Na Tajemné dálky se rozhodně vyplatí zajít znovu, protože expozice je pokaždé unikátní, od půlky července k tomu i obohacená o nové grafiky autorů, jako jsou například Maxmilián Pirner, Karel Hlaváček, Jan Konůpek nebo Hanuš Schwaiger.

Tajemné dálky je název vůbec první výstavy věnované symbolismu v českém výtvarném umění v letech 1880 až 1914, jenž je zde kodifikovaný jako samostatný fenomén, který byl doposud prezentován pouze ve spojitosti se secesí. Jedná se vlastně o sérii výstav stejné koncepce započatou v polském Mezinárodním centru kultury v Krakově pod názvem „Vládcové snů“, poté v rozšířené verzi znovuotevřenou na podzim minulého roku v olomouckém Muzeu umění jako „Tajemné dálky“ a v současnosti pokračující v pražském Anežském klášteře. Autorem celého projektu je kunsthistorik a kurátor Otto M. Urban, specializující se na symbolismus a problematiku dekadence, který již v minulosti zpracoval výstavy obdobné tématiky („Moderní revue“, Národní galerie v Praze, 1995; „V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích“, Obecní dům v Praze, 2006; „Decadence in Bohemian Lands“, Brusel, 2009; „Decadence Now! Za hranicí krajnosti“, Galerie Rudolfinum v Praze, 2010), k nimž zpravidla vychází i katalog či stejnojmenné odborné publikace. Příprava tohoto projektu trvala řadu let, během nichž se podařilo opatřit díla nejslavnější ze sbírek zahraničních, i ta téměř neznámá či málokdy vystavovaná ze sbírek soukromých. K vidění jsou zde sochy, malby, kresby, grafické tisky, a dokonce i dobové literární publikace.

Po zahájení výstavy se v médiích zvedla vlna kritiky směrem k jejímu nainstalování. Nejčastěji bylo vytýkáno zvolení kovového materiálu pro stavbu paneláže, či změna rozvržení galerie. Jde o radikální zásah, při kterém pokladna a šatna byly přesunuty do vstupní haly a původní prostory jsou využívány jako výstavní, což je naprosto ku prospěchu orientace i celkové estetiky. Je zde hodně pracováno s průhledy mezi jednotlivými místnostmi a s umělým osvětlením. Výstava má atmosféru, což se například o stálé expozici ve Veletržním paláci, která má průřezem mezi nejvíce zásadními díly představit české umění celému světu, říci opravdu nedá. Je třeba si připomenout, že jde stále o tutéž instituci, jež nahradila obrazy zapůjčené ze stálé expozice na základě velikosti formátu, nikoli obsahu či významu, a to jen proto, aby nemusela znovu vymalovat stěnu, na které již čas prachem olemoval předešlý rám, a barva pozbyla sytosti. Instituce tolerující tento akt laxnosti a naprosto směšné neprofesionality zároveň nechala se svést k odvážnému experimentu – dovolila zbořit svou vlastní usedlou strohost, dala šanci kreativnějšímu přístupu a učinila tím velký krok. Vystoupit proti zažitým stereotypům v Národní galerii, oslovit mladé architekty Filipa Koska a Jana Říčného, vyžadovalo jistou kuráž. Fakt, že Národní galerie v čele s novým ředitelem Jiřím Fajtem byla této spolupráci vůbec otevřena, je známkou toho, že se věci mění k lepšímu. Z tohoto hlediska je třeba začít vůbec instalaci celé výstavy hodnotit. Mít na mysli, jak běžně výstavy v daném prostoru vypadají a jak je k instalaci expozice přistupováno v dané instituci. Teprve nyní můžeme diskutovat o tom, zdali se experiment zdařil nebo nezdařil. Mně osobně připadá výhrou, že vůbec k nějakému došlo. Zaráží mne však, že nebyl proveden žádný zkušební test materiálu, který by předem zabránil korozi, jež se počala objevovat až v průběhu výstavy.

