Málokteré dílo má takovou moc, že přesáhne život svého autora. Josef Váchal, solitér, který tvořil pro budoucnost, taková díla vytvářel.

Letos desátého května uplynulo padesát let od úmrtí dřevorytce, malíře, grafika, ilustrátora, pomatence nebo zločince, který nesetrvával na jednom místě, sochaře, řezbáře bez zakotvení a ve věčném neklidu bujícího spisovatele a básníka z Milaveč u Domažlic. Josef Váchal se dožil 84 let a jeho život lze jen těžko shrnout slovy, snad blíže jej vrývá do paměti jeho tvorba. Mnoha vrstvami, svébytně, citlivě i poťouchle, uvěřitelně i hochštaplersky.

S dílem Josefa Váchala jsem se začala ve větší intenzitě setkávat vlastně nedávno. Pominu-li povědomí o něm, intenzivně se mi začal vrývat do života před půl rokem. Začalo to právě knihou Josef Váchal / Kniha vzpomínek, skrze kterou jsem mohla nahlédnout na množství archivních materiálů nejen o Josefově tvorbě, ale i o jeho životě. Pak už šlo vše velmi rychle – Váchalovy dřevoryty mne navštěvovaly v nejrůznějších nečekaných souvislostech. Puzení všímat si jeho práce mne dovedlo až do litomyšlského Portmonea. Přestože zimní období, ve kterém jsem k Váchalovu muzeu přijela, otevřeným dveřím nepřálo, Josef mne bez okouzlení jeho malbami, jichž je Portmoneum plné od nábytku po strop, odjet nenechal. Portmoneum otevřel jeho samotný ředitel – tímto Vám, pane Klimeši, ještě jednou děkuji – a věnoval k němu i prohlídku. Nutně pak musel za tohle šibalství následovat slib Josefovi Váchalovi, že z tohoto jeho klepání ze záhrobí vznikne článek. Tady jej máš, Josefe Váchale.


Co načal Bůh, to ďábel dodělal

Člověk dosáhne tam, kam tuší, přestože je limitován tělem. Josef Váchal říkal, že tvoří pro budoucnost. S kým jiným si o něm pak pohovořit, než přímo s autorkou knihy Josef Váchal / Kniha vzpomínek Hanou Klínkovou.

Umělce, tvůrce, autory obklopuje aura, kterou jim vytváří každý z diváků jejich děl. Čím méně o nich víme, tím více si domýšlíme. Často k sobě necháváme promlouvat pouze jejich dílo. Toužíme zůstat v představě o nich. Nechat je mýtem. Proč jste se rozhodla představu zkonkrétnit bádáním po pramenech Váchalova života?
Pokud někdo touží zůstat v představě o nějakém umělci, aniž by ho zajímaly konkrétní údaje o něm, a chce ho vnímat skrze mýty, má na to absolutní právo. A v případě Váchala o to víc, protože ten sám řadu mýtů o sobě naprosto úmyslně vytvářel a bavil se tím.

Publikace Josef Váchal / Kniha vzpomínek si vzala jako cílovou skupinu čtenářů někoho jiného. Je určena lidem, kteří se o Váchalově osobnosti a díle chtějí dozvědět něco více. Tedy o skutečném Josefu Váchalovi. A chtějí odkrýt alespoň některé z mýtů, ať už vzniklých jaksi spontánně, či vytvořených přímo autorem.

Pracuji bezmála třicet let jako archivářka v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Je to svým způsobem i jistá profesní deformace, zajímat se o příběhy a osudy lidí, kteří se snažili a snaží v životě něco dokázat, a to většinou v oblasti umělecké tvorby. V Památníku národního písemnictví je uložena písemná pozůstalost Josefa Váchala i velká část jeho výtvarného díla. Takže jsem takříkajíc „u zdroje“. Práce Josefa Váchala mě od prvního seznámení naprosto okouzlily. A zajímal mě logicky i autor sám. O tom, co jsem se dověděla z archivu i dalších pramenů a vzpomínek, jsem se chtěla podělit s lidmi, kteří mají k Váchalovi vztah a je to pro ně důležitý autor.

