Znáte herce, režiséra a akrobata Šimona Krupu? Možná je vám jméno povědomé skrze nominaci na cenu Thálie za rok 2016 za roli Pulce v Lidské tragikomedii, která se hraje v ostravské Komorní scéně Aréně. Tento herec však nepůsobí pouze v rodné Ostravě, ale také v Praze, kde se pojí například k Chemickému divadlu a strašnickému Divadlu X10. Jaké je pro něj potulování mezi těmito dvěma městy a jaký má vztah k divadlu, svým rolím a Ostravě?

Proč jste se rozhodl právě pro herectví a kdy jste k němu začal inklinovat?
Když jsem měl končit základku, tak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co bych chtěl dělat. Měl jsem kamaráda, který se někdy po šesté třídě rozhodl věnovat baletu, díky němu jsem narazil na možnost studovat na Janáčkově konzervatoři, kde mě pozval na den otevřených dveří. Když jsme tam pak spolu byli, tak jsme navštívili otevřenou hodinu herectví, která mě tehdy nějak nadchla. To byl zřejmě impuls, díky kterému jsem se rozhodl pro herectví, byť jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Začal jsem se o divadlo více zajímat, stýkat se s lidmi, kteří už byli s konzervatoří nějak spjati. Pak jsem dělal přijímačky a vyšlo to. Nemohu ale říct, že bych to plánoval od mala, naopak ani jsem moc nechodil do divadla a až kolem toho čtrnáctého, patnáctého roku to ve mně vygradovalo po té otevřené hodině.

Jaké je pro vás ve 27 letech být nominován na cenu Thálie za roli Pulce v Lidské tragikomedii, která se hraje v ostravské Komorní scéně Aréně?
Člověk něco nazkouší, něco hraje a je to fajn. Cítí, že je to pro něj náročné i důležité a pak se stane, že mu někdo zavolá a řekne, že je za tuto roli nominovaný na cenu. Co mě na tom potěšilo asi nejvíc, je, že si toho někdo všiml a že je to bráno vážně.

Jak Pulce vnímáte? Je vám něčím blízký?
Co se týče ztotožnění, Lidská tragikomedie se odehrává ve třech dějstvích, kde mají postavy pokaždé jiný věk. Nejbližší je mi Pulec jako maturant. Ale ne méně zajímavější pak bylo hledat klíč, jak ze sebe udělat třeba vychlastaného padesátníka tak, aby měl parametry, a posléze sedmdesátníka, který to vše hodnotí už dálky a sarkasmem a nad vším se šklebí docela jako Klíma, se kterým splývá. A jak se to potkává s mým životem? Myslím si, že když máte za sebou divočejší mládí, tak právě zde je trefně ukázané, jak jsme všichni vlastně hloupí hubatí hrdinové všedních dní, ale pak si zároveň člověk udělá nějaké součty nad životem a zpozorní nad tím, kam to vlastně vede a jakými cestami. „Marné si říkat, jsi lepší, co je ti po tom, jací jsou druzí? Jen všemocná slepá samolibost ti to našeptává… Jsi jako všichni ostatní.“

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstal a studoval. Dnes zde působíte na dvou divadelních scénách a to v Komorní scéně Aréně a Staré aréně. Jak byste své rodné město a svůj vztah k němu popsal?
Ano, já jsem rodilý Ostravák. Narodil jsem se v Zábřehu, vyrůstal v Porubě a po sedmiletém výletu v Praze teď žiji v centru Ostravy. Jak tohle město vnímám? Myslím, že Ostrava je město s velice specifickým géniem loci. Domnívám se, že když v něm člověk vyrůstá, tak už ho má automaticky v krvi, je to nasáto s mateřským mlékem a veškerým uhlím vrytým do kůže. Když v něm nevyrostl, je to buď velké ano, nebo velké ne.

Ostravu vnímám jako kraj rázovitý a drsný, ale drsný i svým humorem a přístupem k okolnímu světu a životu. A co se týče kultury, nelze přehlédnout, jak se Ostrava postupně otevírá tím, jak vstřícně přijímá alternativu v umění, ať mluvíme třeba o Cooltouru, Staré aréně, novém divadlu Mír nebo o Lese. Myslím si, že je to jedno z mála takových míst v České republice, kde je prostor pro podporu, uplatnění a rozvíjení takovýchto projektů. To spektrum je zdravé a důležité…

Jako herec se stále pohybujete mezi dvěma městy, a to Ostravou a Prahou, shledáváte, co se týče publika a divadla, nějaké rozdíly?
Tak je jasné, že Praha a Ostrava jsou značně rozdílná města, ale nedával bych tomu měřítko plus nebo mínus. Dejme tomu, že Praha je kosmopolitnější se širším záběrem diváků, a tady je to zase takové více semknuté, familiárnější.

