S designérem šperku Hanušem Lamrem jsem se sešla v jeho ateliéru na Malé Straně, kde jsme zapředli příjemný rozhovor nejen o jeho tvorbě. Hanuš se do povědomí veřejnosti dostal hlavně díky realizaci brože pro Madeleine Albrightovou, ale známý je i pro své šperkařské zpracování vegetativních a zoomorfních motivů.

Na začátek, kdy došlo k přerodu ve vaší tvorbě?
Největším přerodem pro mě byla doba, když jsem začal dělat rostlinné a zoomorfní motivy. Měl jsem k tomu nakročeno už od dětství, kdy jsem jako kluk chodil do botanického kroužku. Ale mělo na mě vliv i rodinné prostředí.

V čem?
Můj pradědeček byl švec, který později cestoval po Jižní Americe a lovil zvířata. Udělal si kurz a dovážel vycpaniny zvířat lodí do Čech, kde jsou dodnes ve sbírce olomouckého muzea.

A dědeček byl architekt, takže měli nádhernou zahradu, babička se o ni starala a já tam měl svoji skalku. Takže už tehdy se mě příroda týkala. A zároveň jsem na základní škole hodně dělal věci ve stylu svého táty (malíř Aleš Lamr, pozn. red.), což se do mě promítlo tak, že jsem se ještě na střední mnohem více vyjadřoval pomocí abstraktních a geometrických tvarů. Pak jsem šel studovat na UMPRUM k Vratislavu K. Novákovi, který taky hodně pracoval s geometrií. Později už tolik ne, ale bylo to tam. Šel jsem pořád tedy tímhle abstraktnějším směrem, a potom někdy ke konci mých studií, což bylo někdy mezi lety 2000‒2002, jsem pomalu začal pracovat s přírodou v tom smyslu, že jsem se vrátil k tomu, co mě v dětství bavilo, tedy k botanice, kterou jsem spojil s výtvarnem a řemeslem. Což byl pro mě prozatím nejdůležitější přerod a od té doby se toho držím.

Tedy jste si tímto přerodem našel svůj vyjadřovací jazyk?
Vlastně ano, nevím, jestli je to úplně dobře, ale nemám z něj prozatím touhu vybočit a měnit ho. Je sice možné, že se stane, že vybočím, ale prozatím to neplánuji.

Zmínil jste, že zpočátku vás hodně ovlivnila tatínkova tvorba. Můžete o tom povědět víc?
Určitě. Můj táta maluje hodně barevně. A vzpomínám si, že třeba v prváku na střední jsme dostali za úkol pracovat se špejlemi, které jsme měli lepit na papír. A já jsem do té vzniklé kompozice zarputile maloval fixy, za což mě paní profesorka napomenula. Prý jsem tím popíral přírodu. K čemuž se teď vracím znovu. (Zvedá se a přináší z poloviny kolorovaný zlatý šperk na krk.) A vůbec to nevnímám tak, že bych tou barevností popíral přírodu, to ne. Vždyť v minulosti, v antice i baroku, se sochy také barvily.

Baví mě teď dělat tak trochu „prasárny“. Tedy, že to jemné a citlivé částečně „devastuji“. Nejsem samozřejmě první, kdo to dělá, ale dělám to v rámci své práce, protože mi to nedá a vracím se k tomu, co mě dříve bavilo, zpátky, protože cítím, že ta potřeba výrazného barvení ve mně byla odjakživa.

A kromě toho mi lidé říkají, že způsob, jakým barevné části vyjímám, je vlastně strašně čistý, díky čemuž tam někteří vidí spojitost s dílem mého táty.

Při své šperkařské práci vycházíte převážně z přírodních motivů. Také příroda se pravidelně mění. Které roční období vás nejvíce inspiruje?
Asi mám nejraději léto, vedro prostě. Ale nemám to tak, že by mě nějaké období inspirovalo vyloženě víc než jiné.

Teď mi k vám sedí podzim, jak jste povídal o té barevnosti…
V tomhle nemám žádnou prioritu. Všechno mi to splývá. Ten přechod mezi obdobími už není tak zřetelný. Nejsou to taková ta ladovská období z kalendářů.

Jedna z mých oblíbených kolekcí ve vašem portfoliu jsou prsteny Angelica (prsteny inspirované strukturou stvolu anděliky lékařské). Jaká fáze výroby je pro vás nejnáročnější?
Pro mě byly u tohoto šperku nejtěžší asi ty začátky. Protože dnes už mám modely, ale dřív jsem to řezal ze stvolů, které jsem nacházel, oloupal, a zpočátku jsem z nich vyráběl i krabičky. Ale ten nejdůležitější bod je udělat kvalitní formu. Dobře to z ní sejmout a odlít, čemuž předcházelo strašně moc experimentů. Spousta druhů formiček.

Takže u každého výrobku je zásadní hlavně kvalita formy?
Vlastně ano, protože pro každý prstýnek, pro jinou velikost, musím odlít jiný rozměr stvolu, takže dodneška tu formu pořád odlévám znovu, ale už je to jednodušší.