V jaké souvislosti se k Vám dílo Josefa Váchala – a tedy Josef Váchal samotný – dostalo?
S osobností Josefa Váchala jsem se setkala díky Šumavě a díky Pavlu Piekarovi. Šumavu miluji, jezdím tam od raného dětství. Grafika Pavla Piekara znám z mládí, oba pocházíme z Tábora, studoval na gymnáziu asi o tři ročníky nade mnou. Právě Pavel mě upozornil na Váchala samotného i jeho knihu Šumava umírající a romantická. Následovaly návštěvy v Muzeu Šumavy v Kašperských horách, kde nám zdejší historik Vladimír Horpeniak dovolil opakovaně listovat originálem tohoto nádherného korpusu. A pak už se to vrstvilo dál. Kdo jednou podlehne obraznosti a osobité síle Váchalova díla, toho už to nepustí.

Kdy vznikla idea zpracovat osobnost Josefa Váchala do knihy a jak dlouho jste na ní pracovala?
Myšlenka připravit knihu vznikala docela dlouhou dobu, respektive řadu let. Důležitým faktorem přitom byla skutečnost, že se v Památníku národního písemnictví a také v Národním muzeu dochovalo mnoho Váchalových fotografií. Původně to mělo být v mých představách jakési album. Zásadním předělem pro mě bylo torzo Váchalova sešitu založeného roku 1905, do něhož si vlepoval ústřižky korespondence, fotografie, navštívenky, výstřižky, kresbičky, básně a další materiály z let 1900–1911. Dal mu dvojitý název: Denník 1905 / Kniha vzpomínek. Uvědomila jsem si, že to je ta forma pro knihu. Kombinace různých archiválií, slov a vět. Snaha alespoň částečně zachytit nezachytitelné a nechat přitom dost prostoru „mezi řádky“. Můj koncept byl jednoduchý a sestával ze tří celků. První částí knihy je reprint torza Váchalova sešitu. Druhou jsou texty a komentáře k Váchalovu životu, které jsou zhuštěnými informacemi, získanými mnohaletým bádáním ve státních institucích i soukromých sbírkách. Dalo by se říci „návod k použití třetí části“. Kdo chce, nemusí to číst, ale může přejít od první části knihy přímo k části třetí. Ta je nejrozsáhlejší. Jde o koláž fotografií a různých dokladů a archiválií, dokumentující život Váchala, doplněnou pouze citáty z Váchalových deníků a korespondence, popřípadě korespondence a deníků jeho blízkých.

Jsem velice vděčna nakladateli Martinu Součkovi, že tuto atypickou koncepci knihy akceptoval. A také, že umožnil, aby kniha vyšla v rozsahu 375 stran a obsahovala přes 600 fotografií. I když to byl trochu kompromis. Má představa o počtu stran a snímků byla ještě větší. Musím se přiznat, že v mé hlavě roste pokračování: Kniha vzpomínek II. Musím také zmínit, že zásadní podíl na podobě knihy má grafik Martin Pivrnec. A důležitá pro mě byla také spolupráce s redaktorem Lvem Pavluchem. Na knize jsem intenzivně pracovala přes tři roky.

Co na Vás z Váchalovy tvorby promlouvá a v čem shledáváte její charakteristické rysy?
Kromě jeho úžasné imaginace a originálního podání konkrétních prací je to rozsah jeho díla od hlubokých mystických rovin po drsný a svérázný humor. Byl to jedinečný člověk. Přímý. Bez přetvářky.


