O textech Borise Viana se traduje, že je nelze převést na jeviště ve smysluplné podobě. Přes tento fakt se čas od času někdo odváží vypravit do surrealistického světa plného barev, vůní a personifikovaných předmětů a pokusí se tento mýtus vyvrátit. Vloni Česko zasáhla dokonce jakási vianománie; na jaře měl premiéru Srdcerváč v podání pražského amatérského spolku TotO divadlo a na sklonku minulého roku vznikla hned dvě zpracování Pěny dní na renomovaných scénách v Praze a v Ostravě.

Jsou pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleans nebo od Duka Ellingtona. Těmito slovy začíná Pěna dní, jeden z nejznámějších románů francouzského prozaika, dramatika a hudebníka Borise Viana (1920–1959). Ten vypráví příběh dvou mladých párů Colina a Chloe a Chicka a Alice. Jejich bezstarostný krásný život plný večírků, banálních řečí a filozofování o dílech Jean-Sol Partra se nemocí Chloe, jejíž plíce napadne leknín, začne měnit v tragédii. Jak už bylo výše naznačeno, Vian používá vysoce stylizovaný jazyk, který představuje největší devizu díla, ovšem při inscenování také hlavní problém. Tento obrazový jazyk totiž snese lidskou fantazii, ale už jen velice obtížně vizuální ztvárnění, a to především z důvodu, že hranice mezi kýčem a uměleckou stylizací je nebezpečně tenká.

Pěna dní utopená v koktejlu barev a techniky
Mýtus o neinscenovatelnosti Pěny dní se pokusil vyvrátit také zkušený režisér Jiří Havelka. Jeho inscenace měla premiéru 28. listopadu v multifunkčním prostoru La Fabrika v pražských Holešovicích. Jiří Havelka se rozhodl nechat příběh vyprávět prostřednictvím výtvarné složky; na projekcích založené scénografii a nákladných a funkčně přestylizovaných kostýmů výtvarnice Ha Than Nguyen. Scénograf Dáda Němeček postavil přes celý prostor zadní prospekt ve tvaru gauče, sloužící nejen jako dekorace k sezení, ale hlavně k promítání projekcí, ať už barevných motivů dotvářejících atmosféru, tak k demonstraci interiérů a exteriérů (např. kostela, kde probíhá svatba Colina a Chloe). Do hlavních rolí režisér obsadil čtveřici patnáctiletých konzervatoristů: Adam Mišík, Sára Sandeva, Jan Komínek a Anna Kadeřávková. Havelka svůj výběr vysvětluje tím, že při hledání autenticity pro ztvárnění „zlaté mládeže“ se mu nejlépe zdál výběr samotné „zlaté mládeže“ – naivních teenagerů – s hereckou zkušeností, ovšem nezkažených hereckými manýrami. Jako experimentu tomu nelze nic upřít, ovšem pro herce i celou inscenaci se jedná spíš o špatnou službu. Mladí herci v kontrastu se zkušeným, i když svým způsobem „naivním“ herectvím Pavla Lišky, ztvárňujícím všechny dospělé role, působí rozpačitě. Na prázdné scéně, kde se nemají čeho chytit, bojují jak s Vianovým květnatým jazykem, tak s hereckou akcí, již místy zachraňuje nacvičená choreografie. Dá se říct, že jednotlivé složky: scénografie, hudba, dokonce i herectví, jsou ve své podstatě zvolené v mezích Vianovy poetiky, ovšem dohromady působí nekompaktním dojmem. Jako když si malá holčička oblékne maminčiny plesové šaty, namaluje se, ale ve velkých lodičkách škobrtá a zakopává o dlouhou vlečku.

Srdcerváč v Rock Café nechává promlouvat text
Na druhém břehu Vltavy, v malém prostoru Rock Café, vznikla inscenace jiné Vianovy novely, a to o pět let mladší Srdcerváč, jenž byl posledním autorovým dílem. Inscenace nastudovaná amatérským spolkem TotO divadlo v režii Hany Jůzlové měla premiéru 1. května 2012. Srdcerváč vypráví příběh psychoanalytika Kubohnáta, jenž se snaží naplnit svou prázdnotu city a touhami ostatních. To se mu ve vesnici, jejíž krutí obyvatelé své hanebné skutky topí v rudém potoce anebo je vyplácejí zlatem, příliš nedaří. Druhou linii příběhu představuje postava Klementiny, matky tří dětí, již sžírá chorobná starost o své ratolesti, vedoucí ve finále až k jejich uvěznění do zlatých klecí.

Hana Jůzlová se rozhodla zaměřit především na vykreslení atmosféry vesnice se všemi jejími podivnými postavami, a to skrze Kubohnáta, jenž celou inscenací provází. Vianův jazyk nijak zvlášť nemetaforizuje, ani se nesnaží vysvětlit, jeden po druhém za sebou klade živé obrazy a demonstruje tak doslova to, co je v novele napsané. Inscenátoři nechávají promlouvat především jazyk a na divákovi nechávají, aby si naznačené domyslel. Scénografie si vystačí s pár kusy látky a bednou, která představuje necky Slávy, člověka, jenž na sebe ve vesnici bere všechnu ostudu lidí, za což dostává královsky zaplaceno, ale nikdo mu nic neprodá. Inscenátoři pracují s celým prostorem sálu, v některých chvílích sedí mezi diváky a komunikují odtud s herci na jevišti, aby tísnivý pocit viny přenesli na všechny přítomné. Na závěr bych vyzdvihla Filipa Cíla v roli kněze. Jeho výkon působil celkově nejpřesvědčivěji, ovšem pouze do té míry, aby nenarušil hereckou vyváženost souboru.

Summa summarum, jak z výše popsaného vyplývá, recept, jak nejlépe inscenovat Vianovy texty, aby jim bylo dodáno na aktuálnosti, ale nepropadly se do laciného kýče, neexistuje.

Obě produkce se pravidelně hrají na domovských scénách, každý tedy může sám posoudit, zda upřednostňuje Viana zabaleného jako bonbonek v celofánu nebo naservírovaného bez zbytečných pimprlátek.

nejbližší reprízy:
Pěna dní
La Fabrika
Komunardů 30, Praha 7
ne 10., po 11., po 18. a út 19. 3.