Očekávání je v umění velmi podstatný nástroj. Každý nový umělecký směr nebo transgresivní umělecká díla se nějakou formou snaží divákovo očekávání vyvrátit anebo překonat. Umění by mělo znepokojovat. Konformní umění člověka nad ničím příliš nepozastaví, neotřese pevnými základy jeho názorů, a tudíž mu ani tolik neutkví v paměti.

Namátkově, když se podíváme na fotografie Jeffa Walla připadá nám, jako by zachycovaly moment z každodenního života. Fotografie s názvem Mimic zachycuje pár kráčící po chodníku, z něhož muž vrhá vražedný pohled na kolem procházejícího muže asijského vzhledu. Teprve potom, co si o fotografovi přečteme pár řádků, se dozvíme, že zachycené scény opatrně aranžoval tak, aby znovu navodil atmosféru situací, které někde zahlédl. V případě fotografie Mimic, chtěl zachytit rasové napětí ve Vancouveru osmdesátých let. Vědomí rekonstrukce momentu může diváka zklamat kvůli tomu, že očekával od jeho fotografií něco, co nakonec nebylo naplněno, a výsledek tím pádem může být znepokojující. V tomto případě spíše tím, že je divák na první pohled neschopný rozeznat realitu od jisté konstrukce.

Yasumasa Morimura se zase v sérii svých fotek převlékl za ženu. Pózoval jako Marilyn Monroe a jiné herečky pro pánský magazín Panja. Morimura sám uznal, že to bylo pro některé čtenáře nepohodlné. Při pohledu na jeho fotky jako herečka Sylvie Kristel máme dojem, že se díváme na pózující ženu. Pro mnohého diváka musela být tato žena, kterou na zadní straně tohoto magazínu čekal, krásná do doby, než se dozvěděl že jde o převlečeného muže. Otázkou je proč, když se po formální stránce ohledně fotografie nic nezměnilo. Poukazuje to ale na to, že se naše estetické vnímání díla může měnit na základě vnějších faktorů, jako jsou otázky morálky. Pohled normálně adresovaný ženě je Morimurou odvrácen a nutí diváka se nad sebou zamyslet. Pro muže se celkový dojem dost možná změnil, jelikož si umělec dovoluje zpochybnit jeho heterosexualitu, a pro ženy, jelikož si z privilegované pozice muže přivlastňuje jejich pohlaví a komentuje jej.

Očekávání jako nástroj umělců
Návštěvníci bývají po absolvování výstavy často zklamáni. Divákovo vnímání díla se nepochybně mění pod vlivem umělcova jména, například když mu někdo sdělí, že daný obraz byl vytvořen Picassem, dá se očekávat, že mu divák bude přidělovat větší kvalitu, než když by byl vytvořen neznámým umělcem. A co se teprve stane, když zjistí, že umění, které oceňoval, bylo vytvořeno jiným umělcem, než se domníval? V takových případech dílo ztratí v mnoha ohledech na kvalitě a je třeba se zamyslet nad tím proč.

Když je umění posuzováno na základě předem generovaných struktur, je často nedoceněno. Například impresionisté se svou první výstavou neuspěli, jelikož je lidé vnímali v kontextu předchozího umění a jejich očekávání zůstala nenaplněna. Na výstavu je třeba jít s otevřenou myslí. Z tohoto důvodu také někdy může být spíše na škodu, když kurátor výstavu opatří zbytečnými popisky, a divák kvůli nim nemá příliš prostoru pro vlastní interpretaci.

Nahlížení bez kontextu
Váha umělcova jména, společně s jinými prvky kontextu díla, poukazuje na to, kolik faktorů hraje roli ve vytvoření našeho úsudku. Nemělo by umění být dobré samo o sobě, tak jak by na něj nahlíželi formalisté? Ti si kladli otázku, k čemu nám jsou informace jako – kdo dílo vytvořil a co mu předcházelo, když by kvalita díla měla primárně vycházet z díla samotného nezávisle na čemkoli jiném. K formalistům bych se jednoznačně nepřikláněla, jelikož je to směr na úkor obsahu. Je ale také zjevné, že kvality, které dílu lidé přisuzují, nejsou zafixované, ale odvíjí se od kontextu a kategorie, v rámci které na něj nahlížíme. Forma ale hraje nepochybně velkou roli. Kdo viděl Monu Lisu v Louvru, byl asi tak jako mnoho jiných zklamán malým formátem tohoto díla, jelikož na základě jeho digitální verze očekával, že je slavný obraz větší.

Na závěr je dobré dodat, že samozřejmě z minulosti a očekávání z ní pramenícího nejde nevycházet, ale nemělo by se tak dít ortodoxně. Morimurovy fotografie zpochybňují všechna naše očekávání o genderové prezentaci, ale to, co nezpochybňují, jsou očekávání, která máme od fotografie jako žánru. ∞