Podivný i podivuhodný

Josef vytvořil množství autorských knih. Takových, jejichž podoba ve své době neměla obdoby. Byl autorem textu, ilustrací, sám je tiskl i vázal. Byl bibliofilem, aniž by o tom věděl?
Váchal bývá někdy uváděn jako tvůrce „krásné knihy“, ale skutečnost je jiná. Byl tvůrcem tzv. „autorské knihy“. Ta – jako výtvarný objekt a kunsthistorický pojem – vznikla jako volné umělecké dílo v 60. letech 20. století. Základní znaky „autorské knihy“ jsou tyto: autor knihy je i tvůrcem textů v knize, popř. pracuje osobitě s dílem či částí díla jiného autora, dává dílu vizuální koncepci, vytváří ilustrace, vazbu, písmo a podobně. Autorská kniha může existovat v jednom i více exemplářích (samozřejmě v omezeném počtu). Josef Váchal jako tvůrce „autorské knihy“ předběhl o půl století dobu. Dnes na něj u nás navazují současní tvůrci autorských knih jako J. H. Kocman, Lenka Vilhelmová, Miloslav Polcar, Jan Měřička, Květa Pacovská, Šimon Brejcha nebo Mikoláš Axman či Tomáš Hauser. Z kunsthistoriků a kurátorů se pak autorské knize v současnosti věnují Vilma Hubáčková a Gina Renotière.

Samozřejmě nelze Váchala nezahrnout i do historie „krásné knihy“. Na „krásné knize“ se spolupodílel jako ilustrátor řady knih a také jako tvůrce ex libris.

Bibliofilem rozhodně nebyl, i když se s řadou bibliofilů znal a stýkal. Pro některé vytvořil i ex libris (či exlibrisy). Vcelku si ale dělal z bibliofilů legraci, často je v korespondenci i textech nazýval „vybliofily“.

Josef se věnoval také ilustracím. Není ale tajemstvím, že ty na zakázku pro něj nebyly tak důležité a často nedosahovaly takových kvalit, jako ilustrace jeho vlastních knih.
Já bych si to takto netroufla formulovat. Nevím, jak pro něj byly důležité či nedůležité. Muselo by se to vzít autor od autora, titul od titulu. Myslím si, že pokud to nebyly zrovna „lančafty“, tedy krajinky, olejomalby, které dělal vysloveně pro obživu, tak mu vždy na provedení práce záleželo. Já mám jeho ilustrace knih jiných autorů ráda. Jsou mezi nimi nádherné ilustrace knih Otokara Březiny, Edgara Allana Poea, Františka Kašpara a dalších.

Josef vytvářel pestrý svět plný nejrůznějších postav a bytostí. V knize Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel Josefa Váchala je množství strašidel, která Josef rozdělil do pěti skupin: Zjevové přírodní povahy aneb Přirozená strašidla, Strašidla z lidské materie, to jest: Potvorové, namnoze vzešlí z oumyslů, myšlení, vášní a činů lidských, hmotně zformovaní. Dále Ďábelská strašidla, Satanem tvořená, a pak Zjevové jinoplanetní aneb Vesmírná strašidla. Už jen na těchto vymyšlených kategoriích je vidět, jak kreativní byl Josef v práci s jazykem, ve kterém uměl svou představu předat stejně jako skrze své dřevoryty.
Váchalova práce s jazykem a v širším slova smyslu – Váchal jako literární autor – je samostatné a velké téma. Dosud ne zcela zpracované. Zhodnocení Váchala z hlediska literárního teprve přijde. Má to svůj čas.

Josef Váchal byl nezávislým člověkem. Přesto existovala osoba, která mu byla nanejvýš blízká a která ho ovlivňovala již svou pouhou existencí, Anna Macková.
Malířka – a především grafička – Anna Macková patřila vedle Váchalovy matky Anny Hlaváčkové a jeho ženy Máši k nejdůležitějším ženám jeho života. Po smrti Váchalovy ženy Máši v roce 1922 se stala jeho celoživotní družkou. Váchal s Mackovou si cenili navzájem svého díla. Macková byla navíc praktická a Váchala podporovala. Půjčovala mu peníze a pomáhala mu s domácností. Váchalovi imponovala praktičnost Mackové a také to, že byla výborná společnice na výlety. Nevadilo jí putovat s batohem na zádech. Zažili spolu mnoho společných výprav, především na Šumavu a na Slovensko. V letech 1939–1940 se oba přestěhovali na rodný statek Mackové do Studeňan u Jičína, kde oba zůstali až do konce svého života. Macková, stejně jako Váchal, zemřela v květnu roku 1969, tedy i od jejího úmrtí uplyne letos padesát let. V odborné literatuře i v různých článcích můžeme narazit na řadu odkazů, komentářů i citací, které dokumentují a hodnotí problematický vztah Josefa Váchala a Anny Mackové ve stáří, respektive po odchodu do Studeňan. Nelze se mu však divit. Stáří je náročné samo o sobě, a ve vztazích dvojnásob. Poté, co se oba umělci nedočkali docenění vlastního díla a kdy jim byl po roce 1948 zestátněn a posléze zcela zničen dům, ve kterém žili, měli stáří skutečně velice těžké.

