Znovuobjevení krásy abstrakce

Jak je možné, že dílo švédské umělkyně Hilmy af Klint (1862–1944) začíná opět tolik rezonovat? Jako průkopnice abstraktního umění je nyní představena v Londýně a současně také v olomoucké Rub Gallery, na vůbec její první samostatné výstavě v České republice. O hodnotách a kvalitách její tvorby jsem si povídala s kunsthistorikem a kurátorem výstavy Davidem Vodou a architektem výstavy Markem Therem.

Jak vlastně vznikl název galerie, Rub Gallery? Souvisí to s tím, že je rub a líc umění?
David Voda: Souvisí to s tím, že všechno má rub a líc. Ten název pochází z malé knižní edice, kterou už delší dobu vedu. Vždy mne zajímalo umění, které stálo na okraji zájmu, a přesto bylo vynikající. Řekněme, že ten líc je takový mainstreamový kánon, o kterém všichni mluví a na kterém se všichni shodnou. Mne zajímalo spíše to, co je na rubu. Umění českých Němců a Židů, umění, které bylo dlouhá léta v nepřízni zájmu, protože mělo trochu suspektní konotace – například, že je esoterní nebo příliš náboženské, religiózní –, ale přitom avantgardní nebo moderní. Protože avantgarda jako taková je podmíněna levicovou ideou, a ta neměla ráda progresivní nebo nesrozumitelné směry.

Jako kunsthistorik ses tomuto období věnoval ještě před založením galerie, takže vyústění v otevření galerie bylo přirozeným vývojem tvého zájmu. Jak k založení galerie ale došlo?
David Voda: Zrealizoval jsem celou řadu výstav, ve světě jsem jich také spoustu viděl a v poslední době mi začínal chybět prostor, kde bych mohl realizovat výstavy dle své ideje. Ve státních institucích je to velmi těžkopádné. Chápu, že se v tomto prostředí promítají různé partikulární zájmy kurátorů a vy, jako externista, se velmi těžko prosadíte se svojí ideou, natož ještě okrajovou. Také mne brutálně nudí výstavní prostora typu whitebox. Myslím si, že by umění mělo být prezentované živým, eventovým způsobem. Moderně. Vše funguje v nějakých vztazích a v nich žije. To už můžeme zase skočit zpátky k okultismu a k jedné krásné tezi Johanna Wolfganga von Goetha, že neexistuje hmota bez ducha, ale ani duch bez hmoty. Když to vztáhneme na umělecké dílo, tak i to je oduševnělé a žije v nějakém prostředí. V prostředí lidském, ale také v prostředí, které tvoří váš dům, byt, interiér. Prostředí, ve kterém jsou květiny, vůně, kde jsou svíčky. Kde jsou nějaké myšlenky, pěkné věci. Zdá se mi, že ze současného umění zmizela idea krásy. Nikdo o ní nemluví. Současní kurátoři řeší zcela jiná témata.

Estetika je najednou druhořadou součástí umění.
David Voda: Krása má v sobě ale i etický rozměr – krása dokáže léčit, povznášet. Patří k důstojnosti lidského života. Co bychom byli za lidi, kdybychom nežili v kráse, uvnitř krásy. To je idea, která se pojí s vrcholem evropské civilizace, s koncem 19. století, fin de siècle, období vzniku moderního umění a avantgardy.

Jak je možné, že dílo Hilmy af Klint najednou začíná tak intenzivně rezonovat? Už 20. dubna se v londýnské Tate Modern otevřela její výstava v propojení s dalším průkopníkem abstraktní malby, Pietem Modrianem.
David Voda: Je to velmi těžká otázka, ale možná to souvisí právě s tím, co jsme zmínili –, její fantastická abstraktní plátna plná života, barev, ornamentu mají zvláštní kouzlo. Ona svým způsobem očarovala světovou veřejnost, kdy opravdu můžeme mluvit o tom globálním rozměru –, kdy její výstavy přitahují obrovskou pozornost po celém světě. Lze zmínit například výstavu Paintings for the Future v Guggenheimově Museu, kterou navštívilo rekordních šest set tisíc lidí. Dnes se stává skutečnou globální ikonou. Části jejích děl začínají fungovat v globálním vizuálním měřítku a stává se opravdu velmi inspirativní umělkyní. Vychází o ní knihy, monografie. Neumím tedy přímo odpovědět, jak se to stalo, ale děje se to.
Mark Ther: Děje se to. Hilmu máme v USA, v západní Evropě. Ale výstava, která je právě představená v olomoucké Rub Gallery, je první sólo výstava v České republice. Je to událost! Velmi si proto vážím toho, že jsem byl jako architekt výstavy do tohoto počinu přizván.