Jaká je vaše nejoblíbenější role, kterou hrajete a proč? Máte i nějakou, se kterou se ztotožňujete?
Z těch současných mám rád zmiňovaného Pulce, nebo mladého Glova z Hráčů. Měl jsem rád postavu Johanese Schmidta z Baala, který má úžasný oblouk, kdy ze začátku je to čistý kluk, který Baala obdivuje. Avšak díky tomu, že mu tento lyrik zprzní dívku, která se pak zabije, dojde v něm ke zlomu, což jde vidět hlavně na konci hry, když už Baal je zcela slabý a setkává se opět s Johanesem, ovšem ten se změnil a je z něj zničený alkoholik, který si svého dřívějšího přítele dosti podá.

Hrajete v mnoha inscenacích, našel jste si tu, která vás nějak zvlášť ovlivnila?
Kdybych to měl brát hodně dozadu, tak jednu z takových, kdy jsem skutečně meditoval sám nad sebou a nad otázkou, kde se láme osobní život se životem postavy, tak to byl George Trakl v Divadle X10. V té době jsem prožíval ne zrovna dobré období, a když člověk hraje o smutných věcech, o lidech, kteří jsou vnitřně rozsekaní a on sám je vnitřně rozsekaný, tak mohou nastat dvě věci, buď se člověk poskládá skrz tu postavu zpátky a je to pro něj určitý typ terapie, nebo ho to ještě víc potopí.

Nedávno ČT Art odvysílala filmovou verzi Slyšení, inscenace o Eichmannovi, která se hraje v Komorní scéně Aréně. Jaké máte z natáčení dojmy? A nakolik bylo odlišné stát před kamerou a ne před diváky?
To, že točíte inscenaci bez diváků, to je jedna věc, ovšem ta verze Slyšení, kterou bylo možno vidět na Artu, má ještě jiný bod lomu, a to ten, že se nešlo o přenesení inscenace před kameru. Šlo o lehce volné zpracování toho textu s jinou aranží. Krátce, bylo to pojato trochu jinak. A myslím si, že na divadle to funguje o něco lépe. Představení tam má ještě jiné děsivé patro, které se týká naprosté nereflexe nacistů, na což filmová verze není zaměřená. Televizní verzi se poněkud podařilo vypreparovat z inscenace černý humor, který se odráží od toho, jak vážné a depresivní téma s Eichmannem a nacisty je.

Baví vás hrát spíš ve vážných dramatech nebo v zábavných komediích a jaký k tomu máte důvod?
To se nedá úplně tak jasně říci. Na konzervatoři nás učila úžasná pedagožka Alexandra Gasnárková, která nám kladla na srdce, že herec se musí naučit mít své role rád, nebo s nimi umět vést spory. A vždycky je to i trochu souboj. Já mám v oblibě postavy, se kterými se můžu zasmát, ale také si zaplakat, zkrátka ten krásný tragikomický žánr, jelikož si nemyslím, že jsou věci černé nebo bílé.

Krom toho, že jste hercem, tak ve Staré aréně také působíte jako režisér inscenace Křest o beatnické generaci. Proč jste si zrovna vybral téma americké literatury 50. let?
To vzniklo vlastně náhodou. Jednou jsme se potkali s Petrem Panzenbergerem, Ondrou Malým a Martinem Krupou. Kluci chtěli něco udělat, já jsem řekl, že bych rád zkusil se postavit na druhou stranu a dělat tomu oči a pak se to nějak celý semlelo. Přidali se další a došli jsme k tomu, že bychom vytvořili zcela autorský projekt na téma muži a ženy, kabaret žena nebo něco takového… Nicméně jsme brzy zjistili, že se bez pevného textu neobejdeme a tak se díky dobré shodě okolností k našemu týmu přidal i Honza Dvořák, který napsal asi za dva dny text, se kterým jsme dále pracovali. S kabaretem a genderovými střety to už nemělo nic společného, ale bylo to o beatnicích. Kerouac a spol., ale v etapě, kdy ještě nebyli slavnými. Ovšem nešlo o to, abychom vytvořili inscenaci, která bude ryze zaměřena na fakta a americkou literaturu, ale naopak jsme se snažili proniknout do nějaké esence, momentky. Je to taková párty s beatnikama ve Staré.

Co rád děláte ve svém volném čase, pokud ho máte?
Já jsem člověk, který nedokáže moc odpočívat. Během studia jsem měl kladný vztah k pohybu, takže jsem se snažil aktivně hýbat, ať už to byl moderní tanec nebo nějaká akrobacie. Dnes se například věnuji o volném čase chůdám, kdy s kucíma napříč DAMU účinkujeme pod uskupením Long Vehicle Circus, také čtu, a někdy i něco píšu, i když to nerad prezentuji. Takové psaní si do šuplíku.

Teď je léto, herci mají prázdniny, jaké máte plány?
Během léta se dvakrát chystám do Kazachstánu na světovou výstavu EXPO, kde budeme dělat nějaké animace právě na chůdách. Také mě čeká nahrávání knížky pro děti nebo cesta do Slovinska na festival Plavojči grad, to je takový příjemný skřítkov. Pak bych možná rád ještě navštívil Porto, pokud to vyjde a od 28. srpna opět zkoušíme v Komorní scéně Aréně. ∞