Jedno z nejpozoruhodnějších míst, která se k Váchalovi vztahují, je Portmoneum v Litomyšli. Jedná se o dům Josefa Portmana, Váchalova obdivovatele, také dost specifické osobnosti, která byla tvrdá ke svým blízkým a okolím s nepochopením nepřijímána. Stali se z nich přátelé, chodili na společné výlety. Jaký byl jejich vztah? Kdo byl Portman?
Váchalovu vztahu s jeho významným sběratelem, povoláním berním úředníkem Josefem Portmanem bylo věnováno několik odborných prací. Seznámili se v roce 1913, osobně se však setkali až po válce v roce 1919. Za nejintenzivnější období jejich přátelských styků lze považovat období mezi lety 1919–1924. Portmanovým cílem bylo vybudovat Váchalovi v Litomyšli muzeum, tzv. „Váchaleum“, a získal ho pro myšlenku vymalovat stěny Portmanova domu, k čemuž došlo během Váchalových návštěv v Litomyšli v letech 1920–1924. V roce 1924 vydal Váchal svůj pověstný Krvavý román, do jehož postav zapracoval řadu svých přátel, mezi nimi i Josefa Portmana (hrabě Portmon) a jeho psa Čiperku. Portmana se to dotklo a výtisk Krvavého románu si na rozdíl od Váchalových jiných prací nekoupil. Následně se mezi oběma začalo prohlubovat vzájemné nedorozumění, které vyvrcholilo v roce 1927, když Portman použil bez Váchalova svolení jeho štočky pro svůj vlastní tisk knihy Miloše Martena Mechtilda Magdeburská. Naposledy se Váchal s Portmanem setkali v roce 1951, když ho litomyšlský sběratel a nakladatel navštívil ve Studeňanech.

Nejnověji vyšla k Josefu Portmanovi obsažná monografie v nakladatelství Arbor Vitae pod názvem Josef Portman (1893–1968) / Na pomezí bibliománie. Tato kniha je připravena autorským kolektivem a editorkami Vilmou Hubáčkovou a Bronislavou Rokytovou ke stejnojmenné výstavě, která začne v Městské galerii v Litomyšli v druhé polovině června tohoto roku. V Litomyšli je zároveň do začátku července k vidění v Portmoneu – Museu Josefa Váchala – výstava nazvaná Cestopisák Josefa Váchala. Výstavu jsme připravily společně s Hanou Klimešovou z Regionálního muzea v Litomyšli. Vychází z Váchalova komiksu s názvem Cestopisák. Jde o celkem 75 obrázků z cesty Josefa Váchala po Vysočině, kterou vykonal spolu s Josefem Portmanem a Annou Mackovou v srpnu roku 1921. K výstavě vyšel i reprint díla s komentářem.


Slzy jako sklo praskají ve dne

Které z Josefových „podivných knih“, jak sám svoje díla nazýval a o kterých chtěl, aby se po letech mluvilo, považujete za ty váchalovsky nejpodivnější?
To je velice subjektivní. Všechny Váchalovy knihy jsou podivné i podivuhodné. Už jeho první kniha nazvaná Vidění sedmera dnů a planet byla taková. Část jeho knih, které vydával v malém nákladu, byla vydána jako reprinty. Další řada knih však zájemcům o jeho dílo zůstává dosud nedostupná. Přála bych si, aby se tato mezera postupně zaplňovala. A také bych si přála, aby reprinty knih vycházely v kvalitním provedení a alespoň s minimálním editorským komentářem.