V expozici je vystaven herbář Hilmy af Klint. Představuje dvě sezony, ve kterých systematicky – až s vědeckým přístupem, mapovala květenství nejrůznějšího typu. Byly to květiny skutečně existující, které ona svým způsobem dekonstruovala na základní vzory, vzorce.
David Voda: S její minulou monumentální tvorbou byl spojen způsob tvoření skrze určité našeptávání vyšších sil, ale během první světové války dokončila takový přerod, kdy se svou tvorbu pokusila zvědomit. Už nechtěla tvořit tím starým atavistickým způsobem, ve kterém ji skoro jako v nějakém transu diktovaly jakési vyšší světy, ona chtěla těm věcem začít rozumět, protože samu sebe považovala za vědkyni. Studovala botaniku. Byla velmi vzdělaná. Pocházela z aristokratické švédské rodiny, z velmi vysokých kruhů, alespoň ve Švédsku. Věda a vzdělání v ní hrálo velkou úlohu. Svědčí o tom i skutečnost, že byla jednou z prvních studentek na Královské švédské akademii věd, které bylo, jakožto ženě, umožněno studium. I v tomto ohledu byla průkopnicí. Vystavený herbář svědčí o intenzivním ponoru do flóry mírného pásma – Švédsko se zas tak neliší od našeho podnebí, takže tam nacházíte velmi podobné květiny jako u nás. A ona prostě chodila po lese na ostrově, který patřil té rodině, a meditovala prostřednictvím květin. Podobně jako u nás tady na Moravě na Tasovsku hovořil s květinami Jakub Deml ve sbírce Moji přátelé. Nebyl to tak neobvyklý fenomén. Neobvyklé bylo, jakým způsobem Hilma af Klint dokázala to téma herbáře zpracovat. Naprosto nově, neotřele, avantgardně. My můžeme stále meditovat nad tím, co vlastně lidstvu chtěla předat. Měla až utopické nároky –, chtěla nabídnout lidstvu novou cestu, jak po té hrůze první světové války znovu pochopit lidství, vztah k přírodě, ke kráse, k barvám.

Dá se říci, že byla progresivní už i v tom, že propojovala více oborů dohromady. Šlo ji samozřejmě o estetickou podobu, ale věda, která byla v základu zastoupená, představovala velmi důležitou součást její celkové práce.
David Voda: Nepochybně. Pracovala v cyklech, což svědčí o systematičnosti a velikosti umělkyně. Všichni velcí umělci pracují vždy v nějakých cyklech. Nemyslím tím pouze současné umělce, ale samozřejmě i staré mistry – Rembrandt, Michelangelo… všichni pracovali v nějakých dlouhodobých cyklech, něco je zajímalo. Prohlubovali svou znalost a zajímal je i samotný proces vzniku.

Proč, jakým způsobem, byl vzhledem k šíři tvorby Hilmy af Klint vybrán pro výstavu právě tento herbář?
David Voda: Je to prosté. V minulosti jsem spoluvytvořil obsáhlou výstavu Aenigma, která se zabývala antroposofickým a teosofickým uměním, uvedena byla v Muzeu umění Olomouc, kde také byla zastoupena Hilma af Klint, tak jsem měl velmi dobré kontakty v centru Antroposofické společnosti v Dornachu. Dornach je jedním ze dvou míst, kde se její dílo zachovalo. Dnes se o ně stará její nadace ve Stockholmu a potom se ještě nachází právě v soukromých malých institutech v Dornachu, což je malá vesnička u Basileje. V posledních několika letech se strhl doslova hon za poznáním jejího díla v Dornachu a zjistilo se, že některé mimořádné práce byly uchovány právě v těch soukromých Doranšských nadacích, a tohle je poslední práce, kterou bychom tam nalezli, protože velká americká muzea začala její dílo skupovat do vlastních sbírek, tedy i ten náš vystavený herbář je od nich zapůjčen a hned z Olomouce poputuje do velké mezinárodní sbírky v New Yorku.

Její faksimile ale zůstane.
Faksimile zůstane v Evropě a originál se přestěhuje do Velkého jablka, do Spojených států.