Jak vypadá pracovní den designéra šperku? Chodíte do ateliéru pravidelně, nebo pouze když máte vizi toho, na čem chcete pracovat?
Chodím pravidelně, každý den. Jako do práce. A ačkoliv by to bylo fajn, tak ne vždycky mám nějakou vizi. A jelikož dělám hodně na zakázkách, tak musím chodit denně. I když bych rád nepravidelně a dělal si jen to, co chci, a to, co mě baví stoprocentně. Ale i takhle je to fajn.

Já v rámci zakázek vycházím jen ze své práce. Takže zákazníci si vybírají z mých věcí, které třeba jen nějak pozměníme nebo přizpůsobíme na míru, ale nedělám něco v úplně jiném stylu, takže mě to baví.

A jak moc cítíte omezení při tvorbě na zakázku?
Někdy velice. Občas si lidé hodně „vymýšlí“, někdy mi to sedne, někdy ne, což je potom velký problém. Takže se učím nebrat si zakázky, u kterých cítím, že mi nesednou. Což je těžké, protože člověk samozřejmě musí hledět na peníze. Od čehož je potřeba se v takových chvílích oprostit, vykašlat se na zisk, který z toho kouká, a opravdu to nechat být, protože to většinou stejně nedopadne dobře ani z pohledu zákazníků. Protože se může stát, že ani oni nejsou spokojení, a pak je to všechno vlastně k ničemu.

Prosinec. Vánoce. Jaký vztah máte k vánočním ozdobám? Někdo je dokonce sbírá.
My se ženou určitě sbíráme. Nesbíráme tedy nějaké vyloženě historické kusy, ale chodíme po Vánocích do výprodejů do IKEA, kde zůstávají ty skoro nejzajímavější ozdoby, a tam hledáme.

A co Váš vánoční stromeček? Je „vyšperkovaný“?
Stromeček máme většinou plný, takový trošku „přeplácaný“, různými ozdobami. Bývají tam skleněné, ale i nějaké staré, ke kterým občas něco přidají i děti.

A pak taky tady před ateliérem vždycky ozdobím opadaný fíkovník.

K Vánocům jako takovým máte tedy kladný vztah?
Určitě. Dříve jsem byl aktivně věřící a to jsem je vnímal úplně jinak. Dnes, ne že bych věřící nebyl, ale vnímám to jiným způsobem. A Vánoce prožívám hlavně kvůli dětem.

Tady možná nastává nějaký další přerod?
Možná ano. I děti už jsou větší, je jim devět a sedm. Takže uvidím, co přijde.

A pomáhají vám děti při tvorbě? Mají tendenci se zapojovat?
Je to těžké, protože stejně jako všechny dnešní děti mají spoustu kroužků a do ateliéru se za mnou dostanou většinou jednou za čas, jelikož nebydlíme tady blízko.

A po škole mají většinou nějaký kroužek, takže se doma sejdeme v šest, sedm, udělají si úkoly a jdou spát. Takže na cestu do ateliéru není čas. Možná až budou větší a zvládnou sem dojet sami metrem, budou se zapojovat víc. Ale syn mi vlastně pomáhal dřív, když byl menší, dal jsem mu pilku s pilníkem a bavilo ho to. To mi přišlo fajn.

Tento ateliér máte po tatínkovi. Vy sám jste ho v něm jako malý navštěvoval?
Táta to tady měl spíš jako depozitář. Protože maloval hlavně velké formáty, na které mu to tu bylo malé. A hlavně si myslím, že to tu pro jeho malířskou práci bylo stinné. My jsme tehdy měli velký půdní byt, kde bylo hodně světla, takže maloval hlavně tam.

Asi se cítil lépe doma než tady. A i když je to krásné místo, tak když se tady zhasnou všechna světla, je tu tma. A potom je tu taky velká vlhkost, což nevím, zda bylo pro obrazy úplně dobré. Tohle místo měl asi spíš z důvodu, že do bytu se mu všechny jeho obrazy nevešly.

A kam přišly obrazy po tom, co jste sem přišel vy?
On nám táta opravil takový dvojdomek na kraji Prahy, a tam se mu už všechno krásně vešlo.

Momentálně můžeme vaše dílo najít na výstavě „Skrytá řeč rostlin“ v Národní galerii. Co přesně tam máte?
Mám tam vystavenou jednu věc. Bílý květ. Což je odlitek z plodu mochyně. Šperk s řetízkem, který je řešený provléknutím přes hlavu. V bílé barvě textura rostliny krásně vynikne, protože má tendenci působit jako kost. A společně se slečnami kurátorkami jsme ji vybrali pro výstavu, právě z důvodu rostlinné tématiky. Šperk mám nainstalovaný na stvolu bolševníku, který je z porcelánu a působí trochu jako antický sloupek.

A symbolicky na závěr. Na konci uběhlého roku lidé většinou zpomalí a rekapitulují jej. Jaký byl pro váš šperk uběhlý rok?
Teď hodně přemýšlím, kam dál. Zda zůstat sám, nebo založit malou firmu. Je to takové období, kdy se nic zvláštního neděje, všechno už funguje a já dumám, co dál a jak to pojmout. ∞


Skrytá řeč rostlin. Florální symbolika v asijském umění a její odraz v současném umění a designu
Národní galerie v Praze – Palác Kinských (Staroměstské náměstí 12, Praha 1)
12. 6.—3. 1. • 100 / 50 Kč