Jak vypadaly Váchalovy běžné dny?
Váchal byl nesmírně pracovitý člověk. Bez toho by ani nevytvořil tak rozsáhlé výtvarné i literární dílo. Své tvorbě podřídil vše, byla to jeho priorita. Brzo ráno vstával a chodil i poměrně brzy spát. Měl rád slunce, existuje o tom řada záznamů. Do svých deníků, které si v různé formě vedl celý život, si pravidelně zaznamenával vedle toho, co dělal, s kým se setkal, jakou knihu četl, popř. co měl k obědu a vedl i záznamy o počasí. Pokud bylo hezky, chodíval se svými psy, kteří patřily odjakživa k jeho věrným přátelům a členům domácnosti, do blízkého okolí bydliště či širšího okolí Prahy. Bydlel dvacet pět let ve Vršovicích, jeho oblíbeným cílem byl tehdy ještě nezastavěný Bohdalec, ale chodil i dál, k Braníku, k Vltavě. Váchal podnikal poměrně časté výlety či výpravy. Už od dětství byl velký chodec a poutník krajinou, později to pro něj zřejmě představovalo jednu z mála relaxací, kterou si dopřával pro vyrovnání nesčetných hodin svého pověstného pracovního nasazení. Výlety patřily neoddělitelně k Váchalovu stylu života a bylo jich velké množství, proto není následující popis zdaleka vyčerpávající, ale spíše výběrový, a tím i kusý. Kromě malířských výprav do plenéru a již zmíněných výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí Prahy, výletů na Chodsko, do Olšan, Českého ráje a Krkonoš umělcovy výpravy souvisejí s návštěvami přátel a dále k nim patří jeho dlouhodobé, někdy mnohaměsíční, pobyty na Šumavě a na Slovensku. Dá se říci, že kromě dvou cest do zahraničí – a to na ostrov Korčula v roce 1923 a do Kolína nad Rýnem v roce 1928 – se Josef Váchal při svých výpravách pohyboval pouze na území Čech, Moravy a Slovenska. Nepočítáme samozřejmě jeho nedobrovolný pobyt na italské frontě za první světové války.

Samozřejmě jinak vypadal Váchalův všední den, když byl mladý, resp. před 1. světovou válkou, kdy byl mnohem společenštější a chodíval často i do hospod, kaváren, divadel, kin. V menší míře to platilo i ve 20. letech, od první poloviny 30. let, od svých zhruba padesáti let se dost stáhl do sebe a výrazně omezil tyto společenské kontakty. Pro upřesnění uvedu pár jmen pražských podniků, kam Váchal chodíval. Z kaváren to byly Louvre, Národní kavárna, Slavie, Royal, Akademická kavárna, Union, Opera, Hlavovka, U Mrtvoly, Apollo, kavárna v Obecním domě aj., z hospod a vináren Zlatá studna, U Zlatého litru, U Města Rataj, U Tomáše, U Krále Brabantského, U Fleků, U Žežulků, Kumanovo, z kin Koruna, Radio, Alma, Minuta aj., divadel hlavně Pištěkovo divadlo, dále Městské divadlo vinohradské, Stavovské divadlo, Osvobozené divadlo aj., galerie pak zřejmě skoro všechny. Důležité je zmínit, že byl Váchal velký čtenář a patřil k pravidelným návštěvníkům Knihovny hlavního města Prahy.

Ve Studeňanech, kde žil od roku 1940 do své smrti v roce 1969, probíhal život samozřejmě v jiném, vesnickém prostředí, s občasnými návštěvami z Prahy i odjinud. Zimy byly dost tvrdé, Váchal se vždy velice těšil na jaro a slunce. Jeho život byl také určován vývojem společenské situace. V roce 1948 byl statek Mackové znárodněn a v druhé půlce 50. let naprosto zdevastován. Je mi smutno z toho, jak museli oba dva dožít. Nejednoduché bylo také soužití s místními lidmi. Většina viděla ve Váchalovi i Mackové podivíny, kterým nerozuměli. Natož jejich tvorbě, přestože si např. obrázky a dřevoryty Mackové rádi pověsili v domácnosti. Bylo mezi nimi jen pár jednotlivců, kteří se z toho vymykali, jako např. soused Koros. Pár spřízněných duší našel Váchal spíš v Jičíně, mezi nimi doktor Moran či rámař Vinš.

