„Z ráje přichází vichřice,“ varuje anděl spásy v jednom z textů filozofa Waltera Benjamina. Ať už si pod vichřicí představíme vyčerpaný systém, atomový výbuch nebo klimatický rozvrat, Vojcek je ten anděl. Lachende bestien zase jednou vyhmátli „ostrou a hlubokou metaforu“ doby. Büchner je živější než kdy dřív.

Na „politické divadlo“ (nehledě na triviální skutečnost, že politické je každé divadlo) není české publikum příliš zvyklé. Dokladem budiž časté divácké rozpaky i žaloba kardinála Dominika Duky v reakci na inscenace Olivera Frliće uvedené na Divadelním světě Brno 2018. Cokoli „angažovanějšího“ než havlovská angažovanost zneklidňuje, a tak je zvykem politikum v divadle obrušovat. Existují režiséři, kteří je naopak vyostřují, těch však není mnoho. Politizace divadla má nevýhodu, že tvůrci to mohou schytat za moralizování; a divák je vzácná komodita. Kdo u nás režíruje témata o klimatu či sociální prekarizaci, má buď vlastní „vychované“ publikum, nebo zná nezbytné triky.

Nejlépe ovšem snášíme ty, kteří se umějí shodit. Tu schopnost bravurně předvádějí již řadu let Lachende bestien. Málokterý soubor dovede vyložit všechny karty na stůl,a přitom neztratit tvář. Intelektuálština a trapnost Smějících se bestií usvědčují samy sebe.

A proto je lze brát vážně. Důsledná sebeironizace, jež ladí k brechtovské lehkosti, umožňuje režisérovi Michalu Hábovi dovádět společensko-politickou kritiku do krajnosti. Divák je během dvou hodin jeho nedávno uvedeného Vojcka_jednorozměrného člověka napumpován komplexní analýzou pozdně kapitalistické společnosti. Může se cítit jako chudák, kterému zubař právě vytrhal zdravé stoličky, a který přesto, jakoby pod vlivem anestetik (brechtovského šoku), odchází z divadla euforický, jakkoli s hlavou jako pátrací balon. Takový masochismus není pro každého; všichni však ocení dobrou grotesku ze zhýralého světa. Jak jednou pravila herečka Thea Rascheová, „hlavní kvalitou divadla [je] možnost pozorovat člověka, jak selhává“. Hábův Vojcek v tomto směru odvádí skvělou práci. Inscenace je jako společný tanec smrti v rytmu popu – Vojcek jsme totiž podle Bestií všichni.

Antigona dnes
Poslední dobou přichází na přetřes důležitá otázka dobrého dramatu. Při silné líhni autorských inscenací by totiž člověk málem přestal přemýšlet, čím se vyznačuje kvalitní divadelní hra. Na milost bereme Shakespeara, případně skvěle zinscenovanou Maryšu. Přitom není třeba sahat hluboko do dějin, abychom z dob minulých vytáhli dílo stále současné. Jedním takovým zůstává Vojcek Georga Büchnera, revolucionáře, který v jednadvaceti prchá před policií poté, co vyhlásí „válku palácům“ a volá po „míru chýším“. Saint-simonovský revolucionář Büchner byl vzdělanec – polyglot, překladatel Viktora Huga, doktor filozofie a biologie. Na to, aby se stal jedním z nejdůležitějších dramatiků všech dob, mu stačily dva roky a čtyři divadelní hry (včetně ztraceného Pietra Aretina): Dantonova smrt (1835) o selhání Velké francouzské revoluce, veselohra Leonce a Lena (1836), v níž si autor střílí z třídy mocných i z moderních německých myslitelů. A fragment Vojcek (1836) o jednom vojákovi jako fragmentu člověka. Poslední částečně dochované dílo je groteskní truchlohra inspirovaná příběhem holiče, jemuž společnost znemožnila jednat morálně, což jej dovedlo až k vraždě. Vojcek zde vystupuje jako pozdně moderní Antigona: Jeho morálka je totiž vyvlastněna. Nadčasový Büchner zemřel ve čtyřiadvaceti letech na tyfus. Dnes se umírá hlavně na vyčerpání; a nikdo se tomu nediví.

Výprask pro všechny
Vojckova existence má význam vzhledem k obecnému blahu, které určují jiní – je jednorozměrná a jednorázová. Vojcek tancuje, „protože to je pragmatické, racionální; ne protože to něco znamená“. Život je kvantifikovatelná funkce, nikoliv seberozvoj k individuální a kolektivní svobodě, jak si to ještě maloval třeba Hegel. Struktura společnosti je v inscenaci redukována na vztahy pánů a sluhů, dál jsme se podle všeho nedostali. Na hrdinství není čas, a tak nezbývá než selhávat netragicky a obejít se bez katarze. S tím si inscenace pohrává s typickou, všestrannou „bestiální“ hravostí: Vojcek je nominálně hauptfigur – hlavní postava –, ale nemůže se měřit s hauptmanem neboli hejt-manem; jako love-man zkrátka nemá šanci. Hlavní postava není hlavní postavou až do poslední třetiny inscenace, kdy si Vojcek v podání vynikajícího Marka Kristiána Hochmana konečně bere slovo. Navzdory viditelnému vyčerpání z neustálého hopsání „v rytmu Britney“ s jiskřivou energií spustí benjaminovské evangelium. „Přece jen se vzbouřili – Vojcek.“ Brilantní herecké etudy a nepřerušený tok řeči s typickými slovními hříčkami, známým oslovováním třetí osobou množného čísla a s palimpsestem narážek na klasické myslitele i popkulturní hity, neberou konce. Všechno nasvědčuje tomu, že dialektika se porouchala a skutečnost se zhroutila do jednorozměrnosti.

Je snadné ohrnout nos nad promyšleností a nařknout důmyslnost z pózy: Kdo tu má komu co předhazovat, že zná Frankfurtskou školu? A od koho že tu my, pokojní pozdně moderní kapitalisté, dostáváme potupný výprask – a ještě k tomu v divadle? Pokud diváci na büchnerovsko-hábovský výprask přistoupí, bude to nejspíš proto, že hloubka každé repliky je vyvážena pro soubor charakteristickým nadhledem, přítomným v jevištních akcích i nezapomenutelných hudebních kreacích Jindřicha Čížka. Za každou protivnou iterací „subjektů“ a jejich „reifikací“ následuje replika ironizující intelektuální nálož. Jestliže jsme došli do fáze, kdy se socio-politická kritika stala možnou pouze tehdy, je-li schopna samu sebe podrobit téže palbě, jakou cílí na většinovou západní společnost, pak Hába a ostatní Bestie opět zvolili mimořádně působivý model.

Vojcek jednorozměrný člověk
Divadlo X10 (Charvátova 10/39, Praha 1)
premiéra so 27. ledna 2024
nejbližší repríza út 27. února 2024