Divadelní představení by mělo mít srdce

O ženách se říká, že jsou mostem mezi generacemi. Iveta Dušková takový most tvoří i mezi ženami jako takovými. Je matkou, babičkou, manželkou, pozitivní ženou několika profesí, píšící o ženách, hrající s ženami.

„Zabývám se tím podstatným. Žitím.“ pronesla Iveta Dušková na první otázku, co právě teď dělá.

Představení Na cestě se věnuje problematice žen a není ve vaší tvorbě ojedinělé. Proč?
Protože jsem žena. A nejlépe vše vidím z pohledu ženy. Nejedná se o nic feministického, mám ráda muže, ale bolí mě, když je trend protiženský. Ráda bych, aby byly ženy hrdé na to, že jsou ženy a samozřejmě muži hrdí na to, že jsou muži, aniž bychom se jeden nad druhého povyšovali. Například představení Blaženka, které také hrajeme v Divadle Kampa, se zabývá velmi aktuálním tématem týraných žen. Nezaměřuje se pouze na samotné fyzické násilí, ale obecně na ženu jakou takovou. Vlastně i v Cylindru, což je divadelní soubor zabývající se autorským divadlem, jsme zbyly samé ženy.

Jak vnímáte mužské diváky? A jak vnímají oni vaši tvorbu?
Muži na naše ženská představení tolik nechodí, a když přijdou, nikdy se k tomu nevyjadřují blíže. Ale mému muži a některým našim mužským kamarádům se to líbí moc. Muži a ženy jsou dva různé světy. Co jedněm může připadat naprosto srozumitelné a jasné, to druzí vnímají jako blábol a naopak.

A neláká vás vytvořit představení o mužích?
Ne. Na to bych si opravdu netroufla. Asi bych nedokázala popsat vztah otce a syna, posuzovala bych to zvenčí. Hodně čerpám ze svých niterných zažitků a zkušeností. Jednoduše nemůžu napsat o vnitřním světě mužů, když nejsem muž. Píší-li muži o ženách, vždy je to nějaká teze, konstrukce či parodie. Není to ono.

Ovlivňujete se vzájemně ve své tvorbě s manželem Jaroslavem Duškem?
Jaroslav ovlivňuje moji tvorbu především finančně. Díky němu si mohu tuto činnost dovolit. A krom toho – když jsme se seznámili, já studovala na DAMU klasickou činohru a on dělal improvizovanou Vizitu. Bavila mě jeho představení a jeho viděním divadla jsem se inspirovala. Dnes už jsme každý někde jinde. Já jsem víc emotivní a jdu po příběhu, Jarda je víc „ulítlej“ a zabývá se totální improvizací.

Vám improvizace není blízká?
To zas nemůžu říct. Vedla jsem sedmnáct let v Černošicích dramatický kroužek, kde jsem měla dceru i syna. A tam jsme hodně improvizovali. Dětem to nedělá žádné problémy. No a jádro tohoto dramaťáku včetně naší dcery a syna se pak osamostatnilo, a tak vznikl soubor „IMPRO samé vody“, kde se věnují totální improvizaci. I v mých hrách je občas prostor pro improvizaci. Ale píšu hlavně texty, které jsou skoro jako básnička. Přestože nejsou veršované, mají jakýsi rytmus, spád. To by se v improvizaci ztratilo.

O jevištní improvizaci by se dalo říct, že je určitou alternativní kulturou. Jak se na tento druh kultury díváte?
Mám k tomu dvojí přístup. Myslím, že je Jaroslav se svou totální improvizací dosti alternativní, což mám ráda. Líbí se mi, že lidé, kteří se zajímají o divadlo, se snaží o jiný pohled než je divadlo klasické. Některá divadla jsou však tak alternativní, že to pro mě hraničí s nějakou exhibicí a touhou dělat jej za každou cenu jinak – a najednou to celé postrádá smysl. Líbí se mi, když má představení v sobě vnitřní opravdovost, a není to jenom nějaký „šoking“. Tíhnu spíš k divadlu komornímu, takové ostatně tvořím i se souborem Cylindr, nenazývala bych to úplně alternativním divadlem, ale spíše tvořivým, otevřeným.

Jaký máte autorský podíl na souboru Cylindr?
S myšlenkou založení tohoto souboru přišla Jana Soprová. Založili jsme jej pro studenty z Vyšší odborné školy herecké, kteří po škole neměli angažmá a my jsme jim tímto umožnili hrát. Cylindr vznikl jako „soubor souborků“, mezi nimi i ten můj, který vlastně jako jediný přetrval dodnes.

Zajímáte se také o filozofii Anthonyho de Mella…
Ano, je to velmi zajímavý člověk, který ve svém díle odhaluje pokryteckou morálku křesťanské církve. Nezpochybňuje Boha, ale církev, jakožto prostředníka na cestě k Bohu. Vztah k Bohu je intimní záležitost. A jestli je nějaký prostředník, tak je to srdce.

Kdy jste se k této filozofii přiklonila?
My jsme s Jaroslavem dělali představení Alaska, představení do Violy. Tehdy se mi do rukou dostaly de Mellovy apokryfy. Tak mě to zaujalo, že jsem měla potřebu se rozdělit s ostatními, a tak jsem ve Viole z této knížky hodně četla.

Čerpáte z díla Anthonyho de Mella při tvorbě divadelních her?
Nečerpám ani tak z nějakých vět nebo názorů, ale spíš z toho, co ve mně po nich zbyde. Něco jiného je, když to člověk slyší a pak když to zažijete. Teprve potom zjistíte, jak to všechno je. Úplně nejdůležitější je pochopení, pochopit toho druhého, vždyť každý jsme tak jiný. A hlavně samozřejmě pochopit sami sebe, a to je vůbec nejtěžší. Nemyslím si, že je dobré upnout se na něco do budoucnosti, tím pak naprosto prošvihneme cestu, neuvidíme to, co nás potkává. A to přece celé je náš život, patří k nám prohry i průšvihy, to všechno jsme my. A tak se učím mít ráda svůj příběh a tím samozřejmě i sama sebe. Protože jinak by to byl smutný příběh.

Představení Ivety Duškové,
s Ivetou Duškovou:

Děvčátko Momo
dramatizace Iveta Dušková
hrají Petra Bílková, Iveta Dušková
19. 2. 17:00, Klub Lávka