Na konci září otevřela vršovická radnice v tamní Galerii DESET na pouhý měsíc výstavu se špetku nadsazeným názvem „Návštěva u Karla Čapka“. O Čapkovu osobnost v ní šlo jen povšechně.

Hlavní motivací výstavy bylo zřejmě alespoň částečně naplnit dlouho slibovaný projekt. V roce 2013 odkoupila městská část Praha 10 polovinu legendární vily bratří Čapků od dědiců z rodiny Olgy Scheinpflugové a od té doby veřejnost čeká na slíbené zpřístupnění stavby. Z domu by měl být vytvořen podobný památník, jaký již má Čapek ze svého letního sídla ve Strži u Dobříše. Radnice Prahy 10 ovšem vychází ze „zásluhy“ (jak se lze dočíst v letáku k výstavě), že díky ní „mají možnost milovníci díla Karla Čapka spatřit Čapkovo tvůrčí zákulisí a soukromí“ v jeho, řekněme, stálém bydlišti. Momentálně však plní přísliby pouze obrazně. Věc neběží příliš rychlým tempem a podle všeho se do vily, kterou si nechal Karel Čapek spolu s bratrem Josefem na Vinohradech v roce 1924 postavit, hosté ještě hodný čas nepodívají. Zatím jim musely stačit fotografie interiérů, či dokonce fotografie fotografií. „Návštěva u Karla Čapka“ působila jen jako chudá a narychlo připravená ochutnávka pro nečekané hosty.

Čtyři místnosti pro „patrona“
Prezentace působení Karla Čapka ve vinohradském domě byla tematicky rozdělena do několika částí: přibližovala Čapka nejen jako literární osobnost, ale i jako fotografa, kutila-samouka, zahradníka a také jako reprezentanta národní elity. Každému z těchto „Čapků“ byla pak věnována samostatná místnost. Jako celek však výstava o Čapkovi nepřinesla nic navíc ani nic překvapivého (snad jen odhalení, že byl vášnivým sběratelem etnické hudby). Směřovala spíše k místním obyvatelům a snadno by snesla popularizační podtitul „Seznamte se s naším slavným rodákem“. Milovníky Čapkova díla nadchnout příliš nemohla. Ve snaze obsáhnout spisovatelovu osobnost v co nejširší míře se rozpadala do rozplizlosti a nešla do hloubky. Byla by tak vhodným programem spíše pro školní exkurzi či odpolední výlet klubu důchodců.

Její největší devizou paradoxně bylo to, co na ní dráždilo nejvíce – reprodukce Čapkových nikdy nepublikovaných fotografií (originály byste na „Návštěvě“ pohledali jen těžko) a poměrně zdařilé propojení autorovy dobové korespondence či úryvků jeho textů s jednotlivými tématy výstavy. Čapek vždy psal o tom, čím zrovna byl – ať už zahradníkem, novinářem, či majitelem nového domu, svou situaci vždy reflektoval a se zvídavostí o ní uvažoval. A právě nápad propojit spisovatelovy soudobé myšlenky s konkrétními „předměty“ z jeho života kurátorovi výstavy Petru Koudelkovi vyšel. Učinil z „Návštěvy“ vcelku příjemný zážitek. Expozice ukazuje Karla Čapka jako „obyčejného člověka“, který se také ryl v záhonu, také občas nesnášel svého psa, i on se dokázal vytočit nad prací dělníků a i on prožíval své strachy. Oproti běžným smrtelníkům však podobné věci snášel s jistou noblesou a dokázal o nich humorně psát. Díky tomuto poselství bych všechny nedostatky a povrchnosti výstavě odpustila, kdyby na jejím závěru nenásledovala skutečná „degustační lahůdka“ – pětatřicetiminutové video z vily. Dokument o Čapkově domě, kterým provází Ondřej Kepka, byl patrně vytvořen, aby se návštěvník necítil podveden a měl alespoň titěrnou možnost spatřit prostor vily v jeho celku.

Zabitý genius loci
Ondřej Kepka s přehnaným nadšením prochází „žitým prostorem“ domu i zahrady a líčí obecně známé Čapkovy osudy. Otřesným diváckým zážitkem je jeho přehnané nadšení pro konfrontaci „ještě teplých“ předmětů patřících předchozím majitelům vily s duchem doby a věcmi Karla Čapka, stejně jako prkenné pokusy o vtipkování s dalšími aktéry dokumentu, památkáři katalogizujícími Čapkův majetek. Nervozita některých, když měli mluvit před kamerou, vzbuzovala až lítost. Touto prezentací i Kepkovým výstupem, který tlačí diváka do pozice, že je mu zhruba osm let, nebo jednoduše že je to primitiv, byl téměř dokonale pohřben genius loci pražského domova Karla Čapka. Nezbývá než doufat, že branku vinohradského domu otevřou pro veřejnost co nejdříve a člověk si bude moci kouzlo místa vychutnat na vlastní oči. ∞