Když se vrátíme právě k tomu, že se prezentuje jedna unikátní tiskovina, vlastně, dá se říci, ručně vytvořená bibliofilie, zeptám se, jaké problémy provázely projekt v rámci architektury výstavy? Jakým způsobem jste řešili, jak odreprezentujete herbář?
Mark Ther: Když mi David řekl, že chce Hilmu vystavit, nevěděl jsem, jestli se přivezou nějaké velké věci, nebo jiné práce, ale tuším, že měl to nutkání, že bude vystaven tento skicář, který je od těch ostatních skicářů trošku odlišný.

Čím je tento skicář jiný?
David Voda: Je jich mnoho a tento je výjimečný. Hilma af Klint zjistila, že jako žena a spiritistické médium příliš neprorazí. Vzpomeňme, jak obtížné prorazit s abstraktním uměním to ve své době měli i Mondrian, Kandinskij nebo Kupka, jak dlouho trvalo, než se dostalo abstraktní umění do galerií a ke správné pozornosti. Hilma, vědoma si toho, že v podstatě žije v provincii Evropy, protože Švédsko v 19. století bylo zemí, která se teprve začínala rozvíjet, modernizovat a Stockholm byl poměrně ospalé luteránské městečko, si uvědomila, že její obrovská abstraktní plátna, která mají pět, šest metrů na výšku, těžko může transportovat po Evropě a měla, jako všichni umělci, přirozenou touhu působit na lidi a vystavovat, proto se rozhodla, že vytvoří něco, co nazvala „muzeum v kufru”. Pozvala si fotografa, ten černobíle nafotil její plátna a ona vedle nich vytvářela dokonalé akvarely. Potom brala s sebou speciální kufr plný těchto alb – vlastně takové kapesní muzeum, muzeum v kufru. Jezdila s ním po Evropě a snažila se propagovat svou tvorbu, nabízet ji za účelem výstav.

Takové tehdejší portfolio, beta verze.
David Voda: Jeden z velkých mýtů, který se kolem Hilmy vytvořil, byl, že šlo o podivínku, která si tvořila do šuplíku –, nic není vzdálenějšího pravdě. Byla velmi ambiciózní, což je pro umělce samozřejmě v pořádku, protože jinak by nebyl schopen své dílo prosadit. Měla velkou touhu se prosadit. Později dokonce toužila postavit templ pro umění, podobně jako Frank Lloyd Wright vytvořil tu úžasnou spirálu – Guggenheimovo muzeum. Hilma af Klint chtěla vystavit takový velký templ, který by se spirálovitě, trochu jako Babylonská věž, točil nahoru a tam by byla zachycena celá evoluce lidstva skrze její umělecká díla. Měla spoustu projektů, ale bohužel se jí z nich skoro žádný nepodařilo zrealizovat. Měla jednu výstavu v Londýně, ještě za svého života. Pokud ovšem nepočítáme výstavy jejího díla před rokem 1907, které bylo zcela realistické, akademické. A vzhledem k tomu, že byla velmi cílevědomá a metodická, poslední roky svého života strávila spíš katalogizací a přípravou svého díla, které jako časovou schránku uzavřela a poslala do budoucnosti určením v závěti, že nesmí být dvacet let po její smrti otevřeno. Otevřelo se tedy až v polovině 60. let 20. století. A tento skicář, vystavený zde v Rub Gallery, je výjimečný, protože je jejím konečným dílem. Neměl za účel propagovat ta velká plátna. Byl sám o sobě konceptuálně-esoterickým dílem. Existuje celá řada jejích různých skicářů a deníků, zápisků, ale tento snoubí estetické kvality, krátké mantrické průpovědi, seversky skoupé na slovo s německým jazykem, ke kterým jsou přiloženy ty krásné opulentní obrazce, které jsme chtěli přiblížit.

Jakým způsobem architektura výstavy s tímto specifickým dílem a odkazem Hilmy af Klint pracuje?
Mark Ther: V první řadě tu byla galerie svých specificky komorních rozměrů, dále jsem věděl, že bude originál skicáře a nastala otázka, jak vystavit a odreprezentovat skicář divákům.

