V doslovném překladu performance znamená výkon. Abychom vyvinuli dostatek sil a dosáhli požadovaného výkonu, je jistá míra vytrvalosti nezbytná. Umění performance nahlíží na různé druhy vytrvalosti jako na svoje formy. V akcích Petra Štembery ze 70. let vidíme blížení se nikoliv prahu, ale stropu (nejen) fyzické bolesti, kdy se objevují různé důvody nepokračovat.

Podoby vytrvalosti
Vytrvalost se může týkat jsou těla (přežít), duše (nezbláznit se) a ducha (věřit). Tyto kategorie lze vnímat jako tři sféry vytrvalosti, které se objevují dohromady v poměru úměrně situaci. Nejzákladnější parametry vytrvalosti jsou intenzita a časovost. Určité vytrvalostní disciplíny vyžadují výrazný fyzický výkon – dynamický pohyb, jiné, např. meditace, se odehrávají v nehybnosti. Dále je rozdíl, jedná-li se o jednorázovou věc, opakující se těžkost, anebo kontinuum nesourodých motivů. Podstatným atributem vytrvalosti je motivace: proč pokračuju, proč nepřestávám, proč se vystavuji něčemu, co mi není milé, vlastní… Specifickým druhem motivace k vytrvávání je umělecký záměr. V rámci umění performance vznikaly a vznikají díla, kde je vytrvalost předmětem (akce). Vice versa, vytrvalost může dodat běžné činnosti performativní hodnotu. Je zde do očí bijící rozdíl mezi „chtít“ a „muset“, ne?

Konkrétně
První performance Petra Štembery zaměřená na vytrvalost bylo desetidenní hladovění v Paříži. Působení tohoto druhu vytrvalosti na jeho bytost přimělo Štemberu navazovat obdobně hraničními akcemi. Jeho akce se týkají obnovy napojení člověka na přírodu, dále kontaktu se sebou samým, který bych označila za kriticky narcistický (tj. nejedná se o klasickou zahleděnost, ale o vyvolávání intenzivní sebereflexe, za účelem hraničního poznání nejen sebe samého, ale člověka obecně). Na rozdíl od Jana Mlčocha (jeho současník – performer, který často a výrazně pracoval s publikem) volil samotu, práci pouze s nezbytnými asistenty, maximálně úzkou skupinu diváků.
Petr Štembera se tedy pohyboval na pomezí land-artu, body-artu a hraničních performancí z psychologickým a duchovním podkresem. Uvedu tři konkrétní příklady:

I. Spaní na stromě
(1975)
Mnohoznačná vytrvalost hraje roli při akci, kdy po třech dnech bez spánku strávil čtvrtou noc na stromě. Štembera musel vydržet vzhůru a potom se přimět spát v nepřirozeném prostředí – tyto vytrvalosti jsou v juxtapozici.

II. Skoku č. 1
(Praha, 5. 1. 1976)
Štembera provedl dva skoky. Mezi prvním a druhým byl v místě dopadu vytvořen hořící kruh s kyselinou uvnitř; zde dochází k vytrvalosti poněkud krátkodobé, což zní jako paradox – čas je ovšem relativní a pomyslný koeficient vytrvalosti tvoří vícero veličin.

III. Narcis č. 4
(1978)
Série performancí Narcis č. 1-4 zanáší akt vzhlížení se do fyzicky náročných situací. Ve čtvrtém a posledním zpracování se Štembera ocitá mezi dvěma prkny, které se k sobě přibližují, zatímco on má hlavu přenou o obrácené zrcadlo, jež plaze se posunuje k druhému obrácenému zrcadlu opřenému o zeď na druhém konci prken. Zde je jistá dualita v konečnosti a intenzitě bolestivé situace.

Přestávání
Jakékoli snažení, vyjma úkolu Sisyfova, nalézá svůj konec v kolapsu – vyčerpání, případně smrti. Tomu může předcházet reflexe a vyhodnocení, že vyčerpání brzy nastane, že vytrvávání doopravdy nepřinese posun, ale výše popsaný konec. U Petra Štembery bylo, krom osobního vyčerpání, zásadním nebezpečí hrozící signatářům Charty 77. Vedle této hrozby působila jeho bolest vyvolávaná z artificiálních důvodů poněkud trapně, vzhledem k tomu, že by jiní takto i více měli trpět nedobrovolně v režii režimu. Spojila se zde tělesná slabost a síla kritického myšlení. Obecně řečeno i zanechat vytrvávání vyžaduje jakýsi typ vytrvalosti a vůle. V tomto směru je zvláštním příkladem vytrvalosti abstinence, která vyžaduje narušení kontinuity a absenci onoho druhu akce. Totiž, co je vytrvalost a co je její ukončení záleží i na volbě „soustavy souřadnic“.

text: Eva Marie Růžena