Šest performerů na jednom místě v jeden konkrétní čas improvizovaně komunikuje skrze excelové tabulky, které jsou součástí online přenosu. Online performance – protimluv nebo divadlo nové doby? I to je jedna z otázek, kterou si klade inscenační projekt Sex, pohybující se na hranici divadelního představení a galerijní instalace.


Performance je definována dimenzí tady a teď, která je neoddělitelně spjata s její podstatou. Za současné situace se tento aspekt poměrně zkomplikoval, a právě tato problematizace je jedním z témat nového projektu polského divadelního režiséra Wojteka Zielmilského, který napříč svou tvorbou experimentuje s možnostmi prostoru.

Premiéra performance Sex se uskutečnila 19. dubna 2021 v Domě umění města Brna a zaštiťovala jej dramaturgická platforma Terén. Šest literátů, hudebníků, editorů a výtvarníků (Bernadeta Babáková, Markéta Lisá, Zuzana Fuksová, S.d.Ch., Ivan Palacký, Vojtěch Staněk) se sešlo v galerijním prostotu, kde skrze excelovou tabulku rozvíjelo literární text. Specifikem této inscenace byl její průběh. Sice reálná přítomnost performerů naplnila dimenzi tady a teď, avšak přítomnost diváka, který by za normálních okolností dotvářel spontaneitu přítomného momentu, byla omezena a pouze pár vyvolených mohlo na performanci participovat fyzicky. Divák se tak většinou stal pasivním online pozorovatelem, zároveň mu zvolená forma provedení vycházela vstříc. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly, že budeme náhled na tento projekt koncipovat ze dvou perspektiv, off-line a on-line, jak tomu bylo dáno samotnou formou performance.

Protiklady se přitahují
Jako divák vstupuji do galerie, kde se ocitám mezi samými obrazovkami. Technika mě pohltí, je opravdu všude kolem. Literární narativ vidím na velkých obrazovkách, na monitorech performerů, na malých tabletech, se kterými mohu manipulovat a vracet se do míst, kde jsem se v tabulkovém světě ztratila. Spontaneita jako by se tímto aktem vytrácela, přitom se v nečekaných, nově vznikajících slovech znovu objevuje. Vzrušuje mne představa, že jsem svědkem procesu tvorby, nahlížím do intimního dialogu performerů, čímž tuto nově vznikající intimitu zároveň popírám. Všechno se děje veřejně, a přitom v uzavřeném tabulkovém prostoru. Podivné ticho v pozadí občas až překvapivě dramatického děje. Počínající nervozita přejde v uvolněnost. Bavím se, směji se, vidím emoce v tvářích performerů, kteří toho říkají mnoho, a přitom neříkají nic.

Připadá mi, že inscenační projekt Sex je plný protikladů, které jej definují a vytvářejí prostor pro tematizaci online komunikace. Děj se odehrává v excelové tabulce, kterou tvoří osy x a y. Jak píše v doprovodném textu Wojtek Ziemilski, tímto způsobem je divákovi zprostředkován vstup do mnohoznačného prostoru, kdy má možnost zase se jednou ztratit a znovu se nalézt. Jako tomu bývalo dříve, když konverzace neprobíhala jen v chatovacích oknech na monitorech, kdy ji ještě spoluutvářela i řeč těla, oční kontakt nebo chvilková zmatení. Performeři spolu zároveň komunikují skrze monitory, paradoxně sedí u společného stolu. Atmosféra je podivně tichá a křehká, přitom neuvěřitelně přirozená. Snaha o návrat k reálnému sdílení skrze virtuální prostředí? Aktéři jsou blízko sebe navzájem, a přitom jsou tak vzdálení! Jsou ve společném textovém prostoru, kde na sebe navazují a vytvářejí tak emocionálně zajímavou literární koláž. Jsou v bezpečném virtuálním prostoru, kde jsem ale jako divák svědkem každého jejich kroku, mohu vstoupit do jejich intimního světa, nahlédnout do jejich způsobu uvažování. Co je intimnější a bezpečnější – virtuální svět, nebo ten reálný?

Předobraz reálného světa
Sedím před obrazovkou svého počítače a sleduji, jak šest lidí dělá společně totéž. Úzkostlivě si vzpomenu na přeplněné kavárny, ve kterých zákaznici (ještě netušící, že je čeká nějaká pandemie) svým zíráním na obrazovku notebooku nebo displej telefonu či tabletu ignorovali své spolusedící přátele. Vzpomenu si na sebe a mou online hyperaktivitu v offline prostoru. Zjišťuji, že po této asociaci mě ani tolik neupoutává samotné vznikající básnické dílo, ale především všichni aktéři, píšící i sledující. Nejvíce mě fascinují výrazy ve tvářích a bezprostřední reakce performerů na podněty aktéru, které jim dávají kolegové v excelové tabulce. Je to hra na otázky a představy, kde jsou společným jmenovatelem emoce. Smích. Neklid. Povzdechy. Žvýkání. Kroky. Klikání myši a údery do klávesnice, to vše definuje rytmus této performance. Je to moderní hudba téhle hektické doby na druhou.

Uvědomím si, že i online prostor má své zákonitosti a že i on potřebuje svého supervizora, jenže nebýt toho, že je všech šest účinkujících společně v jednom prostoru fyzicky, došlo by na něj? Nejde o nějakou message se sociálním přesahem? Nervózního S.d.Ch. přes stůl slovy uklidňuje Bernadeta Babáková, která funguje jako katalyzátor této performance a na své kolegy se usmívá. Mohl by si tohoto někdo všimnout, kdyby právě nebyli spolu? Nakonec se text v excelové tabulce rozvíjí za pomocí interakce v samotné místnosti. Bez bezprostředního dialogu tvorba nefunguje. Není právě už tento projev samotnou básní o současnosti?

Divadlo nové doby?
Z performance vyvstává paradox online komunikace. Není intimní, přitom jsou tam lidé občas otevřenější než ve skutečném světě. Není spontánní, přitom dokáže překvapovat. Není reálná, přitom je to současná realita každodenního života. Představení Sex má tak mnoho přesahů, kterými může vést k podstatným zamyšlením nad virtuálním životem, který je, ať již člověk chce, či nechce, vetkán do současnosti mnohem intenzivněji než kdy dříve. Nejen že má představení přesah svým obsahem, ale také svojí formou. Propojování divadla s jinými formami umění se zdá být současnou tendencí, která je i vcelku ak­tuální v tomto všudypřítomném virtuálním prostředí. Obecnější otázkou potom může být, zda je propojení virtuálnosti a umění možnou cestou budoucnosti, nebo právě naopak tento aspekt povede k většímu rozkolu těchto dvou světů. Vzdálených, a přitom bližších než kdy jindy.

Sex
DUMB (Malinovského náměstí 2, Brno)
premiéra so 19. 4.

text: Helena Todorová a Petra Kupcová