Topičův salon připomíná svou slavnou historii výstavou uspořádanou ku 120. výročí svého založení. Dávnou prestiž galerie už postrádá, o vlastní historický odkaz se ale pečlivě stará, což je vidět nejen na příkladu současné expozice.

Topičův salon si do dnešní doby drží jedno „nej“ – nejstarší soukromá galerie v Praze. Byl založený v roce 1894 známým pražským nakladatelem a knihkupcem Františkem Topičem na Ferdinandově (dnes Národní) třídě. První Topičův salon se nacházel na parcele domu stojícího vedle dnešní galerie. Jednalo se o industriálně laděnou stavbu se stropem ze skla na železné konstrukci. Tento typ budov reprezentoval ve své době skutečný architektonický i estetický progres a tato modernost se měla odrazit i ve výstavním programu galerie. Neméně podstatný byl i národní, vlastenecký akcent, jejž zrcadlila nejen výstavní činnost, ale i produkce Topičova nakladatelství. Národnostní notu podtrhuje i umístění v centru vlasteneckého dění, na českém korzu Národní třídy, v těsné blízkosti Národního divadla a kavárny Slavia. Nakladatelství ovšem nemělo jen funkci národotvornou, ale výrazně podpořilo i nástup moderny na naši uměleckou scénu.

Poradcem Františka Topiče ve věcech výtvarných se stal umělec Viktor Oliva (populární zejména díky svému obrazu Piják absintu, visícímu dodnes v kavárně Slavia), který se výrazně podílel na tvorbě výstavního programu. Ten dával veliký prostor mladé generaci výtvarníků. Samostatné přehlídky zde měli Luděk Marold, Alfons Mucha nebo Jóža Úprka, ze skupinových výstav byly podstatné zejména dvě přehlídky Spolku výtvarných umělců Mánes, který sdružoval nejprogresivnější české umělce (jednalo se o jedny z nejdůležitějších výstav konce 19. století). Prezentovalo se zde ale i šedesát světových grafiků, mezi nimi například Toulouse-Lautrec. Takováto konfrontace se zahraničím měla pro Čechy velký význam. V našem prostředí se stále tápalo v hledání té správné cesty k modernosti (na skutečnou osobnost moderního umění narazil až v roce 1902 spolek Mánes, kdy v Praze uspořádal výstavu Augusta Rodina). Všechny výstavy byly prodejní a František Topič je tak chápán jako jeden z prvních českých galeristů.


Tímto obdobím, takzvaným prvním Topičovým salonem, se zabývá i aktuální výstava. Představuje stručně všechny expozice, které se zde mezi léty 1894–1899 vystřídaly a zároveň výběrově prezentuje ukázky v minulosti zde vystavených děl. Jádrem přehlídky je ale soubor dobových plakátů, zapůjčených z Uměleckoprůmyslového muzea. Ať už jde o plakáty k Topičovým výstavám od Viktora Olivy nebo Arnošta Hofbauera (které patří k tomu nejlepšímu z české plakátové tvorby), případně o plakáty Alfonse Muchy.

Výstava navazuje na podobu dobových salonů, díla jsou označena čísly a návštěvník musí procházet přehlídku s papírem s popiskami v ruce. Na prostředí původních salonů reaguje i dekorativní výzdoba prostoru (i když v tomto případě skutečně nijak působivě zvládnutá). Výrazným rušivým elementem se ale stává až fotobuňkou spouštěné osvětlení v bočních místnostech galerie, kde návštěvník musí neustále pobíhat, aby si mohl znovu prohlédnout to, co mu právě zmizelo ve tmě.

Život v nové budově
Nová historie Topičova salonu se píše od roku 1906. František Topič zakoupil sousední budovu na Národní třídě, kterou nechal přestavět jedním z hlavních představitelů české secese, architektem Osvaldem Polívkou (autorem například Obecního domu). Topičův salon se tak přestěhoval do moderní honosné stavby, v níž se nachází dodnes. Takzvaný druhý Topičův salon fungoval v letech 1906–1911 a program měl poměrně široký. Konaly se zde výstavy prezentující např. Brožíkův akademismus i avantgardní přehlídky (například skupiny Osma), což naznačuje velkou otevřenost a liberální postoj k umělecké tvorbě ze strany vedení, ale podle dobových svědectví i snahu za každou cenu upoutat pozornost třeba i v negativním smyslu. Třetí salon fungoval mezi léty 1918–1936 a byl programově i kvalitativně více nevyvážený. Přesto zde proběhlo několik zásadních událostí, včetně první samostatné výstavy Jana Zrzavého nebo Josefa Šímy. V roce 1936, po smrti syna, prodal František Topič dům, nakladatelství i uměleckou sbírku a Topičův závod se ocitl v rukách Jaroslava Stránského, majitele Lidových novin a nakladatelství Fr. Borový. Začíná tak čtvrtý Topičův salon, trvající mezi léty 1937–1949. Jde o nejdynamičtější období galerie, která se v tu dobu dostává do centra avantgardního dění. Vystavuje zde jak Štyrský a Toyen, tak Skupina 42, skupina Ra, Sedm v říjnu a v roce 1947 je zde uspořádána i výstava mezinárodního surrealismu. V tomto období došlo k těsnějšímu sepětí výtvarného umění s literaturou a zde založeným divadlem, což odráží dobovou snahu o uskutečnění jakési avantgardní syntézy, jak se o to pokoušel třeba i Emil František Burian se svým divadlem D. V roce 1949 byl dům zestátněn, usídlilo se zde nakladatelství Československý spisovatel a salon fungoval jako jeho galerie až do počátku 90. let.

Salon dnes
V restitucích se dům vrátil do rukou rodiny Stránských, která prostory nabídla aukční společnosti 1. Art Consulting. Ta umožnila fungování současnému pátému salonu, jenž existuje od roku 2008. Společnost Topičova salonu je nezávislá a sleduje vlastní program, jenž je dnes poněkud konzervativnější, než v dobách své největší slávy. Instituce do jisté míry postrádá i dynamiku, která by oživovala dění kolem galerie. V dnešní konkurenci zůstává, i přes poměrně kvalitní výstavní program, spíše šedou myškou, která se míjí s tím podstatným, co se na naší současné umělecké scéně odehrává. O salonu je slyšet spíše v těch souvislostech, kdy se obrací sám k sobě. Zdařilým výkonem je jistě vytvoření dvou zajímavých publikací, jež společnost vydala v letech 2011 a 2012 a které se zabývají historií třetího a čtvrtého Topičova salonu. Určitý mediální ohlas měla i současná výroční výstava. A toto připomínání minulosti živí značku Topičův salon dodnes. ∞


120 let Topičova salonu
Topičův salon (Národní 9, Praha 1)
9. 12.—23. 1.