Poslední inscenace Divadla Continuo s názvem Cracks je pohybovou jednohubkou, která nemá myšlenku ani pointu a působí jako spánková paralýza.

Když Divadlo Continuo oznámilo premiéru nové inscenace, očekávání byla tradičně vysoká. Tento ansámbl, jenž si za tři desetiletí existence vybudoval v českém prostředí (s různým hereckým obsazením) mimořádně stabilní pozici, bývá oceňován pro svou fyzickou preciznost, výtvarné nápady, intuitivní poetiku a schopnost vtáhnout diváka do rituální jízdy na hraně reality a snu. Fyzický výkon performerů je také tentokrát profesionální a přesný, hudební složka Anny Luňákové a Jakuba Štourače přirozeně podporuje rytmus představení. Divák tak dostává vizuálně i pohybově kvalitní zážitek, který je esteticky jednotný a řemeslně velmi dobře vypracovaný. Celkové vyznění inscenace Cracks však bohužel zůstává krajinou bez příběhu.

Když se fyzické divadlo tříští o vlastní limity

Samotná inscenace se otevřela typickou continuovskou energií: hutná práce těla, přesné rytmy, pulzující organická akce, práce s maskou. Herci opětovně dokázali to, co umí nejlépe – vést dialog tělem, nikoli slovem. Série fyzických obrazů však připomíná spíš geologický proces než divadelní vyprávění: vrstvy, tlak, trhliny, obnažování struktur. Obraz za obrazem se na jevišti střídaly fragmenty vztahů, náznaky lidského zápasu i momenty smíření, ale vždy se vracela stejná energie, stejný rytmus, stejná amplituda. Opakování stejných obrazů má být symbolem tíhy každodennosti. Působí však jako obraz myšlení člověka, který trpí úzkostnou poruchou a overthinking zblázněním. Vyznění je chladné a smutné.

A právě v tom se objevuje největší slabina Cracks. Přes všechnu technickou bravuru soubor tentokrát nenabídl výraznější dramaturgickou linku, která by jednotlivé sekvence spojila do silnějšího oblouku. Výsledkem je monotónnost, která začala vynikat už po první třetině představení. Divák měl místy pocit, že se ocitl v esteticky krásné, ale stále se opakující smyčce – jako by Continuo sáhlo po svém osvědčeném rejstříku, aniž by riskovalo nový, neprobádaný krok.

Trhliny v dokonalosti, které Continuo nechtěně odhaluje

Cracks se proti očekávání neodehrává v opuštěné továrně, stodole či krajině – jak je pro Continuo typické – ale v klasickém divadelním prostoru, v takzvaném blackboxu, který známe z menších divadel. Už tato volba naznačovala, že soubor chce opět ověřit, jak jeho jazyk funguje v tradičním prostoru s přesně definovanou hranicí mezi „jevištěm“ a „hledištěm“.

Scénografie Heleny Štouračové přichází s okouzlujícím nápadem střídat scény v rychlém tempu pomocí vysunování a vracení kratších opon, kterých je na scéně umístěno několik a které plní funkci filmové klapky. Herci jsou za nimi vždy připraveni a spouští svůj taneční obraz ve chvíli odhalení opony. Velmi artistně se zde střídá v rychlém sledu jeden obraz za druhým a celá kompozice působí svižně a hravě.

Význam existence Divadla Continuo pro jižní Čechy a pro celou ČR je nezměrný. Jejich přínos není jen na poli autorského avantgardního divadla, ale i v jejich schopnosti spolupráce s jinými subjekty, jsou svého druhu divadelní kotvou regionu, jak umělecky, tak pedagogicky. Zabývají se dlouhodobě prací s místní komunitou, podílí se na workshopech a mezinárodních rezidencích. Jejich inscenace zanechávají v českém prostředí výraznou stopu experimentálního uměleckého vyjádření.

Cracks však mezi těmito inscenacemi působí spíše jako návrat k čisté fyzické formě bez většího obsahového rizika. V chybějícím programu se divák mohl dočíst alespoň, které básně Sylvie Plath, Vladimíry Čerepkové, Antonina Artauda či T. S. Eliota autory inspirovaly k této realizaci. Program však nestihli vytvořit, jak se nám vyjádřil principál Pavel Štourač. Inscenací Cracks nám Continuo připomíná, že dramaturg není v divadle zbytečná osoba.

Continuo mezi poezií a únavou

Ačkoliv je Cracks řemeslně precizní a některé momenty doslova mrazivé, především díky výjimečné práci performerů a performerek Kateřiny Šobáňové, Ivana Vanka, Američana Matthewa Wilkse a španělských tanečnic Granady Gallego a Nur Giménez Villarroya, představení jako celek působí dojmem, že se soubor ocitl na prahu vlastního stínu, který zatím odmítl překročit. Po letech, kdy Continuo určovalo směr výtvarně-fyzického site-specific divadla v Česku, by možná stálo za to promýšlet, kam dál. Cracks je kvalitní, ale nepřináší novou otázku, nový impulz, nové riziko. V době, kdy fyzické a taneční divadlo prochází výraznými posuny, by bylo inspirativní vidět Continuo opět překvapovat – nikoli jen svou dovedností, ale i odvahou měnit sebe samo.

Cracks
Švestkový dvůr (Malovice)
psáno z premiéry 8. 11. 2025