Je špinavý. Zarostlý. Nemůže se ani postavit. Křičí. Překáží. A tančí. Už mu zbylo jen tělo, které se snaží ovládnout, a možná nám říct „jsem tady, jsem součástí toho všeho“.


Na nádvoří Domu pánů z Kunštátu v Brně shluk diváků následuje každý jeho pohyb. Najednou všechny zajímá popelem a barvou začerněný muž pomalu opírající své tělo o zdi, protahující každou končetinu různými směry, stáčející se do klubíčka a po několik sekund zas téměř stojící na hlavě. Promyšleně. Co jeho tělo nebo mysl chce, to se snaží nám sdělit. Stává se před našima očima jedním z lidí, které potkáváme každodenně, jen o jejich pohybu nikdy nepřemýšlíme jako o uměleckém. Proč? Nesnaží se nám nic říct? Nevyjadřují stále své vnitřní nutkání a myšlenky tím jediným, co jim ještě zbylo? Když jdete po zážitku tance butó performera Pasiho Mäkely městem domů, vidíte, že každý bezdomovec tančí.

Black Piece představil finský performer, hudebník a konceptuální umělec Pasi Mäkelä v rámci projektu Nové sady, sérií jednorázových performativních událostí dramaturgické a produkční platformy Terén pod hlavičkou Centra experimentálního divadla (CED) v Brně. Spojil témata jako bezdomovectví, město, kvantová fyzika zaměřená na elementární částice, společnost a únik z ní do městského tance butó. V něm nachází projev závisející pouze na něm jako tanečníkovi, zároveň možnost stát se anonymním a pak hledat spojení s konkrétní postavou a jejím vnitřním světem.

Klaun a génius
Performance doprovázela živá hudba plná nepříjemným ohlušujících zvuků vytvořených mnoha způsoby a nástroji. Od drnkání na struny houslí přes elektronické pazvuky až po údery vrtačky do kovových kláves. Tam někde jsem hledala tu kosmickou periferii, o které informuje program. Hudebník neustále sledoval Mäkelu a přizpůsoboval jeho akci zvuk. Sám celou dobu připomínal blázna nebo génia s výrazem „něco jsem objevil“ ve svém soukromém koutku laboratoře zvuků.

Nejsilnějším motivem performance Black Piece byl jednoznačně člověk na ulici. Mäkelä pomalu testuje stabilitu svého těla s pomocí zdí pomáhajících jeho tělu vytvořit na několik sekund stabilní sochu v nepříjemné a krkolomné pozici. Následuje tíhu končetin a zákony gravitace, stáčí se po zemi, dokud nenarazí na překážku, a když je opět kolem něj volné místo, natáhne se do maximální délky svého těla. Pomalé povalování střídá nestabilní chůze, která končí opět na zemi téměř s úlevou. Někdy je to námaha, jindy zkouška, co svaly zvládnou. V jeho černém obličeji se neustále odehrává mimický příběh připomínající hru klauna nebo blázna. Vyplazuje jazyk, šklebí se, kulí oči, píská si. Jeho bezdomovec měl prvky toho opilého člověka, co se někde válí, ale právě takové tělo jako by bylo lépe uzpůsobeno k tanci. Vypnutá mysl a soustředění se na to, kam padá, kam se může natáhnout, spadnout, vylézt, kde se opřít, protože už nelze kontrolovat nic jiného. Cítí pouze své tělo podléhající fyzikálním zákonům. A hraje si.

Černá skvrna
Zhruba uprostřed akce se Mäkelä přesunul na vyvýšené místo na nádvoří připomínající jeviště, kde měl nachystány rozložené krabice namísto opony. Na ně pomalu nanesl pomocí mopu a kbelíku s barvou černou skvrnu a roztíral ji po ploše. Pomalu, do všech stran, až pokryl velkou část krabic. Vlastně ji začernil, zašpinil, nabarvil, popatlal. K tomu stále ta někdy uším nepříjemná hudba, před kterou se neschováte. Duní ve vás, tlačí se vám do uší, až si je zacpáváte. Někdy jako by křičela místo toho člověka s mopem, chvíli ho zase následovala a křičela na něj. Tlačila nás někam do kouta. Mäkelä nevytvořil barvou konkrétní obrys, černá skvrna byla jen větší a větší. Zanechal stopu. Kreslil a my chtěli vědět co, a čím víc roztíral, tím víc jsme v tom hledali. Chvílemi v té skvrně něco vidíte a pak se to ztratí. Po čase přestanete chtít něco vidět, protože zjistíte, že to stejně vždycky zmizí. A zůstane jen stopa člověka s mopem, které nerozumíte.

Obyčejně neobyčejné
Prostor nádvoří Domu pánů z Kunštátu dával celému projektu nejprve pocit, že se neděje absolutně nic jedinečného. Několik podniků se zahrádkami dál obsluhuje své zákazníky, procházejí lidé, všichni si povídají. Že se občas někdo povaluje po zemi není důvod k pozornosti. Až teprve, když se ten člověk začne pohybovat nezvykle pomalu, křičí do mikrofonu nesrozumitelná slova, ozývají se nepříjemné zvuky a seskupí se lidé okolo, pak se začne dít něco neobvyklého. V ten moment už jsme všichni součástí hry. Už je tam nějaký vztah, někdo nám chce něco říct, vtáhne vás to. Pak stačí, aby středobod toho všeho dvakrát tlesknul a šel. Všichni se okamžitě zvednou a odchází za ním.

Celek polovičního chaosu a podivných zvuků ukotvilo tělo. Postupně polonahé, špinavé a zavazející. Lidé procházející okolo se divili, policejní auto zpomalilo, děti se chvílemi báli. Proč všichni soustředěně zírají na toho trhana? Aha, protože on tančí.