A také je ještě namístě připomenout, že i když žil Váchal docela střídmě, měl rád dobré jídlo, pití a kuřivo. Byl celoživotní milovník tabáku. Ve sbírkách Památníku národního písemnictví máme jednu jeho vyřezávanou (a používanou) dýmku s motivem psa. Dochovala se nevyčištěná, s nánosy ztvrdlého tabáku uvnitř a dodnes krásně a jemně voní. Žádná zatuchlina překrytá archivním prachem. Tak jako její autor a jeho úžasné, nadčasové dílo.

Šumava se stala Váchalovou krajinou. Chtěl jí věnovat své dílo, poslední chvíle i mrtvé tělo. Udělal to v podobě jednoho z nejvýznamnějších českých uměleckých děl 20. století – je jím bezmála dvacetikilová a 276stránková Šumava umírající a romantická z roku 1931 s množstvím dřevorytů a vlastním písmem v jedenácti vlastnoručně svázaných originálech. Máte alespoň výtisk v původním formátu od Nakladatelství Paseka, prvního nakladatelství, které Váchalovy knihy vydávalo?
Reprint knihy Šumava umírající a romantická vyšel v nakladatelství Paseka v roce 2008 ve dvou formátech. Velkém v poměru 1:1 k originálu, tedy rozměry 65 × 49 cm. Ten nemám. Mám jenom ten druhý, zmenšený formát s rozměry 38 × 29 cm. Má pro mě velkou hodnotu v tom, že mi ho daroval nakladatel Ladislav Horáček.

V knihkupectví Trigon byla 15. května zahájena výstava k poctě Josefu Váchalovi. Co na ní najdeme a jak jste díla vybírala?
Josef Váchal ovlivnil život i tvorbu řady dalších autorů. Výstavou JOSEFU VÁCHALOVI v knihkupectví a antikvariátu Trigon bych chtěla jednak připomenout padesáté výročí úmrtí Josefa Váchala, vzdát „hold Mistrovi na druhý břeh“ a zároveň také představit soudobé výtvarníky, kterým Josef Váchal „vstoupil do cesty“. Jde o tvůrce z oblasti grafiky, ať již linorytu, litografie či koláže, ale také malby, autorské knihy nebo samizdatu, a to napříč věkovým spektrem. Umělci zastoupení na výstavě budou mimo jiné Jiří Hynek Kocman, Oldřich Hamera, Vladislav Zadrobílek, František Hodonský, Petr Palma, Pavel Piekar, Zbyněk Hraba, Michal Cihlář, Zbyněk Hraba, Ladislav Sýkora, Michal Singer, Jaroslav Jeroným Neduha, Eva Čapková a Martin Mulač.

Výstava je limitovaná tím, že prostory knihkupectví nejsou velké. Proto je počet autorů i děl omezený. Výběr prací byl z toho důvodu náročný, ale myslím, že návštěvníky potěší. Výstava potrvá do 7. července.

Zároveň bych ráda pozvala čtenáře Artiklu na výstavu prací Anny Mackové, která stejně jako „váchalovská“ akce v Trigonu připomíná padesát let od úmrtí této umělkyně. Výstava s názvem Anna Macková / Obrázky (nejen) ze Šumavy se koná od konce května do začátku září v Muzeu Šumavy v Sušici. K vidění na ní budou nejen známé dřevoryty Anny Mackové, především pak cyklus Prášilská papírna (1930), ale také řada kreseb a akvarelů z okolí Prášil, které získalo Muzeum Šumavy v roce 1959 a nebyly od té doby vystaveny. ∞