdy jsem si uvědomil, že pocit sounáležitosti lidské společnosti je zásadní. Přicházely stovky rozsáhlých projevů přátelství a podpory… Uvědomil jsem si také, že ti, kteří plivají a pomlouvají, dostali do rukou bič a zdánlivě povyrostli. Je nutné zabývat se jen tím dobrým a toho nezdravého si být vědom. Přineslo mi to ujištění v tom, co už jsem dávno věděl. Jde o to žít život, který napomáhá spojovat energie, které dokážou překonávat, přenášet, zjednodušovat, být pravdivější. Zahynula celá řada děl. To se odrazí až v budoucnu. Mnozí spatří zničená díla pouze z reprodukcí.

V galerijní činnosti se zaměřujete zejména na malbu. Vnímáte u tohoto média největší potenciál?
Může se to tak zdát – ale skutečnost je taková, že se věnuji veškerým médiím. Nerozlišuji malbu a jiné druhy umění. Umění má pořád tutéž povahu. A má-li objevitelský charakter, spojený s ušlechtilostí, pak mě zajímá.

Jak se stavíte k médiu fotografie, která jako umění není stále vnímána paralelně například s malbou?
Domnívám se, že za posledních dvacet, třicet let došlo k proniknutí fotografie do života milovníků umění na pozici rovnocenného média malby. Prožitek, který můžete zažít u fotografie, je srovnatelný, jako před Monou Lisou. Je to totéž. Emocionální obohacení, poučení, nebo pocit vznešenosti je srovnatelný.

Sledujete i díla, která propojují více médií? Vnímáte v této aktuální cestě potenciál, nebo se jedná o inovativní manýru, která sama v sobě začne a končí?
Domnívám se, že propojovat jakákoli média je zdravé. Čím je je propojení extrémnější, tím je pro mě zajímavější. Je to jedna z forem, jak umožnit vznik uměleckého díla. Zcela určitě bude mít své Leonardy da Vinci.

Vrháte se do nějakých projektů bezhlavě, intuitivně, nebo každý váš krok promýšlíte racionálně?
To druhé slovo neznám. Manželka mi často říká, proč si třeba dopředu nespočítám, co mi to přinese. Je ekonomka. S racionalitou bych nedokázal podnikat. Obvykle vejdu, vycítím a řeknu ano. A teprve pak řeším, co to přinese. Na prvním místě je objevitelská vášeň.

Jaké umělecké období milujete a kteří autoři jsou vám nejbližší?
Od doby, co lidstvo zná umění, jej přijímám jako jednu velkou epochu moderního umění. Je jedno, jestli se jedná o zpěv, literaturu nebo divadlo. Všechno mě těší. Určitě jsou umělci, které mám více a méně rád. Samozřejmě – Matisse je nadevše. Braque je možná větší kubista než Picasso. Má pro mě hlubší zjitřenost. Picasso je společenský buřič. Ale oba jsou géniové. Nebo Marek Číhal, současný umělec. Autorů je celá řada. Nevymezuji se, jsem svobodný člověk. To největší v kultuře je ale kulturnost. Projevuje se tím, že umíte pozdravit staršího člověka, že jej pustíte v tramvaji. Že umíte držet příbor. Umíte spontánně pomoci, je-li třeba.

Jak daleko dopředu plánujete a jak dlouho obvykle trvá realizace vaší vize?
Mám to štěstí, že když si lehnu a zavřu oči, tak vždy něco spatřím. Je to okamžitá reakce, kdy se mi zjeví vize ve své realizaci a tu začnu hned naplňovat. Je to podobné jako u Karla Malicha, který neilustruje. Chvíli, ve které se něco děje, zobrazí. Nevymýšlí, nemusí spekulovat, aby dokonal. Prostě se to děje. To je výraz Karla Malicha. Mám to taktéž. Je to vlastně tvůrčí vize. Něco z přírody a něco z poznání. Jistý dar. Vážím si toho.

Na čem v současné době pracujete?
V současné době se tiskne bible se 105 reprodukcemi Bohuslava Reynka, která bude 16. 4. v 17 hodin uvedena v katedrále svatého Víta, následně ve Valdštejnské jízdárně zahájíme výstavu Reynek: Génius, na kterého jsme měli zapomenout. Všechny srdečně zvu. V těchto dnech se také procházíme po Praze s legendou čínské současné malby Zhang Xiaogangem a elitními kurátory Lu Pengem a Huang Zhuangem. Praha příští rok uvidí nádhernou výstavu tohoto velikána. Mezitím přemýšlím, jak žít s tou obrovskou ztrátou. Ale asi do roku 3016 mám nabitý program den co den. ∞