Jak jste si představili modelového diváka?
Mark Ther: Jako náročného. Takový, který chce ten skicář otevřít a prohlížet si ho. A byl by samozřejmě nešťastný, kdyby nemohl –, což stejně nemůže, protože je to pojištěný originál z roku 1920. Netrvalo mi dlouho dojít k představě, jako bych ty jednotlivé stránky vytrhal a vystavil je jednotlivě a chronologicky kolem dokola. Lehce nasvícené, v šeru. Až když byla výstava hotová, koukal jsem se na ten celek a řekl jsem si – to je nádherná ukázka salónu nebo bytu ve Švýcarsku koncem 80. let. Evokuje to takové luxusní klenotnictví nebo hodinářství. Určitý lesk černé barvy, plachtovina barvy champagne pod stropem, na kterou se promítá a kterou jsme zároveň opticky snížili strop a vytvořili intimní atmosféru, takovou vegetační atmosféru. Plachtovinou se chceme zároveň odkázat k námořní historii rodiny af Klint. I ta okénka mohou působit jako boky lodi. Uprostřed galerie je černé křídlo. Byl to experiment a zároveň zkouška, ale vyšel podle představ.

Projekce na plachtovině také představuje jednotlivé obrazce z herbáře.
Mark Ther: Jsou to jednotlivé vybrané obrazce, které dodávají celkovému vyznění prostoru takovou tajemnou atmosféru, je ponořen do šerosvitu, protože je také třeba dbát na světelné podmínky pro vystavení grafického originálu. Je vystaven ve skleněné vitríně, je to na míru vytvořený skleník, který vychází z mých vzpomínek. Doma jsme ho sice neměli, ale navštěvovali jsme rodiny, které v takových pěstovali květiny. Byla to ale spíše otázka Skandinávie. V Čechách to nebylo tradiční. Je to evokace, vzpomínám na dobu, kterou jsem nikdy nezažil. Je to tedy skleník, který je dle původního záměru naplněn květinami, ale na papíře.

Galerie má ještě další, zadní, místnost. Tam je trochu jiná atmosféra. Je tam k vidění jakýsi oltář. O co se jedná?
David Voda: Je to oltář skupiny De Fem, pět přítelkyň, pět dam. Ty byly aristokratického původu a byly umělkyně, jedna z nich, Anna Cassel, byla nejbližší přítelkyni Hilmy af Klint. Scházely se od 90. let 19. století na klasickou spiritistickou seanci. To byla rozšířená věc, až lidová, která přišla z Severní Ameriky a rozšířila se po celé Evropě – vyvolávání duchů. Ale tady se pohybujeme v nejvyšší společnosti a snažili jsme se evokovat atmosféru jednoho apartmánu, který skutečně Hilma af Klint v centru Stockholmu vlastnila a žila v něm. Měla v něm tapety a dobový nábytek, dle úzu 19. století, kdy bývaly interiéry velmi přeplněné, ačkoli ty její byly spíše prázdné, byly tam takové zvláštní květinové oltáře, které sestavovala – v podstatě takové instalace, asambláže, ve kterých synkretickým způsobem míchala různé náboženské tradice. Lze tu nalézt odkaz na buddhismus, odkazy k židovství, ke klasickému křesťanství, ale i k lidové kultuře. Kombinovala různé materiály jako háčkované přehozy a používala živé květy a exotické rostliny a všechno to skládala v takové oltáře, zapalovala tam svíce. Cílem bylo vytvořit meditativní duchovní atmosféru. Spiritistické seance měly silně křesťanský podtext, četlo se z Bible, teprve až posléze těch pět dam začalo vytvářet seanci a médiem byla Hilma. Vznikaly zápisy – tam vznikla i ta tradice sešitů a skicářů, které byly vedeny pedantským švédským způsobem, každý den se zapisovalo, co se dělo, jaké zprávy přišly z jiných světů a na základě těch prvních seancí už vznikaly také první automatické kresby, zcela abstraktní. Kolem roku 1906 až 1907 Hilma af Klint přijala poselství, úkol, velké životní poslání, začala její první abstraktní velkoformátová tvorba. Pokusili jsme se tak v zadní místnosti evokovat atmosféru aristokratického salonu, ve kterém se mohla odehrávat nějaká taková spiritistická seance.

A zcela na závěr se zeptám, proč se výstava jmenuje Garden of Eden?
Chtěli jsme názvem evokovat ztracený ráj, který hledáme. Návrat ke květinám, ke kráse. Ten je pro mne vždy spojen s nějakým rajským zážitkem. Adam a Eva hovořili dle tradice nejen se zvířaty, ale i s květinami. Byla doba, kdy byli lidé schopni komunikovat s květy. ∞

Hilma af Klint: Garden of Eden
Rub Gallery Olomouc
14. 4. — 25. 8.