Místnosti jsou tematicky rozděleny hned do několika částí, jež divákům mají co nejvíce přiblížit ideu symbolismu. V úvodní části s názvem„Samota snů“ se ponoříte do umělcových niterních tenzí. Pevné prolnutí autora s vlastním dílem, které splývá se životem ovládaným pocitem nepatřičnosti a vykořeněnosti, vede umělce na pouť do jiných, umělých světů zbavených trapné reality. Každý z možných úniků znamená odmítnout účast ve hře soudobého světa. Dominantními díly zde jsou obrazy „Piják Absintu“ od Viktora Olivy nebo „Umělcův sen“ od Emila Holárka.

Následující místnosti „Ztracený ráj“ a „Vnitřní zrak“ jsou věnovány spiritualismu. Na přelomu století vliv církve slábne, což překvapivě posiluje zájem o otázku víry a křesťanství v duších tvůrců jakými jsou například František Bílek, Anton Hanak nebo ve svém pozdním díle i malíř Jakub Schikaneder. V hledání spirituality se symbolisté inspirovali i moderním vědeckým poznáním. Hypnotické transy, duchařské seance, hermetické teorie a okultní praktiky rozšiřovaly umělcovo vědomí a probouzely jeho vnitřní zrak. Zkušenost s takovými věcmi dokáže sloučit zdánlivě neslučitelné, například nenásilně propojuje energii Bohumila Kubišty s Ladislavem Šalounem.

Následuje četné množství prací na papíře. Jedná se o jak již zmiňované kresby a grafické listy, tak i množství děl literárních. Vliv literatury a především poezie byl v symbolismu velmi silný. V této době se poprvé začíná uvažovat o knize jako o uměleckém objektu. Je zde zvýšená pozornost při volbě papíru, formátu, fontu, typografii a vzniká mnoho experimentů, podílejících se na vývoji knižní kultury, která je pro české země velmi důležitá. Očekávala bych zde například autorské knihy Josefa Váchala, ale vzhledem k četnosti současně probíhajících výstav, na kterých se Váchal vyskytuje, zřejmě nebylo možné je obstarat.

Snad nejpočetněji zastoupený je zde soubor „Přízraky noci“, prezentující temnější melancholickou stránku symbolismu. Stíny noci, vytvářející v naší mysli ty nejděsivější vize děsu, či snad skutečné stvůry ze samotného pekelného lůna? Sabaty čarodějnic, upíři, čerti a další postavy z nočních můr, které na dnešního diváka působí poněkud groteskně, neboť se doba za sto let změnila. Teskné krajinomalby, pro symbolismus tak příznačné, jsou námětem prostupujícím celou expozicí. Příroda a její životodárná i život beroucí síla byla pro tehdejší výtvarníky nekonečnou inspirací, nevyřešenou záhadou, fascinací a dost možná i jedinou útěchou v reálném světě. Proto není příliš překvapivé, že i ve zbylých částech výstavy jsou četně zastoupeny náměty nymf nebo víl, které se snad nakrátko zjevily odněkud z houští. Plynule se tak navazuje na poslední téma, v němž vystupují postavy z bájí a pověstí.

Zvýšenou pozornost si zde zaslouží raná a velmi překvapivá díla Alfonse Muchy, premiérově vystavená až na Tajemných dálkách. Překvapivá jsou v tom smyslu, že předcházejí jeho secesnímu období a naprosto se liší od rukopisu, který si později Mucha vybudoval, a díky kterému se proslavil po celém světě. Dalším exkluzivním obrazem je zde „Libuše“ od Karla Vítězslava Maška, zapůjčená ze stálé expozice v pařížském Musée d’Orsay. U nás je dílo vystaveno vůbec poprvé, ač se jedná o obraz, který je ve světě tím nejznámějším dílem prezentujícím český symbolismus. Při koncipování výstavy šlo o to, vedle děl, která jsou notoricky známá, ukázat i díla zapomenutá nebo nepříliš často vystavovaná. Zastoupeno je zde přibližně padesát autorů, zahrnujících i takzvané české Němce jako například malíře Augusta Brömse, Richarda Teschnera či Ferdinanda Staegera.


Poslední komentované prohlídky proběhnou od 16 hodin v Anežském klášteře v Praze dne 12. září s historikem Filipem Wittlichem a dne 23. září s autorem výstavy Otto M. Urbanem.